Po patnácti letech proměn „přišla doba nové stability poměrů... Není na místě se děsit – je to přirozený vývoj věcí za dlouhodobě mírových podmínek a daň za stabilitu je vysoká,“ napsal v článku Neonormalizace (Vesmír, září 2006) Stanislav Komárek. Autorovi následujícího textu je jisté vyděšení vlastní a vysokou daň se mu platit nechce.
Už na nejobecnější a celkem neutrální rovině jsou ve slově normalizace obsaženy poněkud zneklidňující významy. Důraz na stabilitu, klid, rovnováhu je příbuzný s tlakem na konformitu, nevystupování z řady, preventivní eliminaci pochybností či zakrývání nesamozřejmosti existujícího stavu věcí. Rychle se tak přibližujeme specifickému významu, který slovo normalizace nabývá v českém historickém a politickém prostoru.
Tehdy a dnes
Co vlastně bylo jádrem oné původní, posrpnové normalizace? Klíčové pro léta 1969–1989 nebylo vystřízlivění z dnes často vysmívaného idealismu a naivismu Pražského jara; vystřízlivění je samo o sobě pozitivní zkušeností, pokud je vyústěním vlastního politického zápasu, kompromisu mezi různými, ve své ideální podobě neslučitelnými představami, pokusem o pomyslnou společenskou smlouvou, jejíž aktéři rozpoznali vzájemné hranice možného.
Normalizace nezačala takovým vystřízlivěním, nýbrž šokem z násilného utnutí a zaražení společenského procesu; začala faktickým vyhlášením válečného stavu, jímž byla politika zrušena a nahrazena divadlem loutkové vlády. Právě tato nemožnost vystřízlivět vlastní cestou je důvodem toho, že se entuziastická rétorika Pražského jara dodnes objevuje v kýčovité podobě jakéhosi sekulárního chiliasmu, vyjevení „vůle lidu“ či mystické „pravdy dějin“.
To je ale na jiné vyprávění. Pro nás je klíčové, že normalizace v tomto kontextu znamená upevnění stavu nastoleného zákrokem proti procesu změny, jež vycházela z široce založené kritiky minulých i současných nešvarů. Sebereflexe, kterou společnost začala podstupovat, byla potlačena a veřejný život ochromen takovým způsobem, aby podobného promýšlení a revidování společenské smlouvy nebyli „neautorizovaní“ aktéři schopni. Normalizace se takto jeví jako stav bez politiky, jež je nahrazena vládou (údajných) expertů; společnost je zbavena autonomních životních funkcí a pěstována v inkubátoru, na jehož zdech jí malují simulakrum pseudosvěta, výplod a nástroj onoho řízení, jeho autopropagandu.
Fenomén, který chci popsat, je ve srovnání s touto původní normalizací spíše fragmentárního než totalitního charakteru. Jeho jednotlivé prvky existují rozptýleně a jejich vazby jsou často spíše tušené. To není dáno jen tím, že současná společnost ještě nezatuhla tolik jako ta po roce 1968, ale také tím, že se změnily samotné společenské podmínky, a to globálně. Moc má dnes jakoby instantní charakter, kdy se její jednotlivé částečky náhle seskupí a vytvoří pevný blok, aby se záhy zase rozletěly do nepřehledného vesmíru postpostmodernity, v němž mnohé z nich vystupují i ve zcela jiných, nevinných konstelacích.
Součet částí je dnes větší než jakýkoliv, byť i ten největší celek, což omezuje každý pokus o silnou definici.
Jasná řeč seznamů?
Prvním rysem neonormalizace, u kterého se chci zastavit, je potlačení subjektivní či osobní dimenze poznání. Relevantní zprávou o světě je pouze překlad do jazyka expertní objektivity, do údajně nestranné řeči „tvrdých faktů“. To, co do tohoto jazyka přeložit nejde, je odbyto do říše „pocitologie“ či „dojmologie“, je to „pouze subjektivní“.
Jazyk „nestranné expertizy“ je přitom jazykem politického statu quo, který definuje normalitu, vůči níž se jiná, kritická stanoviska jeví jako nekompetentní, irelevantní či extremistická.
Co jsou to ona „tvrdá fakta“, jimiž šermujeme například při studiu historie? Když řeknu, že v koncentračních táborech zemřelo x miliónů Židů (ponechávám teď stranou technický detail, že číslo nelze přesně určit), je tvrdost tohoto tvrzení dána nikoliv samotným datem, nýbrž tím, že dokazuje určitou tezi o smyslu dějin – a tedy v posledku neříká, kolik lidí v nacistických koncentrácích zemřelo, ale kolik jich zde bylo zavražděno. Tvrdost faktu je neoddělitelná od tohoto významového posunu, jakkoliv nepřiznaný může být.
