Nikoho neobtěžovat

Život lze odvyprávět stručně, o životě se dá mluvit dlouho.

Viljo

Viljo se narodil za polární noci. Einari byl lesník. Elsa byla z Jihu. Z Vilja vyrostl silný chlapec. Když ho bolely zuby, otec mu masíroval bradu. Elsa byla na Einarim závislá. „Ty moje chlapy ani celý svět nezdolá,“ říkávala. Einari zahynul za války. Viljo před Němci zahrabal sváteční lžičky do země. Elsa se pomátla a musela do ústavu. „Tu tady drželo jen něžné objetí,“ říkalo se po vesnici. Viljo skončil ve Švédsku. Strávil tam pět let. Elsa umřela. V sutinách domu Viljo lžičky nenašel. Dostal místo v pojišťovně. Eeva byla učitelka. Narodili se jim dcera a syn. Viljo povýšil na vedoucího oddělení. Na zájezdech o dovolené vodil rodinu po památkách a nosil tašku přes rameno. Pizzu nepovažoval za jídlo. Své podřízené zakázal nosit šortky. „Rozumná ženská, vzala to rozumně,“ prohlásil doma u večeře. Maija se chtěla přestěhovat do vlastního bytu. „Nikdo nemá nic vlastního, jen rodinu,“ řekl Viljo. Maija se na maturitním večírku vyspala se třemi spolužáky. Viljo ztratil desky s firemními dokumenty. Nešel do práce. Šel do hotelu, naobědval se a zastřelil. Eeva našla desky za naučným slovníkem Spektrum. Na pohřbu se četly verše, které napsal Yrjö Jylhä. Farář vypil kávu bez mléka.

Olavi

Olavi byl sedmé dítě. Matka mu zemřela brzy. Otec se objevil u dveří do třídy a odvedl si ho uprostřed hodiny. Domů jeli na kole sněhem. Olavimu cestou spadly lyže z nosiče. „Z tebe nikdy nic nebude,“ prohlásil otec. Olavi po večerech pozoroval sputniky. Starší sestry v sobotu dělaly salát z červené řepy. Na chleba si Olavi vydělával v továrně na sušené mléko. Odbíhal od pytlovače okouknout ty, co šli na taneční zábavu. Přestávky na svačinu mezi muži Olavi jen tiše proležel. „Olavi, studovat němčinu!“ volal učitel ze silnice. Olavi měl u maturity čtyři jedničky a při přijímačkách na pedagogickou fakultu usnul pod břízou před budovou. Vzali ho do kanceláře továrny na větráky. Raila byla účetní. Měli spolu zdravé chlapce. U oběda Olavi kolegům nadával. Olavi sám procestoval Krétu. O nedělích pak v ložnici ve slipech poslouchal buzuki. „Jen se válej ve vzpomínkách,“ řekla Raila a uklízela kolem něj. Kluci ze školy nosili dvojky. Olaviho otec zemřel. Olavi na pohřbu vyprávěl příběh o ztracených lyžích a propukl v pláč. „Ženský se rozbrečely dřív,“ tvrdil pak. V horní polici šatní skříně měl Olavi rukopis divadelní hry. O poluci synům řekl, až když už ji měli tři roky. „Nikdo mě nemá rád,“ prohlásil opilý Olavi na pohovce. V práci ho považovali za mladistvého a jeho svetry všichni obdivovali. Olavi oslavil padesátku. O spolupracovnících začal mluvit laskavě. V den stříbrné svatby Raila a Olavi vyrazili do Moskvy. „Stálo to za to,“ řekl Olavi v restauraci. Objednali si pekingskou kachnu.

