13. kapitola Impéria

V této době, kdy se ne a ne něco stát, takže člověk vyčkává, co se klube na horizontu, se zničehonic v Rabaulu objeví dva malíři, pánové Emil Nolde a Max Pechstein. Oba odvrhli tradiční způsoby vidění a malby a vnímají se jako inovátoři beznadějně zastaralého pojmu umění, jenž zůstal trčet v předchozím století; ano, je nutné překonat především Francouze a jejich na hlavu postavené, vláčně měkké mazanice. Pechstein nosí přes den kraťasy.

Lidé si je podávají, kolotoč recepcí a soirées se roztáčí, přes den se Nolde většinou stahuje do několik set metrů vzdáleného pralesa, aby prudkými tahy vytvořil množství skic. Pechstein, když se začne nudit, vyráží na doporučení parníkem na Palau, zatímco Nolde, když mu dojdou doutníky, přesídlí na Kabakon, neboť prý slyšel, že tam dlí jakýsi Němec ve stavu zastřené mysli, údajně neškodný a vedoucí prostý život nahého domorodce.

Rozumějí si, jak jen je to možné, a hovoří o budoucích možnostech umění – Engelhardt pronáší své staré lamentace, že prý je to jeho osud, zemřít nepochopen, zapomenut, beze stopy. Nolde chápavě přikyvuje, říká, že za to můžou určitě Židé, a nabízí, následuje náhlého, prudkého vnuknutí, že namaluje jeho portrét, jak sedí na pláži pod oranžově zbarvenými červánky, lasturu v ruce bez palce pozvednutou do výše jako roh hojnosti; nyní se Engelhardt stal opravdu uměleckým dílem.

Obraz se sice ve zmatcích první světové války ztratí, ale o patnáct let později se Nolde, jenž se zatím v mysli stylizoval do role prvního lidového malíře nových mocipánů, na něj upomene a popaměti zhotoví skicu, a začne, na základě této kresby, opět malovat Engelhardtův portrét; tento obraz vzniká bez chvatu, s podrobným nanášením barev, je to, jak si Nolde pro sebe říká, jeho nejlepší dílo.

Když je hotov, pozve gauleitera Hinricha Lohseho do Seebühlu na čaj s kandovaným cukrem, navzájem se ujišťují o neskonalé úctě, kterou k sobě chovají, umělec odvede politika do svého ateliéru, a zatímco Ada Noldeová přináší tác s akvavitem a pivem, Lohse, vyrážeje ze sebe protahovaná óóch a áách, si podrobně prohlíží práci, usadí se, zase se postaví, vypije sklenku alkoholu, obchází malířský stojan, přitom si v duchu poznamenává, že musí malíře co nejdřív udat u Říšské kulturní komory. Nolde doprovází lehce opojeného muže ke dveřím, dlouho a vroucně si tisknou ruce. Lohsemu, který se později stane říšským komisařem v Pobaltí a v Rize, Vilniusu, Minsku a Revelu bude vládnout s neskutečnou krutostí, po válce za trest odepřou důchod.

Proti vyobcovaným Pechsteinovi, Tappertovi, Schmidt­Rottluffovi, Kirchnerovi, Barlachovi, Weberovi, kteří ovšem disponují větším nadáním než Nolde. Nolde dlouhá léta úspěšně intrikoval, ale nic to nepomohlo, i na něho byl uvalen zákaz veřejného vystavování, zmizí z muzeí, zničí mu pár obrazů, až někomu v Říšském úřadu pro zahraniční obchod svitne, kolik švýcarských franků mohou vynést ty mazanice (v podstatě, jak se to tak říká, jde o barevné skvrny seřazené vedle sebe, v nichž jsou někdy poznat ústa nebo pes, někdy mrak, květiny, občas skupinka lidí – tak by dokázalo malovat dítě), a tak obrazy, které nezničili, byly prodány do zahraničí. Druhý portrét Augusta Engelhardta jakémusi soukromému sběrateli v Mexico City, v jehož domě visí dodnes nad příborníkem, na němž ve váze uvadají každý den čerstvě řezané květiny.

Nolde, který od té doby, co pobral rozum, vystupuje proti Židům a který je přesvědčen, že jeho malba představuje hrot oštěpu teutonské estetiky, si nedovede vysvětlit, že se jeho obrazy nehodí do nové doby. Propadne hluboké depresi, maluje potají doma, vyčkává, jako spousta oportunistů jeho doby, na finis germaniae.

Z německého originálu Imperium (Kiepenheuer & Witsch, Köln 2014) přeložil Tomáš Dimter.