Potíž je pak samozřejmě v tom, že rozdíl mezi prostým úmrtím a zavražděním není možné vykázat jako nějaký další fakt, nýbrž je závislý na kritériích, která jsou výsledkem (inter)subjektivní interpretace. „Čisté“ faktum by vlastně nic neznamenalo, neboť jedinou adekvátní reakcí na ně by bylo „no a co?“.
Normalizační jazyk expertní objektivity je založen na zamlčení této závislosti tvrdých faktů na (inter)subjektivním, tj. vždy nějak situovaném výkladu světa. Interpretace se tím samozřejmě z faktů nevytrácí, naopak se projevuje jako hypertrofie tzv. afektivních faktů (Brian Massumi): těmi máme na mysli strategické propojení vybraných empirických dat a emotivních obrazů či podobných mediálních prostředků, jehož cílem je vyvolat žádoucí reakce, vedoucí k přijetí „reality“ definované jejím tvůrcem.
Příkladem takovéto produkce skutečnosti je nedávno zřízený Ústav pro studium totalitních režimů, mezi jehož badatelskými cíli se uvádí: „zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu (…), dokumentuje účast domácích a zahraničních osob na podpoře komunistického režimu a odporu proti němu (…).“
Pozoruhodné je již úvodní spojení nestrannosti hodnocení s termíny „nesvoboda“, „antidemokratická a zločinná činnost“ či „dokumentace účasti na podpoře komunistického režimu“. Protiklad demokracie a totality, o který se celé badatelské zadání opírá, je historicky i politologicky sporný a každopádně jej nelze ve spojitosti s jakýmkoliv dějinným údobím předkládat jako hotovou skutečnost; nehledě již na zaznamenávání, kdo byl na té správné straně a kdo ne, což je pozoruhodné podléhání logice státně bezpečnostních složek, ze správy jejichž svazků ústav vyrůstá.
Současně se nám na úvodní stránce dotyčného webu střídají obrázky z komunistického Československa (včetně každodenního života, třeba z pražského metra) s obrázky koncentračních táborů, vše doprovázeno pedagogickým heslem „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat!“. Při kliknutí na stránku aktualit se to hemží pozvánkami na výstavy či přednášky o „protikomunistickém odboji“, „aby se to už neopakovalo“, o „operativní technice státní bezpečnosti“, o bratrech Mašínech a najdeme i zprávu o návštěvě předsedy vlády Topolánka, který badatele pochválil za dosavadní činnost a slíbil další finanční podporu…
„Objektivní“ řeč jakýchsi seznamů – typického projevu byrokratizace moci, která je sama o sobě jednou z podmínek ústavem zkoumaných režimů – se stává „tvrdě faktickou“ výpovědí o minulosti, zatímco do říše subjektivních iluzí je takto odkázáno například osobní svědectví z dokumentárního filmu Víta Janečka Dějiny Jaroslava Šabaty. Je přece jasné, že Šabata byl komunista, sice si odseděl osm let odseděl a vinu částečně odčinil, ale to je právě tak všechno, co o něm lze fakticky říci, resp. všechno, co nám on může říci o dějinách; zbytek je subjektivní povídání kolem.
Normalita a normativita
Jenže osobní vztah k událostem v podobě dodržených nebo zrazených ideálů vnáší do každé historické kauzy něco, bez čeho jí nelze rozumět, a bez čeho tedy neexistuje její zkušenost.
Zkušenost je setkání, které nás promění. Ať už v hlubším, existenciálním slova smyslu, nebo jen pragmaticky – tím, že posune naše povědomí o tom, jaké jsou na nás nezávislé možnosti a limity našeho jednání; víme zkrátka něco, co jsme předtím nevěděli nebo jsme si to neuvědomovali. Tím zkušenost dramatizuje to, co J. F. Lyotard popisuje jako problém navázání nové věty na větu předchozí v rámci pravidel přijatého diskursivního žánru; žánr podřizuje věty jedné zvolené finalitě (třeba obrozenecké chápání smyslu dějin), každá nová věta však potenciálně klade otázku, zda v daném žánru setrváme, nebo ne. Čím je zkušenost silnější (tj. neredukovatelná na již známé), tím více nás nutí vytvářet nové věty, způsob jejichž navázání na věty předchozí je nejasný. Žánrová pravidla přestávají platit a je třeba uzavírat nové dohody o popisu světa.