Silja

Silja se narodila roku –00. Domovský statek mnohokrát rozdělili. Silja hodila chleba na podlahu. „Božím darem se nehází,“ pokárala ji babička. Silja vstávala do školy ve čtyři. Klimbala na voze, kůň stoupal do kopce a od podkov odletovaly jiskry. Siljin bratr jel na námluvy do sousedního okresu. Silja seděla v přívěsném vozíku. „Břízy tam jsou už celé zelené,“ řekla pak doma ve světnici. Šla studovat švédštinu na univerzitu do Helsinek. Viděla Adolfa Lindforse jako Lakomce na velké scéně Národního divadla. Získala místo stálé lektorky na lyceu. S kolegou cestovali po Gotlandu. Svůj televizor Silja věnovala jako exponát do muzea. „Díval se na to vůbec někdo?“ ptali se jí. Řidičský průkaz si udělala až v důchodu. Svému autu říkala Rytíř. Svaz učitelů uspořádal zájezd do divadla v Tampere. O přestávce Silja hledala v telefonním seznamu bývalého kolegu. Jeho jméno v něm nenašla.

Pia

Pia byla nesmělá. Pauliina byla její dvojče. Pauliina měla výrazné rysy. Otec byl soudce. Matka učila. Chodili na premiéry do městského divadla. Matka před oslavami pila syrové vejce. Pia a Pauliina spaly na slabých matracích. Z jejich portrétu udělali reklamu na fotoateliér. Visela na každém sloupu. „To tebe tam obdivují,“ řekla Pia. Pauliina na svou chňapku vyšila olympijské kruhy. „To by se mohlo rozdávat třeba na olympiádě,“ pochválila ji paní učitelka. Pia na svou chňapku nakreslila kruhy fixou. Po škole Pia pustila plynový sporák a lehla si na koberec. Matka zrovna přišla domů. Pia vstala a rozevřela noviny. „Mám tě tak moc ráda,“ řekla jí matka a začala dělat večeři. Pia se dostala na medicínu. V zimě v létě jezdila do školy na kole. Matka zemřela. 130 metrů čtverečních zůstalo otci. Matčino auto si vzala Pauliina. Pia dostala obraz. Obraz Paříže. Prodala ho za 15 tisíc. Za ně tam jela.

Risto

Risto spatřil z kočárku letadlo. Pokusil se ho chytit do ruky. Risto vzduchovkou sestřeloval včely z květů. Zažádal si o náhradní vojenskou službu. „Jestli tam půjdeš, už nejsi můj syn,“ řekla mu matka. Risto sloužil v chlapecké internátní škole. Byla tam nuda. Risto sbalil devětatřicetiletou sestřičku. „V tomhle věku ženská zvlhne jen po malým vošahání,“ prohlásil. Žena odešla. Risto vystudoval fotografickou školu a dostal se do místních novin. Fotil Pirjo při senoseči. Bouřka visela ve vzduchu. „Nějak se to musí uvolnit,“ řekl Risto. Vášnivě se milovali půl roku. Pirjo nechtěla Rista u porodu. „Není to tvoje,“ řekla mu v porodnici. Tu větu Risto v opilosti opakoval celých šest let. Seija prodávala na náměstí ve stánku s rychlým občerstvením. Risto dostával hamburgery se slevou. V náprsní kapse pořád nosil pas a krabičku Stop nikotinu. „Dobrá fotka rozbrečí i mě samotného,“ říkal. Ristovy fotky se všude líbily. Risto plakal v černé komoře.

Soile

Soile byla v časopise Společnost vyhlášena Slunečním paprskem roku. Sestřičky v poradně ji braly na řadu přednostně. „Řeklo by se človíček, ale tvářičku má jako andílek,“ rozplývaly se tetky v obchodě. Spolužačky před školou vychvalovaly žvýkačku. „Tu měla v puse Soile,“ vysvětlovala Heidi. Soile vyhrála výtvarnou soutěž Nadace na ochranu přírody. Ani netušila, že se jí zúčastnila. Ceny předával prezident Kekkonen ve svém letním bytě v Naantali. Ředitel protlačil Soile na Umprum. Taneli ji vyzval k tanci na večírku Mensy. „Tak pokorný a krásný pár,“ pravil farář. Kantor na kůru ve sluneční záři plakal. Taneli dědil. Zrekonstruovali si bývalou obecnou školu na břehu jezera Saimaa. Objevila se v časopise Domácí krb. Soile chodila po zahradě s vystrčeným břichem a sázela květiny. Zlatí retrívři pobíhali v záplavě chryzantém. Taneli uvil dvojčatům věnečky. Soile malovala akvarely v ateliéru na pobřeží. V novinách je pochválili.

