Tak nám zas nastaly maturity a následovat budou přijímací zkoušky na vysoké školy. Maturita, dosud zcela v režii jednotlivých středních škol, je žánrem, který má svá pravidla daná: je v zájmu dobré pověsti školy, aby – až na pár výjimek popravených pro výstrahu – odmaturovali takřka všichni. U veřejných vysokých škol pak systém financování, založený na ministerské dotaci přicházející na hlavu zaregistrovaného studenta, vede k tomu, že na běžné humanitní velkoobory typu český jazyk a literatura se někde již berou všichni uchazeči, jinde se přijímací řízení koná, ale šance na přijetí je, kulantně řečeno, značně velká. Přesto, jak se ukazuje, tato oblast poskytuje dosti možností pro tučné zisky z kapes těch, kdo se bojí, že ani minimálním nárokům nedostojí.
Nejčtenější „seriózní“ deník MF Dnes přinesl 7. května přílohu věnovanou právě maturitám. Zcela ve stylu dnešní mediální doby v ní větší prostor zaberou vizuálně ztvárněné povídačky o tom, co by si měl vzít maturant na sebe, než aby se zde člověk dočetl myšlenkově produktivní úvahu o funkci a smyslu takové „zkoušky dospělosti“ dnes a v téhle zemi. Maturantům se radí, ne že ne, ale ve stylu, kterým by jistě nepohrdl ani Paulo Coelho: „To je zásadní informace pro vás: nemusíte umět všechno – hlavně stále mluvte,“ říká nám autorský tým paní redaktorky a „specialisty na přípravu ke zkouškám“. Ano, žvanit, seč huba stačí, to je cesta, jak se protlouci tím dnešním komplikovaným světem. Jako zlatý hřeb pak příloha nabízí celostránkový „Tahák k maturitní zkoušce z českého jazyka“, odkazující velkými písmeny na Institut vzdělávání Sokrates.cz. O placené inzerci ani zmínka, čili učebnicový příklad pí ár vazeb, kdy produkt někoho jiného si deník jakoby přisvojí a tím jej etabluje.
Žánr taháku obecně by vydal na samostatné rozčilování se, ale přiblblost toho zveřejněného vskutku překračuje meze tolerance. Má v sobě totiž obsaženy takřka veškeré nešvary, které výuku literatury hyzdí natolik, že laická veřejnost se pak oprávněně může dotazovat, k čemu je něco takového z našich daní vůbec potřeba. „Tahák“ je žánr zvláštní tím, že vyžaduje redukci: jen to nejpodstatnější se má dostat na jeho omezený prostor. V našem případě se však třeba u Elišky Krásnohorské kromě názvu a „obsahu“ jedné stati dozvíme jen to, že se jmenovala „vl. jménem Alžběta Pechová“. K čemu je to, prosím, dobré vědět? Vyplývá z toho něco – kromě toho, že každý se nějak jmenuje a spisovatelé občas volí pseudonymy? Taktéž pak Vrchlický alias Emil Frída. K čemu je maturantovi dobré vědět, že se „narodil v Lounech v kupecké rodině“ a „dožil v ústraní v Domažlicích“ – snad kromě maturantů z Loun a Domažlic? Nabízejí se nám tu – a totéž platí bohužel i pro valnou většinu „taháků“ a vypracovaných maturitních otázek, zavěšených ve stovkách provedení na internetu – jakoby znalosti, „fakta“. Ale fakta k ničemu: z toho, že se Vrchlický narodil právě v Lounech a právě v kupecké rodině, nevyplývá pro jeho dílo zhola nic. Snad kromě osvojení si kupeckých počtů, jak nám zmíněný „tahák“ dále sugeruje: „dílo dnes nepřehledné, mnohomluvnost (kvalita často rozmělněna), ale i dobré knihy“. To až našprtaný maturant odrecituje, jistě se ho komise zeptá: A které jsou dle vaší četby a úsudku ty dobré knihy, pane kolego? Na to už mu tahák pochopitelně neodpovídá, pouze pár vybraných sbírek škatulkuje: „Dojmy a rozmary – milostná a rodinná poezie“ „Poutí k Eldorádu – intimní lyrika, verše opěvující přírodu“. Milostnou, přírodní, rodinnou a reflexivní lyriku psaly tisíce básníků; ono ani jinou už moc dobře psát nejde. Jak na potvoru to ale píšou tak, že skoro v každé sbírce je každý z těchto typů; a jak se vůbec ten rozdíl pozná? Co když lyrický subjekt v milostné básni situované do přírody přemýšlí? Je to pak lyrika milostně-přírodně-reflexivní?
