Když odešlas

Po krátkém, i když vyčerpávajícím úvodu nám začal Kale podrobně vykládat o vztahu s Mari, která se potom, co ho nechala, začala věnovat uklízení po cesťácích v göteborských hotelech. Snažili jsme se dát pohledem najevo – hele, Kale, vždyť se všichni ňák živíme, jenomže on byl natolik uchvácenej vlastním tématem, že nás nepřestával mučit, vrcholem čehož bylo, že nám zatajil, kde je chlast. Je ovšem fakt, že spustit pána domu do studny na dvoře taky není zrovna na úrovni, ale když jsme to poldům vysvětlili, sami byli pro, abysme ho tam klidně ještě chvíli nechali.

—

Jseš si jistej, že tě vydržím poslouchat? Vážně jsi zodpovědně usoudil, že v pátek v 16.54 budu s to vyslechnout ještě jeden životní příběh, co začíná v nitru země a končí v srdci města? Ještě to, prosím tě, uvaž. Může se totiž stát, že se do mě už další příběh prostě nevejde, můj pevnej disk už drnčí. Jestli víš ale na beton, že je tvoje story jedinečná, tak se do ní pusť. Ale pozor: jdi rovnou k věci, ponoř se do toho, jako když nůžky proříznou samet. Kdyby samet nestačil, přidej něco navíc. Síla okamžiku, to je ono, žádný povšechný bláboly. Prožitek, ne celej život.

—

Poslal bych esemesku, ale mobil plave v kašně na Tržním náměstí. Napsal bych, ale dva prsty pravé ruky zůstaly v cirkulárce. Zavolal bych z pevné linky, ale nemůžu ji po stěhování najít. Přišel bych, ale nemůžu si vzpomenout, jestli to bylo 34 G 78 nebo 32 C 78. Poptávám se po známých. Mluvím s neznámými lidmi u benzínových pump. Ukazuju tvou fotku na rohu ulice, jako se to dělá v kriminálních filmech. Hledám tě, svírám prázdnou náruč. Paměť vynechává, tělo si pamatuje. Mám v sobě tvou vůni, sprcha nefunguje.

—

Srdce se mi zastavilo třikrát. Jednou v Parkanu, když jsem uviděl před sámoškou psa přivázanýho ke stojanu na kola a jeho vytí mi připomnělo ranou tvorbu Roye Orbisona. Podruhý na dědově pohřbu, když mu jeho kamarádi z kapely hráli Ztichlé housle tak, že se kus vůbec nedal poznat. Potřetí včera, když se mi kolega přiznal, že ztratil moje video s hokejovým finále mezi Finskem a Švédskem z nezapomenutelnýho roku 1995. Jsem v tom věku, kdy počtvrtý to už srdce nutně vydržet nemusí. Což ovšem moji nejstarší dceru nijak nedojímá; chystá se na piercing a na kariéru basistky v deathmetalový kapele.

—

Až budou děti velké, byt zaplacený, pes vyvenčený a trávník posekaný, odejdu a nechám tohle všechno za sebou jako centrum Kouvoly. Až přetrpím Vánoce, zaplatím nedoplatky a navoskuju si lyže, ukážu vám leda koncová světla. Až se pak dám zase dohromady, nechám si vyměnit gumy a spravit zuby, zbyde po mně tady v tom bytě jenom charakteristický pach a sváteční boty. Až smrková hradba vyroste do tří metrů, až budou dcery vdané, synové ženatí a trpaslíci na zahradě plesniví, vypadnu odtud, jako padá vlas z ramene, potichu a definitivně.

—

Seija byla v minulém životě Španělka, ale to mi zrovna teď moc velkou útěchou není. Tancuje na konferenčním stolku a mluví jazykem lásky. Za chvíli po mně začne házet šaty a nádobí. Ví, co je být sama sebou, já ne. Nikdy jsem to tak nějak nepovažoval za důležité. Moji kamarádi z práce mají teorii: jestli najednou začnu být sám sebou i já, tak nás z tohohle bytu vyhodí. Její hlava mi dělá hlavu. Jako že co tam asi má. To se nedovím nikdy, to je mi jasný. Na mě zbyl úkol udržet pohromadě tuhle sedací soupravu. V rodině se ze řetězu může utrhnout vždycky jen jeden, takový je pravidlo. Já byl v minulým životě nejspíš totéž, co jsem v tomhle a co budu v příštím – finskej emigrant, kterej přivandroval ze Švédska zase zpátky.