Kari

Kari byl jedináček. Reijo byl alkoholik. „Byls náhodný výstřel,“ řekl Reijo. Reijo a Anneli se rozvedli. Kari bydlel u babičky a pomáhal v hospodářství. Reijo se na něj přijel podívat. Vyrazil do hospody ve vesnici a cestou zpátky spadl do příkopu. „Asi se tam maskuje,“ ušklíbla se babička. Kari měl rád dědečka. „Pán nebo kmán, stejně hovno zbude,“ říkával dědeček. Kari šel na vojnu. „Daří se vám dobře,“ prohlásil doktor. „Někomu se přece dařit musí,“ opáčil Kari a rozplakal se. Dostal modrou. Šel pracovat na stavbu. Saara byla krásná. Milovali se denně rok a půl. Saara vrazila Karimu kudlu do břicha. „K pobodání se volá policie,“ řekla Saara a nacpala do rány tampaxy. Kari se odstěhoval na gauč. Začal se zajímat o voodoo. Saara Kariho opustila. Kari si myslel, že je vůdce. Odvezli ho do nemocnice. „Zbláznil jsem se a přivezli mě sem,“ řekl. „Co vám je?“ zeptala se sestra. „Bolí mě hlava, píchá mě na prsou a všechno mě sere,“ odvětil Kari. Pacient z vedlejší postele ho šikanoval. „Kdo si myslíš, že seš, velký hovno,“ rozčílil se Kari. Pustili ho do ambulantní léčby. Tři roky šlo všechno dobře. Kari se opil na rybách a umřel v rákosí. Tam obrostl křovím. Přišlo mnoho teplých a krásných let.

Anni

Anni zkoumala proužky v zubní pastě. Otec ji zbil. Matka ji naučila chodit do sauny. „V sauně nesmí nikdo klít, kromě otce a Laurikainenovic Eera,“ řekla Anni. Byla to dělnická rodina. Utírali se ručníkem ve světnici před ostatními. Anni dostala od souseda hrozen vína. „Žebračko,“ utrhl se na ni otec. Anni u kostela zamávala hasičům. Jeli k nim. Rodina pak půl roku bydlela v předsíni sauny. Anni vychodila rodinku a udělala autoškolu. Na vánoční prázdniny přivezla na návštěvu domů Virtanena. „Jez, Virtanene, jen si ber,“ řekl mu otec. V opilosti Virtanen Anni bil. „Za bůra oči do modra,“ říkal. Anni utekla domů. Virtanen a otec se pobili o veškerý majetek včetně kráječe na vejce. Anni se starala o domácnost. Za celý život nikdy nikoho neobtěžovala.

Z knihy Životy (Elämiä), Otava, Helsinky 1994, přeložila Lenka Fárová.

Vzpomínky

1975, Mietoinen

Smrt veselého chlapce

Byli to muži se smyslem pro rodinu, a tenhle zpíval a chodil s polní čapkou v zátylku. Přemýšleli, co se děje doma, a jemu svítilo slunce do čela. Přišli pozdě, a on přelézal ohradu a zpíval vlasteneckou píseň. Tehdy poraněný Rus vystřelil. Když dědeček a soused seděli ve světnici, tak tohle vyprávěli. Ze všech válečných okamžiků právě tenhle prožívali celý život.