Vrchlický na taháku vychází jako duševní zpozdilec (pročpak asi, pošetilec, opěval přírodu? To se bez něj nevědělo, že je krásná?), který „tematicky se zajímal o vše – povrchnost (nemohl jít do větší hloubky), všeobecné úvahy“. Takový nýmand či podivín, co jen tak všeobecně uvažoval… No ale k čemu se pak toto stvoření zkouší vůbec u maturity? Obdobně se o Michelu de Montaigne dozvíme, že to byl „soudce, voják, starosta, filozof života“, zatímco Cervantes je pouze „Španělsko“. A charakteristiky děl jsou ještě vypečenější: „Sonety Lauře – píše o lásce k Lauře, zachycuje skutečný prožitek lásky – štěstí i trápení“. No panečku: Petrarca je tedy pro literaturu cenný tím, že se zamiloval. A ona ho ta Laura trápila?
Člověk si říká, že si možná v MF Dnes zařádil šotek a otiskli tam omylem maturitní tahák nedůvtipného dítěte některého ze zaměstnanců. Mířím proto na Sokrates.cz a hle: šotek neřádil. Ba daří se tam – soudě dle toho, co je nabídnuto volně ke stažení – ještě hůř. Posedlost zcela zbytečnou biografií (ano, Nerudovy osudové ženy poskytnuty k memorování), nicneříkající fráze typu „poezie odráží jeho vztah ke světu“ (u Nerudy – šlo by toto ale o nějakém básníkovi neříci?). Chtít, aby se odlišoval třeba autor a vypravěč („Dante zabloudil v lese“; „autor […] v některých povídkách jako malý kluk vystupuje sám“ – opět o Nerudovi), to by už bylo příliš. A když se o povídce Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku dočteme, že „pan Vorel si otevře krupařský krámek, a protože k němu nikdo nechodí, kouří, pak k němu nechodí kvůli kouři, když se má krámek zavřít, oběsí se“, ztrácíme už i jistotu, že Neruda není ani Beckettem, ani Cimrmanem. Zájemci o insitní umění nechť si více počtou na sokrates.cz/Public/DownloadFile/maturity.pdf.
Institut Sokrates hrdě hlásá, že je akreditován ministerstvem školství a „specializuje se již jedenáctý rok na přípravu studentů pro přijímací zkoušky na vysoké školy“; neúspěšným studentům zdarma posoudí přijímací test a zpracuje „odvolání“. V rubrice O nás však chybí jakákoli konkrétní osoba institut řídící; „experti“, kteří tyto hloupé testy vytvořili a kteří nejspíš v přípravných kursech učí, jsou pochopitelně skryti v anonymitě také. Kdyby mi kouzelná rybka slíbila splnit tři přání, asi bych jedno vyplýtval na to vidět, jak přijímací test posuzují. Anebo na možnost spatřit jejich CV a bibliografie.
Antický Sókratés byl údajně odsouzen k smrti požitím bolehlavu. Český Sokrates – soudě podle ukázek produkce z oblasti české a světové literatury – způsobuje nejen bolest hlavy a smutek na duši, ale ohrožuje i naši mládež przněním literatury. Že mají akreditaci MŠMT, je smutné, ale nikoli překvapivé. Že jejich „pomocníka s přípravou“ na maturitu bez uzardění či ironie otisknou v MF Dnes, kde alespoň snad pánové Chuchma, Komárek či Steigerwald o literatuře něco vědí, svědčí o tom, kam až naše „seriózní“ deníky klesly.
Autor je literární teoretik.