Vidna Obmana a Fear Falls Burning

Kariéru Belgičana Dirka Serriese můžeme rozdělit na dvě etapy – ambientní a industriální minulost (1984–2006), nazvanou Vidna Obmana, a kytarovou současnost (od roku 2005) pod přezdívkou Fear Falls Burning. Zatímco Vidna Obmana stavěl své kompozice v zásadě na elektronických podkladech, současné alter ego pracuje pouze s reálně procesovanými kytarovými tóny.

Druhý hřích

Sám Serries hovoří o Vidně Obmaně jako o uzavřené kapitole s jednou výjimkou, kterou je načatá spolupráce s Markem Verhaegenem, spojeným s další belgickou stálicí Klinik. Jejich série alb věnovaná sedmi smrtelným hříchům uvízla zatím po úvodu plném obžerství u druhého pokračování Greed, které, jak už název napovídá, se věnuje lakomství. Zatímco u sólové tvorby „Optického klamu“ (jak bychom Dirkovu přezdívku mohli přeložit ze srbštiny) šlo vždy o ambient v různě recyklovaných převlecích, spolupráce s přece jen dynamičtějším partnerem přinesla temné elektronické dílko na křižovatce mnoha temných podžánrů blízkých naturelu etablovaného vydavatele (illbient, industriálně laděný breakbeat, minimalistické elektro atd.). Zatímco Verhaegenova střední tempa (která spíše než k tanci vybízejí k soustředěnému poslechu) směřují až k odlidštěné estetice electronic body music, Vidna Obmana brzdí nářezové spády táhlými ambientními plochami převážně kytarového původu. Tyto protipóly spolu nebojují. Společně dosahují zneklidňujícího efektu vědomým vystoupením z rychle pulsujícího Babylonu dneška se snahou nahlédnout jeho mechanismy zvenčí, s potřebným odstupem. A není to veselý pohled. Kolesa udržující celé představení v chodu neustále stupňují své otáčky, abychom si v šesté části mohli apokalypticky zaskotačit na připravovaných hrobech. Celý obraz alba se na konci vrací do původní, rozvážné polohy, kde se s námi Serries loučí svou tradiční proprietou – fujarou, zde pečlivě propletenou Verhaegenovými elektronickými sítěmi.

S kovy a bubny

Serriesův kytarový převlek Fear Falls Burning nebyl alespoň v počátcích tak velkým šokem pro milovníky původních ambientních ukolébavek, jež měly stoprocentně pozitivní vyznění. Kytarové plochy špinily hudbu Vidny Obmany už od začátku nového milénia a i první nahrávky nového pseudonymu se daly považovat za veskrze ambientní. Se záplavou nosičů, které se na nás z tohoto zdroje vyhrnuly v posledních dvou letech, jasně cítíme, že místo klidného kytarového snění à la Robert Fripp či Aidan Baker se současný Dirk Serries zhlédl v maximálně natlakované a hlučné kytarové lázni, která posluchače nekompromisně přišpendlí k nejbližší stěně a z chapadel propustí pouze v pauzách mezi jednotlivými tracky (tak jak jsme to mohli ochutnat na loňském koncertu v Paláci Akropolis, kde Serries předskakoval Jesu). Nové album Frenzy of the Absolute je dalším krokem od jemného ambientu směrem k tradičnímu rockovému fundamentu. Standardní vícesložková bahenní koupel byla doplněna vířivkou, zde zosobněnou hostujícími perkusemi nebo bicími. Na začátku alba neuslyšíme pomalu se rodící kytarové tsunami, ale ostrý bubenický přechod Tima Bertilssona ze Switchblade, který hraje v titulní skladbě roli Damoklova meče či hororového kyvadla, zlověstně se kymácejícího pod olověnými kytarovými mračny. Úkolem prostřední položky He Contemplates The Sign je ztišení před bouří. Základní manévry spíše basového vyznění jsou doplněny železářským kutilstvím à la staří Einstürzende Neubauten, o které se postaral Dave Vanderplas z jinak spíše elektronicky snivého projektu Ontayso. Závěrečná třináctiminutovka We Took The Deafening Murmer Down funguje jako postupně vygradované finále, kdy se ke klasickému kytarovému kolečku znovu připojí bicí (tentokrát Magnuse Lindberga z Cult Of Luna), které z postupného přitakávání přejdou do závěrečné nefalšované jízdy, ne nepodobné tíživým, a přesto tak opojným snům Justina Broadricka či Earth. Máme tyto změny brát jako ústupek směrem k širším masám, nebo jen jako nutkavou potřebu neustrnout ve svém progresu na jednom místě? Při autorově potenci se nebojím, že nám blízká budoucnost dá na tyto otázky jasnější odpověď.

Autor je hudební publicista.