1975, Mietoinen

Kameny

Za polem na břehu ležel kámen. Přinesli ho tam na počátku 20. století. Pocházel z žulového lomu a na břeh ho dopravili přes několik polí. Když se kámen podařilo dostat na břeh, zákazník zrušil objednávku. Staří lidé o kamenu rádi mluvili. Slyšeli o něm od jiných starých lidí. Ta práce přetrvala ve vzpomínkách. Vylezl jsem na kámen a přemýšlel, jak bych jím pohnul. Byl velký jako sauna. Země pod kamenem na počátku 20. století se octla v temnotě. Shodí-li člověk kámen ze břehu do vody, jako by se vmísil do tisíciletého osudu. V městském parku jsou kameny, jichž se lidská ruka nedotkla. Pod zemí jsou takové kameny všude. Jsou v půdních vrstvách jeden na druhém, jako by se vznášely ve vzduchu a kdosi mezi ně nasypal písek. Vyhrabe-li se písek a člověk narazí na ká­men, dostává chuť vydolovat ho a posunout o půl metru vedle.

1976, Mietoinen

Stopy po hrabání

Na hřbitov se chodívalo jednou týdně. Babička zalévala květiny na dědečkově hrobu a na hrobu svých rodičů a bratrů a sestry a tety a strýce. Nakonec se na hrobu uhrabával světlounký písek. V písku zůstával krásný obrazec. Když jsme přišli za týden znovu, obrazec byl pryč.

1977, Mietoinen

Sněhové krystalky

Na Nový rok se jelo domů. Auto vyjelo na vršek a hned se spustilo zpátky do krajiny, na zasněženou cestu, podél níž rostly z obou stran smrky. Otřel jsem opocené sklo. Za smrčinovou stěnou prosvítal nebesky modrý otvor. Tisíce třpytivých sněhových krystalků se zvolna snášely mrazivým vzduchem. Auto pokračovalo plnou rychlostí do města.

1978, Turku

Nový los

Sousedovic Timo prodával losy sportovního klubu. Zbyl mu poslední. Koupila ho maminka. TENTO LOS VYHRÁVÁ NOVÝ LOS, stálo na něm. Timo zrudl a odešel. Schoval jsem los do šuplíku psacího stolu a občas si ho prohlížel. Později se ztratil.

1988, Tampere

Sám

Poměr to byl romantický. Procházeli jsme se v jarnějším oblečení než ostatní, chodili jsme na umělečtější filmy a jedli exotičtější jídla. Viděl jsem sám sebe očima protijdoucích, jak v březnovém větru jdu s rozepnutou bundou z kina do restaurace. Po měsíci se o poměru dozvěděla moje snoubenka. Zasnoubení se nezrušilo. Když jsem tu druhou ženu potkal příště, nezbylo mi než se znovu představit.

1990, Tampere

V nemocnici

U dveří výtahu čekaly další ošetřovatelky. Tlačily mou postel po chodbách. Když jsem se probudil, viděl jsem, že je den. Ošetřovatelka přinesla kávu a malou kulatou ovesnou sušenku, jakých jsem měl doma v kredenci velký sáček. V den odchodu jsem se posadil do kavárničky. Nic jsem si nedal, jen jsem se rozhlížel kolem. Nějaká žena jedla zeleninovou polévku. Kluk rozbaloval nanuka. Za velkými okny jezdila auta, tudy se dalo dostat do centra. Byl podzim, ve stromech se proháněl vítr. Na zastávce stáli lidé. Přijížděly povědomě vyhlížející autobusy a odvážely je.

2002, Vääksy

Taxikářův podíl

O výbuchu bomby se mluvilo v televizi a v rá­diu. O týden později jsem četl o chirurgovi, jehož v noc výbuchu zalarmovali do práce. Jel taxíkem do nemocnice na druhý konec města a zachránil život malé holčičce. „Taxík tu cestu projel za deset minut,“ psalo se v novinách. Přestal jsem číst. Zvedl jsem pohled a přemýšlel o řidiči taxíku.

2004, Vääksy

Okraj střechy

V tom domě jsem hodně ležel na pohovce pod oknem. Občas jsem nadlouho zavřel oči. Když jsem je otevřel, hned se začalo něco dít – po spodní desce podbití střechy se procházela moucha, kolem proletěl pták, mraky přicházely a odcházely.

Z románu Vzpomínky (Muistelmat), Otava, Helsinky 2004, přeložil Vladimír Piskoř.