Pozorovatelka v davu

Výstava s názvem Milada Marešová – zapomenutá malířka českého modernismu a spolu s ní vydaná monografie si zaslouží pozornost hned ze dvou důvodů: jak praví titul, poprvé je zde v ucelené podobě publiku předložena tvorba dosud neprávem opomíjené malířky a navíc se tak děje se specificky orientovaným pohledem, který odhaluje nové skutečnosti v historii českého moderního umění, ale také provokuje k uvažování o povaze současných uměleckohistorických přístupů.

Optikou genderu

Autorkou výstavy i publikace je Martina Pachmanová, historička a kritička umění, která na domácí pole tohoto oboru vnesla feministické a genderové hledisko. Tento postoj při studiu vizuální kultury zohledňuje kulturně a společensky dané role autora/autorky, diváka/divačky, které jsou významnější než původní pohlavní odlišnost. Pachmanová zprostředkovala českým zájemcům ve dvou publikacích feministicky a genderově podložené názory amerických teoretiček a umělkyň a je autorkou knihy Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu. Nyní genderovou optiku uplatnila při zkoumání a interpretaci díla Milady Marešové.

Milada Marešová (1901–1987) byla jednou z prvních studentek Akademie výtvarných umění v Praze, která se po vzniku republiky otevřela také pro ženy. Během dvacátých a třicátých let vznikla nejpodstatnější část její malířské tvorby, která ve své době získala příznivý ohlas a prezentační frekventovanost v renomovaných galeriích. Paralelně se Marešová věnovala knižní a časopisecké ilustraci, výtvarné výpravě bibliofilií a scénografii. Její práce je přerušena německou okupací – je vězněna pro spolupráci s ilegálním odbojovým periodikem. Po válce autorka na svou malířskou tvorbu významněji nenavázala a její doménou se stala knižní ilustrace.

Tento stručně shrnutý životní příběh byl rámcem zaujaté celoživotní tvorby, kterou brněnská výstava velmi promyšleně, ale zá­roveň citlivě prezentuje. Výstava je členěna do „kapitol“ uvedených texty. Ty dělí dílo chronologicky i tematicky. Architektonické řešení expozice poskytuje drobnějším formátům, pro autorku typickým, intimní prostředí a zároveň vytyčuje samostatné uzavřené zóny pro dílčí celky její tvorby.

Výstavu otevírá překvapivě drobný obrázek z dvacátých let, který se formátem i námětem mnoho neliší od fotografické městské momentky. Marešová na něm živě zachytila koridor pařížského metra s pospíchajícími obyvateli metropole. Cestující jsou detailně vykresleni a tvoří pestré sociální i psychologické spektrum. V tomto stylovém i námětovém rámci – realistické znázornění všedního okamžiku lidského života s bystře odpozorovanými a ironickou nebo kritickou nadsázkou umocněnými rysy a náladami, se rozvíjí celoživotní tvorba Marešové.

Nová věcnost – civilismus – poetismus

Výstava se zaměřuje na klíčové období dvacátých a třicátých let, kdy se autorka námětově i stylově ocitla v blízkosti německé Nové věcnosti nebo domácího proudu sociálního civilismu, které zobrazovaly a kriticky hodnotily společenské podmínky lidské existence. Jak uvádí kurátorka, Marešová dokázala zaujmout osobitou pozici mezi těmito polohami. Kritický pohled mírnila melancholickým odstupem a poetizujícím naivismem, připomínajícím malbu nedělních malířů v duchu dobového výtvarného primitivismu. Umělkyně bystře pozoruje a zobrazuje scény, které se každodenně odehrávají na ulicích, v parcích, na plovárně nebo při společenských setkáních. Moderní člověk je vnímán jako pomyslná součást společenského organismu i jako individualita se soukromým separátním vnitřním světem. Marešová dokázala přesně zachytit různé sociální role i skupiny a vystihnout psychologii jednotlivce i typologii stavovské příslušnosti. Na jedné straně ironizovala pokrytecké manýry měšťáků, na druhé straně se sociální citlivostí vykreslovala život periferie. Materiál pro své městské scény získávala nejen doma, na pražských ulicích, ale také během opakovaných návštěv Paříže, kde ji zaujala již tehdy existující pestrá multietnická společnost.

Metodické prostupy

Linda Nochlinová ve svém dnes již klasickém eseji Proč neexistovaly žádné velké umělkyně?, která uvedla feministickou a genderovou problematiku do akademického bádání, upozorňuje, že správná reakce na tuto provokující otázku nespočívá ve snaze o vytvoření nového, ženského panteonu geniálních, ale neprávem zapomenutých umělkyň. Nejprve je potřeba nově chápat samotný pojem umění – nikoli jako romantické individuální gesto, ale jako druh společenské praxe, a přehodnotit způsob, jak nahlížet a psát příběh umění tak, aby dokázal zachytit a vysvětlit také zcela specifickou situaci a zkušenost žen a její vliv na uměleckou tvorbu. Výstavní a publikační počin Martiny Pachmanové je z tohoto hlediska významný nejen proto, že připomíná dosud zanedbávanou malířku, ale stejně tak proto, že se prizmatem „genderu“ pouští do sebereflektivních oborových problémů a strukturálních otázek. V líčení životního příběhu a v interpretaci tvorby Milady Marešové se Pachmanová věnuje nejen pozitivistickým historickým a vizuálním datům. Věrna svému genderovému klíči si všímá také předválečných institucionálních podmínek pro umělecké vzdělávání žen, názorů dobové kritiky na tzv. ženské umění nebo vysvětluje hodnotu realistických stylových poloh využívaných malířkami.

Vize emancipované ženy

V tvorbě Marešové zvlášť vydělila část nazvanou Typologie ženství, která odráží změny v ikonografii, k nimž přispělo nové uplatnění žen jako tvůrkyň vizuálních zobrazení. Namísto erotického objektu, idealizovaného symbolu nebo dekadentních alegorií temných stránek ženské duše vytvářených mužskou imaginací se žena začíná jevit jako individuálně vykreslená aktivní osobnost a nositelka nových sociálních rolí. U Marešové žena vystupuje jako aktérka i pozorovatelka společenského dění, což byla donedávna role přisuzovaná hlavně mužům. Na obrazech najdeme ženy spěchající po ulicích, posedávající v kavárnách, kouřící a bystře sledující okolí, což jen posiluje skutečnost, že v tomto případě je to ženský pohled, který začíná spoluvytvářet obraz reality. Vize emancipované ženy má u Marešové i svůj rub: žebračky, stařeny, smutné nevěsty, vdovy nebo opuštěné těhotné ženy. Možná je někde mezi těmito polohami zašifrován životní příběh autorky: úspěšná umělkyně, společensky činná samostatná žena, bezdětná, svobodná, kterou těžce postihla smrt milovaného muže…

Ze zastřené historické paměti českého moderního umění zbývá vyvolat ještě mnoho postav zajímavých umělkyň. Poznání jejich díla znamená nejen zanesení nových bodů na mapu českého moderního umění, ale také zpřesnění tohoto obrazu a poznání, jak je konstruovaný a jakými jinými způsoby ho lze vnímat. Důležité je nevyužívat jen jediný úběžník pohledu, jestliže sledujeme plastickou a se skutečností korespondující vizi.

Autorka je historička umění.