—

Už ve školce jsme byli nerozlučná dvojka. Měl modrej bryndák, já červenej. Ve škole jsme seděli vedle sebe, v konfirmační přípravce taky. Na gymplu jsme byli v paralelkách, ale o přestávkách jsme hulili pod stejnou borovicí. Měli jsme svatbu stejný léto, já se rozvedl v osmdesátým třetím, on v osmdesátým čtvrtým. Má dvě holky, já dva kluky. Jeho holky jsou zdravotní sestry, moji kluci saniťáci. Jeho začalo píchat na prsou loni v létě, mě loni na podzim. Operovali nás předminulej tejden. Jeho holky mají přijít v šest, moji kluci v sedum.

—

Původně jsme chtěli jet na víkend na zámeček v Haiko, ale v Ladě začala zlobit spojka. Tak jsme teď tady v motelu Vzdušné zámky. Prostředí začalo vypadat stylově, hned co jsme se zapsali v recepci. Sirkku je ve sprše, já se pokouším otevřít láhev šampaňského. Dvojčata jsou u Miry. Vystřelím špunt do stropu, naleju do vysokých sklenic a vzpomínám, co se stalo před dvaceti lety u jednoho barového pultu. Nikdy na to nezapomenu. Ten den ve mně zůstane navždycky jako suk na borovici. Budu to Sirkku vyprávět, za chvíli se tu objeví v županu. Pod ním nic. A všechno.

—

Ještě jsem chtěla říct, že nahoře v lednici je to avokádo a svazek petržele. Kdybys potřeboval kardamon, je v tom dolním šuplíku mezi špagetama a plechovkou s rajčaty. Asi mi to bude nějakou dobu trvat. Jo, a sauna je zapnutá a v pračce je prádlo. Elektřinu jsem vypnula. Letí mi to za hodinu. Měli jsme dobrý vztah. Svým způsobem dospělý a zralý. Hlavně začátek osmdesátých let byl úžasný. Netvrdím, že by Španělsko bylo řešení, ale potřebuju teď získat odstup. Prstýnek je na sporáku. Taxík už čeká na dvoře. Kale, třesou se mi ruce.

—

Na startu jsme na tom byli víceméně stejně. Kale dostal cirkulárku, já tři sta marek a Pena starý Datsun. A jestli si dobře vzpomínám, Sirkku dostala od macechy prstýnek a telefonní číslo na zemědělské učiliště. Kale má teď dvě děti a rodinný domek v Keravě, já mám spoustu zkušeností a v mobilu sto hodin zadarmo. Pena dělá na termínovanou smlouvu v místě, kde jsou báječné pracovní vztahy. Sirkku musela prstýnek prodat, bylo to ten den, kdy premiér Lipponen utopil marku ve studni a chňapnul do hrsti euro, co zrovna letělo kolem. Do finiše máme všichni stejnou hvězdnou konstelaci a na rubáších kapsičky na mince. A z týhle země, kterou vy teď boříte, jsme něco udělali. To jen tak pro informaci tady od našeho rohovýho stolu. Nic ve zlým, ale ani v dobrým.

—

Třicet let si marinoval prdel na plastikový židli v Teboilu. Pak jednou zničehonic vstal a beze slova vyšel ven. Viděli ho u regálů s kosmetikou v sámošce v Malmi, jak si vtírá do kotníků krém proti vráskám, potom koncem října v Centrálním parku. Mluvil se zaběhlým čoklem západofinským nářečím a hladil stromy. Šest let byl ze hry. Když se vrátil do Teboilu, sednul si ke stolu u okna a vykládal, že vidí lidem jejich kecama až do žaludku. Teď mu říkají Jasnovidec Nieminen. Upřeně se na tebe zadívá a řekne, že máš srdce vyrobený z duše kola.

—

Díval se do zrcadla na pánském záchodku a hned uviděl, co komisi sestavené na pokyn státní správy trvalo půl roku: 23 % práceschopných občanů trpí určitým stupněm duševní poruchy. Zrcadlo rozbil a pak hrál bez přestávky tři hodiny na automatu s jednorázovým vkladem dvacet centů a prohrál třetinu invalidního důchodu. Když nakopal automat tak, že ztichnul, vydal se po dálnici na Hämeenlinnu směrem ke Keimole. Policie ve Vantaa obdržela sedm telefonátů o jeho spatření a našla ho pak u křižovatky v Klaukkale. Při zadržení stál na jedné noze a tvrdil, že je to indiánský způsob, jak se zavrtat do zemského jádra. Na zpáteční cestě pronášel italské věty. Skládaly se především z kulinářského slovníku.

