Tvrdá překladatelská lekce

Den čtvrtý

Jeho počátek pár okamžiků po půlnoci. Sedím ve věži v poloze Nataši Rostovové, v poloze příznačné pro mé mládí. Takto jsem sedával na parapetu svého rodného domu, takto jsem si krátil noci na okně Židomorny, tam v Lesní ulici. Tenkráte jsem byl mlád a nebylo mi třeba drog. Stačila mi sklenice gruzínského čaje. Nyní už nejsem mlád a jsem opilý. V rukou mám vysílačku. Jsem slyšet na kontrolních stanovištích, na strážních věžích, v krcálku strýčka Zacha. Řvu z plných plic:

„Pil jsem březovou mízu v jarním lese, s krásnou dívčinou ve stohu nocoval… Byl jsem opilý a zbídačený, štěstí jsem nepoznal…“

Ale copak můžou ti Ivriťané porozumět naší ruské duši!

A já tu ještě mám, a já tu ještě mám… brandy 777 a nesmírné množství trávy. Jsem dobře vyzbrojen. A přede mnou je celá noc.

Říká se, že literatura má schopnost se ztělesnit. Nevím, nevím, jsem jenom překladatel a literárním vtělením nerozumím. Avšak prožil jsem dlouhý a těžký život a jsem za to odměněn tak, že smím pozorovat, jak se ty jedinečný fóry z časů mýho mládí mění v odlitky sebe samých. Kdysi jsme všichni měli společný sen. Maška Šnitke, která vypadala jako australský domorodec, říkávala: „Představuju si to asi takhle. Jakmile odjedu do ciziny, stanu se vysokánskou blondýnou a s táááákovejma kozama!“ Odjela do Afriky, když jí podařilo sbalit vhodného ženicha, a teď brebentí jazykem bantú. Tu noc, kdy mě zavolali, abych se postaral o nemocnou babičku, Maška mě podvedla s Einsteinem a předtím mi ty svině vypily můj aftershave balzám.

Ale chtěl jsem mluvit o něčem jiném.

Jednou jsme takhle seděli v naší velikánské komunální kuchyni, pili vodku, jedli různé skrovné poživatiny, mluvili o ženách a o světlé budoucnosti, v níž bude žen samozřejmě mnohem víc a budou lepší a hlavně všechny budou cizinky, a v tom mě posedl démon pravdy. Jal jsem se bořit sny a strhávat masky, řekl jsem, že jsme se pohroužili do iluzí a marného snění, zatímco život plyne; že v cizině nás nikdo nečeká a my nic neumíme, jenom odklízet sníh, a ke všemu dost mizerně.

„Jak se tam budeme živit?“ bořil jsem pateticky jako Savonarola naši renesanční blaženost.

„Tak jak?!“

A právě tehdy Juppi vymyslel muzeum ruského života. Popsal ho takto:

„Bereme naši kuchyni a rekonstruujeme ji uprostřed výstavní haly, v nějakém, řekněme, Louvru. Sedíme si, tak jako teď, pijeme, žereme a vedeme hlubokomyslný řeči na věčná témata – Bůh, ženský, literatura. Exponáty jsou od diváků odděleny provázkem. Návštěvníci se smějí přibližovat, dívat se, poslouchat, ale platí zákaz dotýkat se rukama. Všichni návštěvníci musí mít návleky, jasná věc. Z toho něco kápne!“

A taky že kape. A dodnes. Ideje našeho originálního subtilního světa se ztělesňují, avšak ztělesňují se s tragickým pokřivením, což je efekt, který otec kybernetiky Norbert Wiener nazval fenoménem „sté opice“. Sedíme a pijeme, cizinci se dívají, pomlaskávají si, akorát nic neplatí a nemají návleky. Takhle to vypadalo i dnes, totiž včera.

Einstein, celý rozjařený ze svých příhod, prohlásil, že se na ně nemůžeme nenapít. Ve stanu byla operativně otevřena pobočka muzea ruského života, cestovní varianta. K čemupak bych to přirovnal? Představte si třeba ruská kasárna. Tři osoby kavkazské národnosti bujaře popíjejí ve svém koutě. Chvílemi vyjí jako zvěř a chvílemi se řehtají jako idioti. Ostatním to zní asi takhle: hatlapapatla hatlapatla – velitel – hatlapatla hatlahatla – posraný poddůstojník – hatlapatla hatlapatla –… – v muzeu ruského života se zapomnělo na překladatele.

