Návrat marnotratné ceny

Cena Jindřicha Chalupeckého se po třech letech spolupráce s Centrem současného umění DOX vrátila do brněnského Domu pánů z Kunštátu. Nebyl to sice návrat vytoužený, spíše vynucený okolnostmi, nicméně účel i v tomto případě světí prostředky. Přístup k výstavám finalistů Ceny ze strany DOXu totiž vyvolával, především mezi samotnými umělci, ale nakonec i mezi částí sympatizující veřejnosti, sílící rozpaky.

Z místa na místo

Jelikož se letos Cena Jindřicha Chalupeckého opět stěhovala, je namístě si trochu zavzpomínat. Výstavy finalistů hostila v devadesátých letech Národní galerie v prestižním prostoru Veletržního paláce. Nedlouho po nástupu Milana Knížáka do funkce ředitele NG se však Cena musela stěhovat. Když se nepodařilo najít vhodného partnera mezi pražskými institucemi, nabídl pomocnou ruku brněnský Dům umění, a v roce 2002 tak začalo období kyvadlového cestování na ose Praha – Brno. V roce 2010 se Cena do Brna nevrátila, protože se připravovala výpravná výroční výstava. O rok později se už snad ani žádné argumenty nehledaly – bylo příjemnější zůstat v Praze, blíže sponzorům, vlastním kancelářím, mé­diím. Během slavnostního vyhlašování laureáta pro rok 2011 v DOXu se však stalo něco nečekaného: všichni finalisté odjeli do Brna, jednak aby podpořili cenu pro umělce nad pětatřicet let, ale také aby připomněli, že Cena Jindřicha Chalupeckého měla v Brně dlouho své místo. Blamáž s předáváním Ceny in absentio pak umožnila jasně pojmenovat, co bylo možné vidět na první pohled – v krásném velkém DOXu se Cena musela vměstnat do několika úzkých chodeb zadního traktu a úroveň instalace tomu odpovídala.

Co přesně předcházelo tomu, že Lenka Lindaurová, výkonná ředitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého, nakonec zvedla telefon a zeptala se ředitele Domu umění, jestli se v programu na rok 2012 pro Cenu najde místo, nakonec není zas tak důležité. Místo se našlo a výstava finalistů v těchto dnech dělá reklamu nejen současnému českému umění, ale také hostitelské instituci, která bohužel neprochází nejšťastnějším obdobím. Po drastickém meziročním snížení rozpočtu totiž není Dům umění schopen v prostorách Domu pánů z Kunštátu realizovat vlastní program, ale pouze je pronajímá. Naštěstí se zde daří i v této situaci udržovat galerijní provoz zaměřený na současné umění. Je třeba dodat, že se zmíněné okolnosti do kvality výstavy nijak viditelně nepromítly – zejména instalační tým Domu umění odvedl velký kus práce, aby i v nestandardních podmínkách pomohl umělcům realizovat jejich záměry v maximální možné míře.

Návrat malby a sunutí do bahna

Tím se dostáváme k letošní výstavě. Pět místností prvního patra Domu pánů z Kunštátu přímo vybízí k přímočaré instalační logice – co autor či autorská dvojice, to jeden prostor. Vstupní a největší sál dostal k dispozici Vladimír Houdek. Pravidelný návštěvník galerie na první pohled zaregistruje výrazné zásahy do dispozičního řešení sálu, který se díky citlivě rozmístěné paneláži proměnil z poměrně nudného dlouhého obdélníku na sled menších lichoběžníkových oddílů. Nominace Vladimíra Houdka pak musela potěšit všechny, kdo pravidelně volají po silnějším zastoupení malby v díle finalistů. Při detailnějším pohledu se sice ukazuje, že malíři z jejich řad nikdy úplně nezmizeli (před dvěma lety byli naopak umělci vyjadřující se v médiu malby v převaze), pravda ale je, že se spíše výjimečně jedná o umělce, pro které je malba tak výsadním a téměř nezastupitelným médiem. Houdek se v Brně představil rozsáhlou sérií asi třiceti pláten, navzájem si blízkých svou tonalitou i způsobem traktování obrazové plochy, v níž se střídají zahuštěné struktury, vystavěné z jednoduchých tvarů, křivek, kruhových výsečí a podobně, s kompaktními, hladkými plochami barevných gradientů, s nimiž malíř pracuje systematicky již několik let a které jsou výrazným prvkem jeho rukopisu.

