Pod lakovaným dřevem

Rozmarýn

Pevně se chytá kostry postele a nic si nepřeje vroucněji než se ještě jednou smět vrátit do své zahrady, domů.

Když jí matka řekla „Buď statečná!“, věděla, že nestojí jen před něčím zlým, ale i to, že žádnou pomoc čekat nemůže.

Ani ve čtyřech při zánětu slepého střeva:

Nikdo jí nic nevysvětluje. Drží ji v postýlce se šprušlemi. Něco zabolí, probudí se. „Budou mě operovat.“ – „Už to udělali!“, zatímco sedí na nočníku, ukazuje jí sestra švy.

Dezinfekce a chcanky – tak voní podvod.

Ani v sedmi na první školní den:

Nechce sama projít školní branou, při vstupu do třídy se nedokáže představit, nemůže tu zůstat.

„Buď statečná!“, zírat do stolu, rozluštit nápisy je, jak se zdá, nejvyšší meta.

Olej na podlahy, pot s příměsí strachu, pach školní mapy, když se rozvine, prach z křídy – tak voní opuštěnost.

Ani ve třinácti:

Dráp, který jí trhá vnitřnosti z podbřišku. Zabalit, schovat před otcem. Jinak by se zděsil.

Krev a mýdlo – tak voní stud.

Ani v sedmnácti:

Tramvaj jede z Jateční ulice na Masný trh, ke klinice.

Krev a éter – tak voní hanba.

Ani v jednadvaceti:

Role se obrátily. Matka pláče. „Buď statečná!“ říká matce a směje se.

Kytky a vosk svíček – tak voní štěstí.

Ani ve třiadvaceti:

Trhá ji to vedví. Nesmí tlačit, má tlačit, nemá dýchat, má dýchat, takhle nemá dýchat, křičí, všechno udělala špatně. Trest? Krvavý uzlíček za odměnu.

„Byla jsi tak statečná!“ a vnouče dostane pusu.

Mlíko a hovna – tak voní vyčerpání.

Ani ve dvaatřiceti:

Svým podpisem potvrzuje, že dokumentu porozuměla v plném rozsahu a přijímá všechna jeho ustanovení.

Barva razítka a vyčichlá káva – tak voní bezradnost.

Ve třiačtyřiceti si šeptá sama pro sebe „Buď statečná!“, když si před zrcadlem rovná černý klobouk.

Kadidlo a hlína – tak voní loučení.

A v osmasedmdesáti:

Jestli bude moci sama vstát a chodit po pokoji, smí domů, slíbil jí doktor.

Jeden po druhém uvolňuje prsty z rámu postele, a padá – černou školní branou do své zahrady s bylinkami, mává děvčeti, ženě; „Buď statečný!“ volá za letu na rozvodového soudce, chichotá se a pak plivne, už z docela velké výšky, na matčin hrob.

Levandule a rozmarýn – tak voní návrat domů.

Hra na klavír

Ke konci skladby tančily její prsty po klávesách zuřivě a čím dál neúnavněji. Téměř neúnosný tlak se v zdivočelém sledu not dral ven rourami jejích paží, až vyústil do crescenda závěrečného akordu. Pak jí ruce na stisknutých klávesách strnuly jako dva ohromní pavouci, měla hlavu skloněnou, jako by odříkávala tichou modlitbu. Teprve když místností dozněl poslední tón a sluchu se vnutily zvuky z venku, zdvihla prsty z klaviatury, a ze ztuhlých bílých brouků se znovu staly matčiny pořádné ruce.

Chvíli to trvalo, než se její pohled vrátil zpátky do domu. Nevím, do jakých dálek hleděla skrz notové listy. Vím jen, že tam vždycky zůstávala ještě dlouho, i když už připravovala večeři, přestože s námi už mluvila.

Seděli jsme s bratrem Timem v obývacím pokoji, když cvičila, každý z úplně jiného důvodu. Ačkoliv slovo „cvičila“ její hru vlastně nevystihuje, protože si nevzpomínám, že bych byla svědkem opakování pasáže, kterou zahrála špatně. Hrála dál a dál, jako by měla za cíl něco jiného než bezchybné přehrání not.

Timo hudbu miloval. Zatímco se opíral, se zavřenýma očima sledoval melodii a jen při falešném akordu mu cuklo za víčky, pozorovala jsem matčiny pohyby a výrazy tváře. Bylo mi jedno, co hraje. Věděla jsem, že vybírá z omezeného repertoáru, a po prvních taktech jsem poznala, jaké tóny budou následovat, aniž bych dokázala jmenovat skladbu a správného autora. Co mě fascinovalo, byla cizí žena před klavírem, která vypadala, jako by svou hrou vyrovnávala nějaký účet.

Babičku jsem znala jen jako starou ženu se zkřivenými prsty, které se podobaly svou ztuhlostí i barvou suchým větvím. Když přišla na návštěvu, obcházela klavír jako nevrlá kočka, nikdy se ale neodvážila dotknout blyštícího se lakovaného dřeva. Neměla jsem ji ráda. Když s někým mluvila, měla ve zvyku držet dotyčného za oblečení. Strachem, který před ní měla máma, jsem trnula pod jejím tvrdým pohledem a pevným stiskem i já.

„Otevři ten klavír,“ sykla na mě a hnětla mi svetr mezi prsty. Poslušně jsem odklopila kryt, který chránil klaviaturu před prachem. „Zahraj C!“ poručila. Nazdařbůh jsem stiskla nějakou bílou klávesu. Její prsty se mi zavrtaly do ramene, až to zabolelo.

„C, řekla jsem C. To neumíš noty?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jak to dítě můžeš nechat takhle zblbnout?“ osopila se na mámu. Timo se chichotal u dveří. Já jsem utekla.

„Cééé!“ opičili jsme se po ní v bezpečné vzdálenosti dětského pokoje.

O mnoho let později jsem našla na půdě v krabici od bot staré koncertní programy. Cizí jméno pianistky mi nejdřív nic neříkalo. Potom jsem v něm ale poznala dívčí jméno babičky. Poslední byl z roku 1938.

V Terezíně sice nechala hbitost svých prstů, ne však svou vášnivou lásku k hudbě. Její utrpení a všechno, co ji na tu „hroznou dobu“ upomínalo, zavřela do černé truhly s oblým víkem, kterou už sama nebyla s to otevřít.

„Musela jsem jí hrát,“ řekla nám jednou máma. „Když jsem hrála špatně, rozzlobila se. Když jsem hrála dobře, plakala. Nevím, co bylo horší.“

Z němčiny přeložil Ondřej Buddeus.