Ale to nikoho netrápilo. Po třetím šálku brandy Einstein pocítil, že je dostatečně natankován ke vzletu do nových filosofických sfér. Popojel proto na startovací plochu a počal zahřívat turbinu.

„Chlapi, život se poved! A nejvtipnější na tom je, že podle nejlepší tradice Hollywoodu!“

Juppi odpověděl: „Tak Hollywood říkáš. Posraný Kazachfilm je to!“

To se Einsteinovi nelíbilo. Měl dnes sváteční náladu. Vrhnul se na Juppiho a začal ho přátelsky tisknout a lechtat, při tom opakoval: „Ach, Juppi, ty má malá zákopová krysko!“

Juppi uraženě funěl a plácal ho přes ruce, pak se osvobodil, vyskočil, zařval na Einsteina, že je to kokot, a vyběhl ze stanu.

„Juppi, holubičko! Vrať se, všechno ti prominu!… Co to s ním je? Hele, dyť to nejde, todlecto! To není žádnej chlap!“

Poprosil jsem: „Bertíku, prosím tě, vysvětlil bys mi, co to je? Už strašně dávno si přeju dozvědět, co to je chlap.“

„Chlap?“ Einstein popadl ze židle kávové šálky a opatrně je přenesl na lehátko. Poté rozmáchlým gestem smetl ze stolu plechovku, která nám sloužila jako popelník. Z velké části už byla plná. Poté se posadil koňmo na židli.

„Chlap?… To je… prolít hrdlem sklenici vína!… Rozervat si košili!… Upřít na někoho zrak!“

Řekl jsem: „No, podoba by byla…“

Rozhodli jsme, že přišel čas vydat se hledat Juppiho. Jakmile jsme vyšli ze stanu, mé nejhorší obavy se naplnily. Juppi ležel na zemi. Oči měl otevřené, ale jeho pohled byl zcela nepřítomný. Bylo mi jasné, že tohle je konec. Toho nezvedneme. Jedině mě těšilo, že ležel na zemi a ne na sněhu. Stát nad ním, když si takhle hraje na uraženýho a ukládá se do závěje, stát a kňourat: „…no ták, prosím, moc tě prosím, buď kámoš, hele, tak dost, no fakt, co tohle má bejt, vstávej, vstávej, říkám ti, zvedej se, kurva, nebo tě zabiju…“ Stát takhle a kňourat nad Juppim ležícím ve sněhu je hrozně únavný a je u toho zima. A ta svině umí ležet celé hodiny s výrazem svatého Šebestiána na tváři. A svědomí ti jednoduše nedovolí nechat toho hajzla být.

Den čtvrtý (pokračování)

Smotnul jsem si ještě jedno brko a začal se ohlížet po něčem, z čeho bych vyrobil filtr. Zašátral jsem v tašce a narazil na Bibli. Strana dvě byla z dost kvalitního tvrdého papíru. Na ní bylo ideálním písmem připsáno věnování ideálního izraelského občana: „Vzhůru zbraň! Přeji zdar!“ Podpis: „rotní velitel 930. pěchotního pluku rezervního praporu kapitán Šmuel Zach“. Utrhnul jsem si úhledný proužek, stočil ho do trubičky, za pomocí zubů vytáhl vatovou náplň a místo ní tam zasunul kartonovou spirálu. Granát se Zachovým věnováním utrhne hlavu kdekomu.

Mahmude, odpal to! Přeju zdar!

Pokojná vůně sinajské trávy se zvedá nad izraelskou pevností.

A když už je Bible v našich rukou, pohleďme, co v ní píšou. Když jsem se v pěti letech učil číst, nejdřív jsem se naučil nazpaměť celou stránku z Pinocchia. Uměl jsem jenom ji. A kamkoli jsem přišel, vždycky jsem otevřel svého Pinocchia na své milované stránce a pilně četl. V Bibli mám taky takovou svou stránku. Nacházím ji bez pomoci záložky. Ale copak to je za vybíravého homéra? Manýrismus v šišce. Bordel v duši. Čáry máry ve věži na stráži. Hledím do Bible a vidím. Vidím! Já a’ škara vidím!

Já vidím (interaktivní bryčka)

Poezie se hledá všude… a nachází se

v trávě….