—

Tak kovář Ilmarinen mi nic neukoval. To je na základě posledních dvaceti let už jasný. A vyzkoušela jsem úplně všechno, od vyzývavýho make-upu až po minisukně. Proč se zrovna mně všichni zdaleka vyhýbají jak rigolu na příjezdový cestě? A proč jsem se narodila zrovna v týhle vesnici? Všechny centrální místa v centru a v prospektu našeho okresu nedotčený pustiny – jedna z nich jsem já. Za trochu lásky dala bych cokoli, bezhlavě po hlavě bych se vrhla do bezbřehý něhy, divokým proudem bych se nechala unášet jako hoblinka až k sousedovu břehu. Mohli by o mně říkat cokoli. Každý strom najde nakonec svou pilu.

—

Lukoil koupil Teboil, ale ne jeho zákazníky. Ruská společnost provedla průzkum zákazníků a došla k závěru, že takových mají dost už z dřívějška. Nechtěli mít zbytečné duplikáty. Rozhodnutí kupce bylo přijato u stolu štamgastů v Teboilu s radostí. Repa, Jukkis a Tane si na počest té novinky dali jedno kafe navrch a pokračovali v sympoziu, jehož hlavními tématy byly cena benzínu, daně z aut a přistěhovalecká politika. Ohledně benzínu a aut zavládla brzy shoda a po dlouhé debatě bylo rozhodnuto přijmout čtyři uprchlíky. S podmínkou znalosti jazyka, finančních prostředků na koupi vlastního bytu a kvalifikace instalatéra.

—

Fádní, protáhlá a křovinatá, odpověděl nejstarší z našeho rodu, když byl dotázán na názor na zemi, v níž žije pětaosmdesát let. Hosté narozeninové oslavy vyzvídali dál. Oslavenec se uvolil až po kávě. První válka byla dobrá, když byl člověk fit. V druhé se začala ohlašovat únava, člověk jich už oddělal dost a začal mít ty zatracený vidiny. Ústřední topení bylo fajn, tehdy na začátku. A záchod uvnitř. I když člověku nešlo do hlavy, kam se ten náklad tou rourou nakonec dostane. Na tom ručním telefonu jsou takový ty tlačítka moc malý a člověk se dovolá pokaždý někam jinam. A pak ke všemu umřela Saimi, to bylo zlý. Když ženský chodí málo oblečený, člověk by si dal… říct. Ale já jim nedám, dám si radši pivo.

—

Buddhisti mají zlatou střední cestu. Podle nich se má život brát takovej, jakej je. Bral jsem. Teď mám náruč plnou kradenýho zboží, který musím schovat, jak mi to poručil Ronkainen. Pro luterány je tohle vedlejší cestička neboli hřích. Na konci cestičky je milost. Já ale na tý svý cestičce potkal feťáka, co mi natrh nožem ucho. Tomu bych teď měl dát milost, teda kdybych jí měl na rozdávání. Pak jsou ještě ti pravoslavní a cesta zápasů zdobená zvonečkama a kouřem z kadidla. Nevím, uvidíme. Stojím právě na silnici číslo šest, na jejím konci čeká Bůh nebo Ronkainen. Oba dva trestají. Vždycky.

—

Jednoho dne si všimneš, že se na tebe mladí usmívají. Napřed líbezně, pak zeširoka. Během půl roku se u toho popadají za břicho, v nejhorším případě se jen ironicky uchechtnou. Představuješ pro ně minulost, i když při pohledu na tebe vidí svou budoucnost. Jsou nesmrtelní přesně tak jako ty na festivalu Ruisrock v roce 1983, když jsi měl účes jako úklidový mop. Úkolem nesmrtelných je halasně se řehtat a bizarně se oblíkat, údělem smrtelných jsou vyžehlené kalhoty a pravidelný přiměřený pohyb. To si pamatuj. Nedívej se za sebe, odtamtud se bez přestání valí další. Dívej se dopředu, na semafor. Ten zelenej dědek, to jseš ty, až táhle zapípá, můžeš vyrazit. A oni za tebou.

—

Přečetl jsem všechnu možnou literaturu o melancholii. Stáhl jsem si z internetu největší dojáky a zavolal jejich pachatelům. Prošel jsem historii hrdelních zločinů spáchaných ve Finsku. Navštívil jsem muzeum zločinu, ohmatal si váhy spravedlnosti. Šest hodin jsem trčel v lijáku a pátral v ksichtech kolemjdoucích. V převleku za domáckou palmu jsem se vetřel na schůzi anonymních alkoholiků. Tohle všechno jsem dělal, abych se dozvěděl, co má tenhle národ hergot za problém a proč v hitparádách pořád vedou písničky, který začínají „když odešlas“. Výzkum pokračuje.

Z finštiny přeložila Viola Parente-Čapková.