Důvod, proč bylo možné v šedesátých letech pozorovat v Československu tak nebývalý kulturní rozmach, spočíval především v tom, že v souvislosti s generačním posunem se společnost otevírala do té doby potlačovaným zkušenostem a v diskursivních žánrech „socialistického umění“ přibývalo vět s nejasnou nebo radikálně odchýlenou návazností na věty předchozí; spolu s novými díly se vynořovaly i otázky, co je to vůbec literární nebo filmové dílo, jaká je úloha tvůrce ve společnosti apod.
Tam, kde není návaznost nové věty samozřejmá, musí vypovídající ručit za své věty především sám sebou, takříkajíc vlastním tělem, svědectvím o místě ve světě, které situuje jeho výpověď. Zkušenost je v této své podobě, nenormalizované diskursivními pravidly, empiricky nejvěrnější, současně je však maximálně subjektivní. Zkušenost je tím silnější, čím méně je v ní objektivity.
Není náhodou, že jedním z klíčových textů Pražského jara se stala krátká stať Karla Kosíka Rozum a svědomí, která pomocí čítankového příkladu Jana Husa zdůrazňuje vazbu mezi racionalitou a morálním imperativem mluvit pravdu tak, abych zůstal v souladu sám se sebou a se svou zkušeností o světě; bez této vazby (bez povinnosti říkat pravdu, „byť i z titulu pouhé fikce“, jak Jacques Derrida definoval svoji „univerzitu bez podmínky“) ztrácí zkušenost tu hlavní garanci v podobě osobního svědectví. Zkušenost tedy říká, co je, tím více, čím současně říká, co býti má, vyznačuje se přímou úměrou mezi empirií a normativitou.
Jedním z důsledků normalizace je, že onu normativitu redukuje na normalitu; otázka, proč je to, co je, a zda by to nemohlo či přímo nemělo být jinak, je vytlačena do sféry bláznovství a extremismu – věci prostě jsou, jak jsou, a my se jim musíme přizpůsobit (Přizpůsobování se – to je název jednoho z posrpnových článků exreformisty Lubomíra Štrougala), přežít ho s větší či menší mírou kolaborace, případně v iluzi nějaké epikurejské zahrady.
Pravidla historické nutnosti
V čtenářské diskusi pod článkem o epidemii malárie v Africe (Aktuálně.cz 25. 4. 2008) jsem se mj. dočetl: „Už víc než 50 let cpe Evropa i Amerika do Afriky potraviny, peníze, léky, vzdělávací programy. Jinde by už z toho žili jako v ráji. Ale je to, jako byste učil dogu norování. Jiná rasa se prostě chová jinak. Tím nechci podporovat neonacisty a rasisty, co řvou Juden raus! apod. – prostě jenom věřím na přírodu.“
Prostá víra na přírodu, která každé chování vysvětlí jako důsledek evolučních zákonů, kde nejsilnější přežije, patří k typickým diskursivním žánrům normalizace. „Svět se prostě mění, a ti, kdo strnule lpějí na chování správném a potřebném v již zaniklých podmínkách, vyhynou jak dinosauři,“ napsal Jan Šimůnek (Britské listy 27. 2. 2008) o potřebě legalizovat ve věku globálního terorismu mučení.
Obdobným, byť na první pohled značně odlišným diskursem je tradiční české „švejkovství“, tj. jazyk, v němž na každou situaci existuje odpověď v podobě historky o nějakém pantátovi z Horní Dolní. Švejk, údajný koncentrát „české národní povahy“, nikdy neručí za žádný svůj postoj, všechno odbude vyprávěním o tom, jak to na tom světě chodí. Tento jazyk je zdegenerovaným dědicem Bachtinovy karnevalové kultury, oné lidové tradice, která zapojuje lidské osudy do jednoho velkého hemžení zrodu a zániku, do koloběhu plodivých sil, tvořících páteř kolektivistické kultury starého venkova (Češi jsou ostatně národ sedláků). Přesazením tohoto diskursu do žánru moderního válečného románu se z něj stává děsivý jazyk historické nutnosti, který je skutečným „hrdinou“ Haškova „humoristického“ románu.
Historická nutnost nezná otázku, co by mělo být, zná jen otázku, co být musí („odkud vítr vane“). Dnes takto hovoří například jazyk některých ekonomických expertiz, který dokazuje nezbytnost sociálních a zdravotních reforem. Právě na něm je však vidět, jak vytlačení normativní dimenze vede k paradoxní ztrátě dimenze empirické – data dokumentující jinou realitu jsou na základě politického zájmu odsouvána jako projev nepochopení, že sociální náklady jsou nutným vedlejším efektem objektivně žádoucího opatření, jakkoliv bolestivým; bolest je ostatně jen subjektivní dojem a jako takový je irelevantní.