Boris Pasternak

 …po celé zemi metl sníh, zblízka i z dálav. Metl celou noc. Ráno, po pás ve sněhu, se technický dozor Věra Pavlovna řítí do Židomorny. Prožene se všemi místnostmi. Otevře všechny dveře. „Chlapci! Chlapci! Vstávejte! Neštěstí!“ Aniž by si sundala kabát, staví na plotnu konvici a umývá pod proudem studené vody (horkou nemáme) masivní broušené sklenice. Tři přízračné stíny si to míří k záchodům. Věra Pavlovna nalévá čaj do sklenic. „Ach, chlapci! Jak si s tím jenom poradíte! Půl metru toho je… No, tak pomaloučku, pomaloučku a snad to půjde…“

Prvobytní ranní lidé se stěží pohybují po sněhové celině. V sobě si ještě nesou teplo prostěradel, vůni zubní pasty a prskajících smažených vajíček.

Toto ráno je úsvitem lidstva. A můj úsek je křížovou cestou lidstva. Zvláště pro starce a děti. Zlá kolemjdoucí babka poskakuje po závějích: „Hrůza! Co to tu zaměstnali? Umístěnkáře, co se flákají!“

Odpusťte mi to, dobří lidé. Trochu jsem zaspal. Ale jen co dokouřím a párkrát si dýchnu na zmrzlé ruce, odhážu vám cestu. Už se pouštím do práce. Co do houževnatosti se nikdo nevyrovná domovníku-skopci ponořenému do práce. Svítá. Svět se stává radostnějším.

Tučná černá volha míjí můj úsek. Když vidíš značku MOS, hoď granát, jede bos! Klekám si na jedno koleno a zvedám rukojeť lopaty: Ta-da-da-da-da-da-da! Tady máte, svině, nálož od lidového mstitele! Volha hystericky zastavuje, jako by skutečně dostala čistý průstřel. Zadní dvířka se otvírají. Dva černí v civilu si to ke mně důležitě míří lehkým poklusem, po chodníku, který jsem jim právě odházel.

„Chlapi, ale no ták! Dělal jsem si srandu! Já jsem přece domovník!“ Vše se odehraje v mžiku. Sedím ve sněhu, zády opřený o zeď mně svěřeného domu, a plivu červenou na bílou. Ještě mi dali jednu na solar plexus. Prací jsem celý rozehřátý, a tak mi ani není na sněhu zima. Z kapsy vatované vesty si vyndám krabičku aster a zapálím si.

Nyní, když je v pracovně ticho jako v sněhové závěji, se moje srdce začíná zmítat vzteky a sebelítostí. Ó, jak moc nenávidím sovětskou vládu! V záběru se objevují žluté polobotky. Hlas z nebe se soustrastně zajímá: „Žid?“

Po tom, co jsem zažil, jsem tak nad věcí, jsem takový Van Damm, že ani nezvednu hlavu: „Ne, kurva, texaský rager!“

Vlastník žluté obuvi šelestí tam nahoře papíry. Na kolena se mi snáší útržek s telefonním číslem. „Měl byste se učit ivrit, mladý muži. Zavolejte, ptejte se po Ljovkovi. Hodně štěstí.“ A toť vše, odchází.

Ani jsem se nepodíval nahoru. Ale nelituju toho, ničeho nelituju. K čemu to je, dívat se osudu do očí? Je lepší dívat se mu na nohy.

Jsou dny, které sviští kolem jako jelení běh. A jsou takové, které trvají déle než věk a semknou v sobě mnoho života.

Ten den do pekárny, co byla hned za rohem, přivezli rohlíky za pět kopějek. Koupil jsem si jich šest, celkem za třicet, a radoval nad svým štěstím. Ach, ty má ubohá mladosti! S pusou zaplněnou rohlíky, ztráceje při chůzi bačkoru, chytrák Einstein chodí po kuchyni sem a tam. „Hele, možná je to podraz. Ale těžko. Jak říkal můj velký jmenovec, Pánbůh je rafinovaný, ale není zlomyslný. A posuď sám, kýho ďasa?!“

„Co kýho ďasa?“

„Kýho ďasa by se o tebe kágébáci zajímali? Nééé, stálo by za to tam zajít. Stopro. Pojďme! Budeme se učit jadrit. Joffe, jdeš s námi? Třeba sbalíme ňáký nový šťávy, židovský sice, no ale co…“