S přechodem do další místnosti se mění nejen použité médium, ale i celkový kontext: z „bílé krychle“, v níž jsme jako diváci vedeni k tomu, abychom se zastavili před každým plátnem a navázali s ním individuální vztah, se přesouváme do „černé krabice“, improvizovaného kinosálu, sice bez židlí, zato s pohodlným kobercem a velkou projekční plochou s pohyblivým obrazem. Adéla Babanová na výstavě finalistů představuje letošní práci Já tam mám tělo, kterou můžeme číst jako volné pokračování její filmové série vznikající od roku 2008. Děj aktuálního snímku se dotýká témat, s nimiž Babanová pracuje dlouhodobě – světa slavných, zdvojování životů na předělu mezi realitou a reprezentací a motivu nesmrtelnosti, který se ze vznešené symbolické roviny („stále žít v myslích lidí“) sune do bahna béčkových hororů a zombie filmů, v nichž mrtví ožívají, mladí nestárnou a ztráta krve nezbytně nemusí znamenat smrt. Ve srovnání se svými staršími filmy Babanová opouští i poslední klasické pravidlo o jednotě místa – s dějem a časem byl problém vždycky. Novým prvkem je také vložení nalezeného porno materiálu ze sedmdesátých let, který nejen rozvíjí příběhovou linii, ale pochopitelně také těží z aktuální vlny nostalgie po zmíněném období.

Aktivizace diváka

Z temného „kinosálu“ vede cesta do prostoru Diplopie Davida Böhma a Jiřího Franty. Název instalace, který znamená dvojí vidění (nejen jako permanentní zrakovou vadu, ale například také jako známý důsledek přemíry požitého alkoholu), jasně vypovídá o tom, že autorská dvojice, která se o Cenu uchází již potřetí, vsadila především na intenzivní smyslový zážitek diváka. Aktuální instalace potvrzuje kvality, s nimiž si práci Böhma a Franty spojujeme již řadu let – jde o nutkavé kreslení, jež se záměrně vymyká hranicím forem a žánrů a které v jisté fázi klade překážky samo sobě, jde o aktivizaci diváka. Pokud nevyvine žádnou aktivitu, neuvidí divák téměř nic, kromě sníženého podhledu s několika otvory s přistavenými žebříky. Vše je instalováno až v prostoru nad tímto falešným stropem. Bezhlavá těla diváků stojících na horních příčkách štaflí jsou přitom skoro stejně efektní jako to, co jejich hlavy mohou vidět nahoře.

Jen máloco by mohlo s obsedantním zaplňováním charakteristickým pro Böhma a Frantu kontrastovat ostřeji než puristická instalace Richarda Loskota. Nicméně i Loskotovo Jiné místo od diváka očekává, že mu vyjde vstříc. Nemusí sice nikam šplhat, pokud by však jen prošel kolem stolu se skleněnou deskou, dvou skleněných desek ledabyle položených na podlaze a dalších dvou připevněných na stěně, mohl by vše považovat za radikální gesto neominimalistického esteticismu. Teprve pohyb místností a soustředěný pohled mohou odhalit, že se ve sklech odráží něco víc než jen bílé světlo vycházející z falešných oken na straně místnosti. Instalaci doprovází citát kvantového fyzika Richarda P. Feynmana, který zmiňuje představivost jako cestu k pochopení reálně existujícího. Efemérní existence obrazu, přítomného pouze skrze odraz a v mysli vnímatele, otevírá interpretační pole vedoucí až někam k ústí Platónovy jeskyně. Loskot téměř z ničeho – co se hmatatelných součástí instalace týče – vytvořil prostor pro prožitek „skutečného zázraku“.

Světlo a odraz, které jsou hlavními stavebními kameny Loskotovy instalace, mají zásadní význam i pro práci Jiřího Thýna. Na rozdíl od loňské instalace v DOXu, která byla možná trochu přetížená, letos využil Thýn velkorysejších prostorů Domu pánů z Kunštátu k vytvoření vzdušné instalace, jíž tentokrát dominují klasické, v rámech adjustované fotografie. Také Thýn zhodnocuje postupy a témata, jimž se věnuje několik posledních let. Fotografie v jeho podání není jen jednoduchým zaznamenáváním reality. Nevypovídá jen o tom, co zachycuje, ale také o svých možnostech, o sobě jako o médiu. Motivem aktuální série Thýnových fotografií jsou výstavní prostory, respektive specifická výstavní estetika. Interiéry betonového „přemostění“ mezi budovami Slovenské národní galerie představují prostor, který již řadu let neplní svoji základní funkci, a stává se proto sám o sobě figurou. Thýn toto místo zaznamenává pomocí vícenásobného exponování snímku, spojeného s postupným pohybem aparátu, takže výsledek se blíží kaleidoskopickému obrazu. Snímky „okradené“ o dokumentační hodnotu zůstávají uzavřené samy do sebe, podobně jako místo, které zobrazují.

Hodnocení toho, kdo uspěl více a kdo méně, případně kdo má větší šanci vyhrát, zatím můžeme ponechat stranou. Letošní finále je především skvělou výstavou. Finalistům se v Brně podařilo ukázat, že v současném českém umění lze narazit na kvalitu, pestrost i hloubku, která se nevylučuje s pochopením. S katalogem, který by měl výstavu doprovodit někdy v její druhé polovině, bude celek úplný.

Autor je kritik a kurátor, vyučuje na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.