To není vina odborníků. Expert vidí vždy jen to, co ho společnost naučí vidět.
Zavilé vytí neviditelných psů
Dalším typickým rysem (neo)normalizační mentality je vnímání kritiky jako útoku, projevu neloajality, kolaborace s nepřítelem apod. Pod článkem Ivany Haslingerové s výmluvným názvem Gorův (ekolog)-izmus je horší hrozbou lidstvu než Leninův (komun)-izmus, který vyšel na klausofilním webu Fragmenty, je vysvětlivka (tedy žánr tvářící se jako čistě faktická informace) s touto definicí: „Ekologismus (environmentalismus) je společenské a politické levicové hnutí zaměřené proti industrializaci a urbanismu pod záminkou ochrany přírody, které pro svou propagandu zneužívá některé přírodní vědy (ekologii, klimatologii) a svými nevybíravými nátlakovými a vyděračskými metodami si vysloužilo též název ekoterorismus. Skutečným záměrem ekoteroristů je manipulace s davem za účelem výstavby penězovodů z našich kapes do jejich.“
Rétorické spojení ekologických aktivistů s terorismem je velmi zajímavé například ve světle nedávného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který dal za pravdu šesti ze sedmi námitek, jež vznesla organizace Děti Země proti stavbě dálnice D8 přes České středohoří. Ta už dávno probíhá a její faktická ilegalita na tom zřejmě nic nezmění. Je to symbol oslabené normativity, která se bezmocně vznáší nad krajinou historické nutnosti, ztělesněné přetíženou dopravou – „my máme pravdu, oni mají stavbu“, poznamenal hořce Miroslav Patrik (v A2 č. 19/2008).
Extrémnost pozice, na kterou se ekologisté v těchto sporech dostávají, ale není než zrcadlovým odrazem fanatičnosti systému samotného; ten se tu ukazuje jako dvojče socialistického předchůdce a projevuje svoji teroristickou povahu, když „spořádaní občané“, zastrašení a vystresovaní bezhlavě narůstající dopravou, obracejí jeho zavilost ve zlobu vůči „notorickým potížistům“. V převráceném světě je spořádanost jen momentem teroru.
Halasnou kritiku vlastního zrcadlového obrazu najdeme i v další taktice diskreditování odpůrců, jímž je husákovská charakteristika intelektuálů jako samozvané rádoby osvícené elity, toužící řídit naše životy. Prezident Klaus, který svého času oslavoval normalizační apolitičnost většinového obyvatelstva (tj. konzumeristickou pasivitu, která vyhovuje každé moci), se přitom u příležitosti nedávného výročí ekonomické transformace sám s hrdostí přihlásil k takovému osvícenskému řízení společnosti; před sezvanými veterány transformace zdůraznil, že orientace země na středoevropskou mutaci thatcherismu byla dílem nevelké skupiny expertů, kterým se v první fázi dostalo podpory od části komunistických ministrů. „Ti, kteří nezbytné systémové změny skutečně brzdili a ohrožovali, patřili do jedné ze dvou tehdy nesmírně vlivných skupin. Do skupiny reformních komunistů šedesátých let v čele s Milošem Zemanem, Valtrem Komárkem, Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a dalšími a ke skupině disidentů z kulturní a intelektuální sféry v čele s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Pithartem a dalšími.“
Jako zábrana proti kritice mohou ovšem sloužit i původně dobře míněné principy, například mediální imperativ vyváženosti, pocházející ze zásady dávat hlas i těm, kteří jsou terčem kritiky. V praxi je však tato zásada realizována tak, že se u určité kauzy dá (v lepším případě) část prostoru straně PRO, druhá část straně PROTI, a tím je zpravidla odbyta „kritická analýza“ problému. Ze zřetele uniká, že k tomu, abychom vůbec mohli stanovit nějaké protivné strany sporu, abychom určili onu kýženou vyváženost, musí už být problém nějakým způsobem definován a strukturován.
Právě zadání problému (tj. také určení, jaký typ informací je v kauze relevantní) by však v kritickém pohledu mělo být samo předmětem analýzy, jinak se nejspíš převezme ten rozvrh, který vyplývá z daného statu quo. Příkladem může být kauza amerického radaru a selhávání veřejnoprávní televize, která ani dvacet let po pádu komunismu neztratila návyky média, jež je mluvčím vládnoucí moci.