Juppi je vybaven bůrem a odkomandován k telefonní budce, odkud má volat Ljovovi. Vrací se vítězně: dnes večer jsme očekáváni na první lekci. Celí natěšení na přínosná setkání ohříváme vodu a umýváme se ve velkém lavoru, pečlivě a cíleně. Komuna se připravuje na výpad do společnosti! Dlouho jedeme metrem, potom mrzneme při hledání toho správného domu. Astrofyzik Ljova, chlapík s bílým chrupem a kapitánským plnovousem, otevírá dveře:

„Šalom! Pojďte prosím dál.“

„Šalom se nám jenom zdá!“ světácky žertuje Einstein, zatímco se v předsíni zouváme.

Tak co? Tak kdepak…? Vcházíme do pokoje. U stolu sedí tři stárnoucí kysny, každá s jedním školním sešitem na klíně. „Takovej ivrit my nepotřebujem!“ šeptá mi horečně do ucha Einstein.

„Tak začneme,“ navrhne Ljova, „Rózo Alexandrovno, prosím vás.“

Postarší prvňačka s křiklavě namalovanými rty pečlivě slabikuje ve své xerokopii: „Ve – ejn – kol cha-daš ta-hat ha-še-meš.“ A není nic nového pod sluncem. „Rózo Alexandrovno, holubičko, co je vám?“ Školačka si utírá nechtěnou slzu. „Já nevím… promiňte… ale když to je tak krásné…!“

Den čtvrtý (osvícení)

Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, co je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

V těch dnech mi také vše připadalo krásné. Ale teď se bojím. Uplynulo mnoho let. A zdá se, že moudrý král nežertoval: pořád méně a méně nového zůstává pod sluncem. Jen si tak říkám, kdy to všechno napsal? Asi ne dříve, než pomiloval sedm set žen, tři sta ženin a panen bezpočtu. Na pětisté ženě Salomon Davidovič asi ještě pořád neztrácel naději… A možná… No ano! No jasně! Tak je to! Hurá! Přátelé, postihnul jsem smysl Kazatele! Smysl je následující: dokud nepomiluješ sedm set žen, tři sta ženin a panen bezpočtu, jako čestný člověk nemáš právo tvrdit, že není nic nového pod sluncem!

Téměř v bezvědomí, ale s pocitem štěstí jsem se natáhl na matraci, vykouřil ještě půl cigára a usnul.

Den čtvrtý (probuzení)

Nevzbudila mě slova, nýbrž hudba slov. Přesně s takovou intonací spravedlivého hněvu ječela učitelka, když mě nachytala s babiččiným dalekohledem v ruce, kterak zaostřuji na okna dívčí šatny. Když jsem se probral, pochopil jsem, že nejen intonace, ale také slova jsou tatáž.

„Tak tohle ty tady děláš!“

Nade mnou stál v celé své kráse kapitán Šmuel Zach. Zvednul jsem se na jednom lokti, zmateně a opile se rozhlídnul kolem a zamračeně se zeptal:

„A kolik vůbec máme hodin, vážený Šmulík-sane?“

Zach se nejdřív samou zlostí málem udusil. Teprve za okamžik jsem uslyšel nervní přerývaný dech, který se s pískotem dral z jeho ušlechtilých nozder. Pak jsem ještě zaslechl skřípění zubů a tu se kapitán Zach rozjel a počal cválat v celé kráse upřímného občasného patosu. Mluvil a mluvil a mně bylo pořád hůř. U každé věty se mi z těch dávivých déjà vu zamotala hlava a oči mi vylezly z důlků. Vychovatelky ve školce, učitelé, rodiče, dobrotiví kolemjdoucí, vedoucí, velitelé, přátelé, přátelé rodičů, ženy – všichni ti, kteří mi přáli dobro, ale jejichž naděje jsem zklamal, mě obklopili a pohřbívali mě zaživa.

„Víš co, Zilbere?“ uzavřel to kapitán Zach. „Půjdeš před tribunál. Hned po Pesachu. Já sám tě budu soudit. A mezitím…“

Neslyšel jsem, co bude mezitím. Nepřekonatelná síla mě vrhla ke kraji věže a noční ticho rozrazil srdcervoucí výkřik smrtelně raněného velblouda. Když jsem se otočil, ve věži bylo prázdno.

