Druhá světová v nových proporcích

„Někteří lidé se odsouzení komunismu děsí, neboť vědí, že nacisté viděli v bolševismu svého hlavního nepřítele, a mají strach sdílet stejné stanovisko s Hitlerem. Měli by trochu víc věřit ve své vlastní principy. Ten, kdo je skutečně oddán svobodě, spravedlnosti a demokracii, je povinen oba ty velké totalitní systémy nestranně odsoudit,“ tvrdí Norman Davies v nedávno česky vydané knize Evropa ve válce 1939–1944.

Z citované pasáže je zjevné, v jakém duchu se nese ideová linie poslední knihy britského historika. Snaží se přitom upozornit na stereotypy přetrvávající u odborné i laické veřejnosti. Je však primárně určena pro čtenáře anglosaského světa, a tak Daviesovo rozhořčení nad tím, že pro amerického školáka začíná válka až v roce 1941, vzbudí u českého čtenáře spíše pousmání.

Davies odhaluje zrůdnost stalinského režimu zároveň se lvím podílem Sovětů na porážce nacismu. Zdůrazňuje zločinnou podstatu obou soupeřících totalit a nešetří kritikou směřovanou do vlastních řad. Z teroru vůči civilnímu obyvatelstvu neviní pouze totalitní režimy, ale stejně klasifikuje i spojenecké bombardování německých měst. Konkrétní události ovšem zasazuje do proporčně vyváženého rámce, v němž rozměr sovětského válečného úsilí stejně jako míra stalinské zločinnosti vyvstávají jako fenomén nemající v dějinách srovnání.

Upřímné pohnutky

Kniha chce být komplexním obrazem evropského rozměru druhé světové války a činí si naděje na popularizaci výsledků nejnovějších odborných studií včetně světově úspěšných knih Anne Applebaumové, Iana Kershawa, Roberta Overyho, Anthonyho Beevora či Maxe Hastingse. Davies zároveň nesmlčí výtky na adresu badatelů z řad marxisticky orientované generace západních sovětologů a tepe do přetrvávající neochoty ze stereotypů doby studené války vystřízlivět.

To vše ale nemůže zastřít fakt, že Davies není vojenský historik ani odborník na druhou světovou válku. Jeho dosavadní badatelskou doménou byly především klíčové momenty polských dějin. To mu sice umožňuje vykročit z kontur tradičních britských pohledů na starý kontinent, přes nesporné vypravěčské kvality však nelze recenzovanou knihu pokládat za něco více než z aktuální historiografické produkce umně vystavěnou kompilaci. Právě tyto vlastnosti však skýtají autorovi naději na široký ohlas především u širší čtenářské obce, na niž je titul primárně orientován.

Odvážná syntéza

Členění textu se neopírá o tradiční chronologický rámec. S výjimkou úvodního ideového nástinu kniha pracuje s několika dílčími rovinami, z nichž nahlíží evropský rozměr konfliktu: boje, politika, vojáci, civilisté a závěrečný přehled zobrazení, instruktivně mapující obraz druhé světové války ve filmu, fotografii, beletrii a historiografii. Je nasnadě, že zejména v prvních dvou oddílech se klíčové momenty nutně překrývají. Davies se nebojí syntetizujících oblouků ani pikantnějších detailů, a tak si čtenář nemusí nutně uvědomit, že počáteční kapitoly jsou v zásadě přehledové a morální apel úvodních tezí se ztrácí v líčení fakt.

Nejzajímavějšími pasážemi knihy se mi jeví pohled očima vojáků a civilistů. Nejsem však přesvědčen o tom, zda k němu bylo nutné dodávat přehled bojů a politických tanečků, zabírající takřka 130 stran. Podobně nelze říci, že by výčet uměleckých a dokumentárních přístupů reflektujících druhou světovou válku byl něčím víc než instruktivním přehledem. Přes trefné charakteristiky a postřehy kapitola Zobrazení připomíná spíše stručnou příručku, vyznačující se subjektivitou výběru a nepřekvapivou skepsí vůči americké filmové produkci.

Přehmaty popularizátora

Daviesovy sklony k paušalizaci s sebou bohužel nesou některá pochybení. To nejpodstatnější se nalézá v samotném titulu knihy. Vymezení tématu konturami starého kontinentu je problematické nejen proto, že evropskou podobu i výsledky světového konfliktu zásadním způsobem ovlivnily události na jiných bojištích. Spolupráce SSSR a USA evropský rozměr bojů posouvá do mnohem širších souvislostí.

Daviesovi lze vyčítat povrchnost v odborně vojenských pasážích, podstatnější však je, že se nevyvaroval faktografických lapsů. Hrdiny seriálu Bratrstvo neohrožených kupodivu nechá probít se úspěšně až do Berlína, za cíl náletu na Coventry považuje katedrálu, ačkoli město bylo centrem zbrojního průmyslu, leteckému parku RAF upírá před osudovým střetem nejen spitfiry, ale i hurricany, američtí stíhači se údajně objevili nad Evropou, až když byla luftwaffe v defenzivě, Polsko je podle autora západní velmoc, vyhnaní Němci našli útočiště v západním Německu, jednotky Gurkhů na rozdíl od Daviesova tvrzení netvořili Indové, ale Nepálci, a tak dále. Zdánlivě dílčí omyly se hned zdají důležitější, jakmile se dotknou československých reálií. Davies pravidelně hovoří o Češích namísto Čechoslovácích, zcela se mýlí v motivaci činů agenta A54 a dokonce hovoří o českých jednotkách SS, jež nikdy neexistovaly! Československá vláda podle něj „připravila nejtvrdší Benešovy dekrety“ a „ani se nepokoušela skrývat přesvědčení o spravedlivosti kolektivního trestu“.

Horolezci s našikmenými zuby

Největší slabinou publikace je ovšem úroveň překladu. Překladatelka se bohužel neorientuje v české vojenské terminologii a vymýšlí si podivné novotvary. Zavádí například pojem pohraničář a skvělost (virtue), horské myslivce považuje za horolezce, politruka překládá jako politického ředitele. Chybně jsou ale převedeny i geografické názvy: překládat East Central Europe jako východní střední Evropu opravdu nelze. V textu figuruje Breslau a Lemberg namísto Vratislavi a Lvova. Zaolží je polský název Těšínska.

V momentech, kdy se letecký souboj stává přestřelkou, tanky se vrhly do otevřeného pole, letecký průzkum se mění ve výzkum, elitní pluk ve starý, peruť v eskadru, NKVD má soukromou armádu, Politická správa Rudé armády řídí podřízenost vojenských složek, fotografovaní vojáci mají našikmené zuby a vše přehrazuje valící se palba, nelze překladatelce vystavit jiné vysvědčení než to, které se objevuje na straně 155 (cituji): „Vydělal si pokárání.“

Autor je historik, externí doktorand PedF UK.