Jiří Kovanda v Klatovech

Galerie Klatovy/Klenová výstavou Jiřího Kovandy opět potvrdila, že ačkoli je regionální svou polohou, závažností výstavního programu se řadí do pomyslného „středu“ dění. Nemám zde přitom na mysli samotný fakt uspořádání souborné výstavy významného autora, ale způsob, jakým se této příležitosti galerie, respektive kurátorka Edith Jeřábková, chopila. Výjimečnost výstavy v Galerii U Bílého jednorožce spočívá v tom, že se Kovanda stal (spolu)kurátorem, když do vlastní výstavy přizval i několik hostů. Tento krok jasně koresponduje s aktuálními kolaborativními tendencemi na české umělecké scéně. Autor ovšem tento postup nepoužil poprvé – například na výstavě v Domě pánů z Kunštátu v Brně (Nejsem proti, 2004) vystavil i „katalog“ obsahující pouze reprodukce prací jiných umělců. V Klatovech zapojil práce patnácti umělkyň přímo mezi vlastní díla z posledních zhruba třiceti let.

Expozici otevírá video Líbání přes sklo, jež v sobě shrnuje esenci Kovandovy práce. Ukazuje umělce jako subjekt, který sice definuje rámec toho, co se má stát, v samotném dění se ale nakonec ocitá stejně zranitelný jako jeho partner/ka na druhé straně skla, protože se podřizuje jeho/jejímu pohledu a jeho/jejímu rozhodnutí vstoupit do hry. V té se pak na okamžik stává objektem – „dílem“, jež divák-tvůrce může prožít pouze prostřednictvím vlastní akce: polibku.

Hybridní expozice

Jsou to právě podobné akce a intervence, s nimiž je v posledních letech nejvýrazněji spojena Kovandova popularita. Kurátoři se však rozhodli narušit pomalu tuhnoucí model toho, jak se na Kovandu dívat. Důsledkem je mimo jiné zásadní obrácení poměru mezi prezentováním akcí (respektive jejich záznamů) a dalších výstupů autorovy práce. Pás černobílých tisků běžících dokola jedné místnosti ve výšce ne zcela nejvhodnější k dlouhému prohlížení je ostentativně lapidárním shrnutím třiceti let vývoje toho, co zakládá značnou část Kovandova „kulturního kapitálu“.

Ušetřené místo umožnilo představit „co nejširší kolekci toho, co se z díla Jiřího Kovandy v českých soukromých i veřejných sbírkách nachází“. Vystavena je série prací na milimetrovém papíře z konce sedmdesátých let, malby na nejrůznějších podložkách od osmdesátých let do současnosti, koláže a asambláže, objekty i instalace. Tato instalace – sokl pod květináč vyskládaný z knih o umění – byla vystavena již dříve (o něco nižší), a to na konci roku 2007 v Ateliéru Josefa Sudka, vedle raných Kovandových koláží. Zde získává v blízkosti princeznovského kostýmu Evy Koťátkové nový rozměr. Koťátková v posledních letech opakovaně pracovala s podobným principem – kumulováním předmětů denní potřeby, které buď trvaleji nebo pouze latentně (například po dobu jejich přidržování u stěny) mohly fungovat jako socha. Vnímání Kovandova „soklu“ je tak obohaceno o významové prvky lability, efemérnosti a závislosti objektu na akci, jež jsou konotovány dosavadním dílem Evy Koťátkové. Toto je pouze jedna z mnoha významových vazeb, které vznikají v hybridní expozici hostitele a jeho hostů.

Další sousedství se v celku instalace vyskytují v různorodé škále. Může jít o prostorově velmi těsné a přitom ambivalentní zapojení, jako v případě maleb Sylvie Brodiové: jejích pět drobných, výrazově i obsahově sevřených pláten se střídá s heterogenní sestavou Kovandových prací – malba na překližce složená z citací ikonických motivů moderního umění, puntíkaté dekorativní plátno, asambláž a dvě koláže adjustované za sklem. I když by se dalo spekulovat, že společným jmenovatelem je jakási těžko definovatelná ornamentálnost, jde o spojení spíše pocitové než nějak věcně odvoditelné. Podobně, i když trochu volněji, jsou mezi Kovandovy práce vložena plátna Jitky Mikulcové, Barbory Mottlové nebo Toyen. Ještě jeden příklad: All the Lovesongs (2007) od dua norských umělkyň Niny Beierové a Marie Lundové: z dvojice reproduktorů otočených k sobě tak, že tvoří jednolitý minimalistický kvádr, se line sentimentální melodie, překrývající vnímání všeho, co je v jejím dosahu, rouškou nostalgického vzpomínání na krásné minulé časy.

Přesmyčky: subjekt-objekt

Rozhodnutí postupně „otevřít“ kanonizovaný konvolut prací novým souvislostem vyvstávajícím v bezprostředním dialogu s díly přizvaných autorek je v souladu s tendencemi přítomnými v Kovandově tvorbě od samého počátku. V první řadě jde o důsledné přijetí principu readymade, kdy se pomocí re-kontextualizace objektu otevírají nová významová pole. A potom jde o akční pojetí umění, založené na interakci, která s sebou přináší nezanedbatelné riziko konfliktu. Toto riziko je zjevné při Kovandových akcích ve veřejném prostoru. Podobně jako u zmíněného Líbání přes sklo to je autor, kdo nastavuje pravidla hry. Tím však nemizí riziko, že se ze subjektu stane objektem (ať už tehdy, když se na okamžik sám promění v „dílo“, nebo tehdy, bude-li považován za provokatéra či výtržníka).

Řada z Kovandových maleb a objektů vystavených v Klatovech zapadá do kontextu postmoderní hry v duchu everything goes, v níž jsou rizika na autorově straně minimalizována. Spolu s Edith Jeřábkovou vnesl Kovanda do souboru svých prací, založených často na principu citování či apropriování jednotlivých uměleckých děl nebo principů celých uměleckých směrů (např. minimalismu nebo arte povera), velkou míru onoho rizika, které je postmoderně cizí. Byla zde rozehrána hra, v níž často přestává být jasné, kdo má v danou chvíli navrch. Právě to dělá z výstavy jedinečnou a vzrušující podívanou.

Autor je historik umění.