Den čtvrtý (ráno)

„Nepůjdeš sedět. Kecá. Proč by měl jít miluimník sedět? To by mu tu za chvíli nikdo nezbyl. Tak ses nalil a usnul, a co je na tom? Sadyrník by šel, to je jasný. Ale my jsme staří nemocní lidé, to přece vědí. Já jsem třeba včera objevil na vlastní lebce šedivý vlas!“

Po úmorné snaze se Einsteinovi nakonec podařilo otevřít dvě láhve piva, jednu pomocí druhé. Zátky odlítly, ťukly o celtovinu a spadly na zem. Pěna lákavě vyplnila hrdla.

„Tak jak se říká, na nadcházející svátek Pesach! A taky všechna křesťanská novorozeňata!“ Ohryzky poskočily.

„To je slast! A ta bolest, co jak špaček tepala do spánku, mizí, kurva, mizí… Ne, já ti říkám, nepůjdeš sedět. Dá ti tejden podmínku a rozejdete se v dobrém.“

„Čerstvé noviny! Čerstvé noviny! Máme tu nejnovější zprávy! Sváteční výtisk. Zvláštní literární příloha. Čtěte v tomto čísle!…“

„Na, přečti si to sám. Jééé, já chci taky pivo!“

Juppi mi hodil na břicho noviny (ležel jsem, jak si pozorný čtenář jistě domyslel, natažený na lehátku na zádech), vyndal si z tašky láhev piva a začal se rozhlížet, čím by ji otevřel. – „Přivezli jen jeden výtisk pro celou posádku, svině! Málem z toho byla rvačka. Rozervali to na části za šest vteřin! Dobře, že jsem si neřek o sport, kvůli sportu by byli schopni člověka zabít… no, tak mi dejte nějaký ten otvírák!“

Vyvalil jsem oči: „Víte, kdo k nám přijel, chlapi?“

„Kdo? Kdo k nám přijel?“

„Umberto Eco! A je tu s ním rozhovor.“

To jsem neměl říkat, okamžitě mě totiž zapřáhli jako překladatele. Autor článku nám sděloval, ostatně ne zcela prost pohnutí, jak ho celosvětově uznávaný medievista-sémiotik zneužil. Eco se vymluvil na zaneprázdněnost a slíbil, že udělí rozhovor pouze za podmínky, že ho redaktor odveze autem do hotelu u Mrtvého moře, kde se koná sympozium. Po cestě si prý popovídají. Redaktor točil volantem po serpentinách a Eco kouřil jednu cigaretu za druhou. Ať dělá cokoli, vždy ho trápí svědomí, že dělá to, a nikoli ono. Tíha slávy je hrozná. Nemůže si třeba jen tak ráno skočit do kiosku a koupit si Playboy. Hned by se o tom dozvěděl tisk…

„Co kdybychom profesorovi píchli?“ navrhl Einstein. „Pošleme mu poštou pár erotických žurnálů. ,Od Vašich anonymních příznivců‘. Co myslíte, Kavalír by ušel?“

S opileckou jasnozřivostí jsem si představil autora Foucaultova kyvadla, jak otevírá pošťákovi, podepisuje lejstro a rozpačitě listuje v ubohým pornu s nepatrnými střípky ruského textu. Ne, tuhle sémantiku boloňský mudrc nepobere!

Avšak účinek piva začal být zjevný a mé oči se semkly.

Z ruského originálu Perevodčik (www.lib.ru) přeložila a vysvětlivkami doplnila Marie Iljašenko.

Vysvětlivky

„Pil jsem břízovou mízu v jarním lese…“ – populární píseň z filmu Mrtvá sezona, jehož hlavním hrdinou je sovětský agent kontrarozvědky.

„Po celé zemi metl sníh…“ – fragment básně z románu Borise Pasternaka Doktor Živago.

Miluim (hebr.) – každoroční vojenské cvičení civilistů. Z toho miluimník, tj. záložník.

Sidirník (hebr.) – voják.

A’ škara (hebr. slang) – na vlastní oči.

Bryčka – ústní žánr, historka, podobenství, příhoda s podivným nebo komickým obsahem, uslyšená, prožitá nebo vymyšlená vypravěčem (vymyšlená osobami, které si povídají). Bryčkou se také může nazývat nečekaný, originální, paradoxní nápad či teorie (nemající praktického využití). Z básně A. S. Puškina Bryčka života.