Poslouchejte Schönberga! – vyzval Evropany z Berlína český prezident Václav Klaus. A je to tak správně: k tradici českých demokratických prezidentů odjakživa patří zásadní zamyšlení, všichni tři přece byli či jsou intelektuálové. Hlava státu se v takových chvílích obrací do minulosti, kde hledá kořeny, z nichž by mohla čerpat i trpící současnost. Masaryk „u pramenů“ našel Ježíše; Havel ve slavném projevu z Říma (2001) narazil na Sókrata a jeho věčné pochybování; Klaus si čerstvě pomohl Arnoldem Schönbergem, který mu nejlépe reprezentuje způsob, jakým máme přistupovat k budoucnosti Evropské unie, ale i k životu vůbec.
Klausův projev v Bertelsmannově nadaci v Berlíně nazvaný Budoucnost Evropy: Beethoven, nebo Schönberg, Óda na radost, nebo dodekafonie přešel médii bez velkého povšimnutí, až na pár povinných novinových šťouchanců. Bylo by ale škoda pominout Klausovy myšlenky jen tak povrchním konstatováním, že prezident je vedle; slova, která padla v Berlíně, jsou totiž doposud nejzásadnějším projevem druhého českého prezidenta. A to nejen proto, že posluchačům připomenul hudbu rakouského velikána, kterou pro větší srozumitelnost televizní redaktorka označila slovy „je to hudba pro posluchače téměř nesnesitelná“.
Schönbergův dvanáctitónový systém Klausovi reprezentuje obraz moderní společnosti a kakofonie čili neladného souzvuku zájmů, v němž se dodnes pohybujeme. V tomto jediném reálném světě pak není místo pro snílky, jakým byl třeba Friedrich Schiller, který svou naivní a patetickou básní o radosti infikoval jinak vynikající Beethovenovo dílo. Patetická idea sbratření lidstva je podle prezidenta nebezpečná, protože omezuje svobodu, která stojí v základě moderní demokracie a jejíž složité hry naopak skvěle zachytil Schönberg.
Klaus tu zatím nejviditelněji odhalil, jak vratké je pojetí svobody, o něž opírá všechny své dosavadní provokativní (sebe)prezentace, ať už v nich útočí na socialisty, kritizuje zastánce teorie globálního oteplování nebo trestá zlou a ošklivou Evropskou unii, matku všech zel a problémů.
Prezident v zájmu efektní hudební paralely bohužel pomíjí souvislosti, které jsou pro pochopení vývoje v Evropě klíčové. „Kdo by netoužil po tom být ohnivý a mohutný jako Beethoven,“ napsal kdysi Schönberg, který vyrostl z romantické hudby a učil se na Wagnerovi. Jeho nový způsob skladby nebyl popřením naivity předchůdců, nýbrž otevřením nových možností, jak hudebně vyjádřit vlastní pocity a myšlenky. Sám se rád vracel k harmonickému Mozartovi, uměl napsat smyčcový kvartet ve stylu Beethovena, ale psal i vznešené sborové skladby, kde se až naivní čistota blížila tomu, čemu se říká křesťansko-židovský patos. Schönberg nevolil mezi nesvobodou předků a uvolněností a otevřeností složité realitě neurčité původní svobody, nýbrž vybíral mezi možnostmi tradice a hledáním vlastního originálního výrazu a stylu.
Dalo by se říct, že Schönberg neodhazuje utopie, aby v tónech zachytil skutečný pohyb sil svobodného světa, jak by to rád vyložil prezident, ale chce naopak chce nalézt utopii jinou, vlastní, aniž by ničil a likvidoval krásu předchůdců. Bez tohoto nároku – vytvořit hudební svět, který bude dokonale odpovídat mým idejím – by se žádný skladatel ani nemohl pustit do tvorby. Bez absolutního nároku by nevznikla žádná velká filosofie a Adam Smith by si nikdy nepotřásl pravici s neviditelnou rukou trhu.
Paradoxní je, že úplně stejným způsobem postupuje i Václav Klaus, který se proti všem vymezuje svou originální utopií, vizí neosobní svobody, která sama o sobě jako kouzelná substance řídí svět. A přitom Klausova svoboda, jak o ní mluvil i v Berlíně, není ničím jiným než pokračováním osvícenské ideje člověka zbaveného všech svazujících pout. I Klaus ostatně věří v metafyzickou „přirozenost člověka“, v jeho dané vnitřní ustrojení, což je utopie, na níž stojí nejen moderní demokracie, ale i teorie lidských práv, o níž prezident posměšně hovoří jako o humanrightismu. Ne nadarmo se asi říká, že nejvíc nenávidíme to, co sami děláme.
Utopie se jen tak nezbavíme. Vždy se vrací jako princip, ukazatel, orientace, případně jako nebezpečný diktátor, kterému se musíme bránit. Klausova schizofrenní pozice k utopii je na první pohled směšná, ale proč vlastně, když je velmi přesným vystižením situace, v níž se nacházíme? Víme už, že utopie a jejich uskutečňování jsou smrtelně nebezpečné, ale svět bez utopie zase ztrácí jas a barevnost naděje. Postmoderním myslitelům bývá vyčítáno, že v jejich světě je vše možné, protože se žádné myšlenky nedrží jako utopického vodítka. Avšak který postmoderní myslitel je toho opravdu schopen...
Ani Klaus, přes veškerou chtěnou radikalitu není postmodernista, ale zůstává chycen v moderním rozporu. Poslouchá skvělého Schönberga, na jehož pozadí pořád hraje geniální Beethoven. A taková je, snad, i Evropská unie. Není čeho se bát.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.