Na počátku roku 1961 napsal Václav Havel, ještě jako kulisák na Zábradlí, dva skeče pro dramatické pásmo Ivana Vyskočila, tehdejšího uměleckého šéfa divadla. Jejich společnými silami tak vznikla hra Autostop, jejíž původní verze se nedochovala. To se občas stává, ovšem v tomto případě to byla o to větší škoda, že text poté prošel dalším vývojem. Ani jeden z Havlových výstupů se totiž nakonec do inscenace nedostal, a zatímco první z nich byl alespoň zařazen do vydání hry (v Dilii 1961 a v Orbisu 1963), druhý byl autory – a pokud vím i odbornou recepcí – považován za ztracený. Aktuální nález cyklostylové kopie původního Autostopu, který obsahuje i domněle ztracený výstup, lze tak považovat za unikátní.
Divadlo Na zábradlí bylo otevřeno 9. prosince 1958. Pod první inscenaci Kdyby tisíc klarinetů v režii Antonína Moskalyka se podepsali Jiří Suchý a Jiří Šlitr, ale obsahovala i příspěvky Ivana Vyskočila, s nímž Suchého pojila předešlá spolupráce z Reduty. Nelze se tedy divit, že se spolu s muzikantem Vladimírem Vodičkou a dramatikem Milošem Macourkem stali zakladateli této instituce. Scénické leporelo Kdyby tisíc klarinetů, jímž se zahajovalo, bylo skladbou výstupů a písniček oproštěnou od povinných ideologických dogmat – a okamžitě si získalo diváckou přízeň. Suchý a Vyskočil se na ni v roce 1959 snažili navázat další původní hrou, respektive inscenací morality Faust, Markéta, služka a já, která už tolik úspěšná nebyla. Poté se jejich cesty rozdělily a Suchý odešel zakládat Semafor.
Třetí, jakousi přechodovou „činohrou“ (existoval tu rovněž pantomimický soubor Ladislava Fialky a Černé divadlo Jiřího Srnce) se tak stala inscenace Macourkovy hry Jedničky má papoušek (4. 11. 1959), po níž – nepočítáme-li příležitostný kus nazvaný Trochu – přišly Smutné vánoce, které napsali Miloš Macourek, Pavel Kopta a Ivan Vyskočil, který inscenaci také režíroval (21. 10. 1960). Avšak Smutné vánoce propadly a bylo nutno – i proto, aby divadlo nezaniklo – urychleně přitáhnout publikum zpět. Ivan Vyskočil, který sázel na autorské divadlo a uvažoval o hře s tematikou módního stopování, přizval tehdy ke spolupráci mladého jevištního technika s autorskými ambicemi, Václava Havla. Premiéra Autostopu se uskutečnila 19. března 1961 v režii Václava Hudečka a kus byl velice populární. Půda pro legendární éru Divadla Na zábradlí byla připravena.
Nalezená kopie Autostopu, která je datována „únor 1961“ a lokalizována do „Divadla Na zábradlí“, jména autorů neuvádí. Text tvoří čtyři samostatné „scénické příběhy“, spojené komentáři Autostopaře (v dalších verzích byl přejmenován na Demonstrátora), a k němu je na závěr připojeno 13 písňových textů. Autorství scének přitom známe: první výstup je Vyskočilův a pojednává o návštěvě ředitele u rodičů žáka, který vyhrál dvě auta; druhý je Havlův a líčí hovor mezi specialistou na problém ztotožnění lidí s automobily, jeho pacienty a profesionálním zahajovačem; a výstup poslední, který prezentuje konflikt dcery s rodiči kvůli stopování, je opět Vyskočilův. Zbývající třetí výstup, který zde zveřejňujeme poprvé, je dialogem dvou šestašedesátiletých dam, které se pokoušejí stopovat, což pořádně nahlodá jejich osobnost!
Skeč Ela, Hela a stop totiž demonstruje rozpad lidské komunikace – pro Havla příznačně – prostřednictvím rozpadu dramatického dialogu. Dialog hříčky pracuje s vyprazdňováním významu řeči a lze v něm spatřovat zárodek budoucích havlovských „frází“: „Ela: Náš život, drahá Helo, ostatně nikdy nebyl lehký… Hela: My jsme neměly nikdy na růžích ustláno… Ela: Život se s námi prostě nikdy nemazlil…“. Odlidšťování jazyka vyjadřuje i typické Havlovo opakování a řetězení jednotlivých vyjádření, jako je například toto: „Hela: To je přece jasné! Na první pohled se na nás totiž pozná, že máme své etické zásady. Ela: Své etické zásady, viď? Hela: A svoji lidskou hrdost. Ela: Svoji lidskou hrdost, viď? Hela: A své dobré vychování. Ela: Své dobré vychování, viď? Hela: A své společenské postavení. Ela: Své společenské postavení, viď?…“ Proces rozpadu dorozumívání působí na úrovni replik, kde napadá sémantiku vět („Hela: A porcelánový sechzehn! Ela: A porcelánové dreizehn!“), komolí slova formou spodoby („Ela: Ach bóže, Adolf Heyduk! Hela: Ach božuk, 20. června vdolky! Ela: Ach bžolky, porcelánový jelen!“), nebo je nahrazuje nesmyslnými novotvary: „Ela: Své šlupáře, kráže a hábiše! Hela: Své flamtroky, ksiboje a zumvaše! Ela: Své blumtráky, kanduše a mojáky!“
Havlův dramatický rukopis poznáme i z dojetí starých dam nad lacinou lyrikou a kýčovitou romantikou (tento motiv dovedl k dokonalosti v Žebrácké opeře), zatímco pře o číslo popisné jisté vídeňské ulice připomene neustálé uvádění času v Zahradní slavnosti. Ostatně, části druhého výstupu se zahajovačem Havel za dva roky do této hry přímo implantuje, když výraz ksiboj předtím použil pro postavu (Xiboy Rutvet) z první verze Vyrozumění.
Z dochované kopie je tedy patrné, že i když byl iniciátorem Autostopu bezesporu Vyskočil, Havel ráz dramatu výrazně ovlivnil právě tematikou úpadku lidské komunikace, potažmo ztráty identity. A skeč Ela, Hela a stop lze chápat jako jeden z prvopočátků jeho jedinečného díla. Konečně, posuďte sami.
Autorka je teoretička dramatu, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.