Vítězství maloměšťáka
Ondřej Slačálek se nedávno „opřel“ do nové antinacistické kampaně, kterou spustila nevládní organizace Člověk v tísni. Akce podle autora „není kampaní proti xenofobii, je sama xenofobní kampaní“, která zesměšňuje pravicové militanty za jejich údajnou nízkou inteligenci, implicitně je přirovnává ke psům (vzor pořadu Chcete mě?) a dělá narážky na jejich skrytou homosexualitu. Opírá se tak o tentýž maloměšťácký šovinismus, který mobilizovali například nacisté a jehož podstatou je nedůvěra až nesnášenlivost vůči všemu odlišnému.
„Organizátoři kampaně mluví o ‚pravicovém extremismu‘. Přejímají tak pojem ministerstva vnitra a některých politologů, který má politickou spíše než popisnou funkci. Pojem je to především problematický – jeho hlavním vymezením není vlastní náplň, ale odlišnost od středního proudu (extrém znamená okraj). Pojem sugeruje, že je správné za všech okolnosti držet se uprostřed, ‚v normě‘, a naopak ocitnout se ‚na okraji‘ je automaticky špatné. (…) Dodávat tomuto ideopolicejnímu pojmu jakoukoli legitimitu jeho dalším používáním znamená přispívat k omezenosti, vylučování a nesnášenlivosti,“ varuje anarchista Slačálek (Britské listy 9. 4. 2008).
Maloměšťácká xenofobní mentalita však patří k oporám neonormalizace na vícero frontách a je jejím ideálem. Typickým projevem je nezájem o věci veřejné, který je jednou veden snahou nedělat si v životě zbytečné komplikace a přežít co nejlépe, podruhé zas motivován zklamáním z existující politické kultury a nevírou v možnost cokoliv zásadního změnit. Lidé si dnes běžně povídají třeba o tom, že radní města plánovitě nechávají zkrachovat malá divadla, aby mohli jejich lukrativní budovy prodat spřízněným podnikatelům. Podstatné přitom není, zda jsou taková obvinění pravdivá (pokud jsou pachatelé jen trochu chytří, sotva se nechají chytit), ale celková atmosféra ve společnosti, kdy se bezmála jako samozřejmost předpokládá, že takové věci se „normálně“ dějí a že pojem veřejného zájmu de facto ztratil smysl.
Předseda zelených Martin Bursík při nedávné besedě na olomouckých Ekologických dnech (Divadlo hudby 20. 4. 2008) řekl o svém rozhodnutí vstoupit do pravicové koalice: „Jaká by tady byla jiná alternativa vládnutí, co by to bylo? Myslím, že nejspíš by to byla menšinová vláda ODS s lidovci, že by si ad hoc hledali podporu u sociálních demokratů, kteří by byli nakoupení, ale ve skutečnosti by to byla taková skrytá opoziční smlouva.“ Takový je konec politika, který získal hlasy ve volbách slibem zlepšení politické kultury a kterého tmavomodré bahno omastilo natolik, že použije výraz nakoupení poslanci, aniž by mu to přišlo zvláštní, a už ani nemá potřebu předstírat, že v politice platí nějaké normativní principy. Platí už jen holá normalita navázání na to, „jak se to dělá“.
Je jedinou možností české politiky bursíkovská volba mezi korupcí poslanců a opoziční smlouvou (po jejímž uzavření přišel Václav Bělohradský poprvé s termínem neonormalizace)?
Před koncilem
Možná nejpodstatnějším momentem posrpnové normalizace byl vztah mezi lokálním jednáním aktérů Pražského jara a globální geopolitickou situací, vycházející z velmocenských dohod na konci druhé světové války. Československu připadla v těchto dohodách role jednoho z vazalů SSSR. Reformní hnutí šedesátých let bylo vlastně vzpourou proti tomuto makrohistorickému rámci, vzpourou, která téměř s jistotou musela skončit nezdarem – pokus o návrat „unesené“ střední Evropy ze zajetí byl snahou vězně rozbít holýma rukama (a hlavou) oboustranně udržovanou zeď.
Neonormalizační situace je charakteristická tím, že se kolem lokálního života opět stahuje krunýř velmocenské geopolitiky, jejíž kurs, propletený s dynamikou neoliberální ekonomické globalizace, je prý nezměnitelný. Toto zužování prostoru svobodné politiky na enklávy definované silovým rámcem velkých hráčů, toto zavírání globálních oken současně vyzvedává ty lokální aktéry, kteří hrají na notu etnoidentity, regionálního šovinismu apod. Mezi vytrácením se možností politiky na globální a místní úrovni se tak projevuje logická vazba.
Opravdu nám zbylo jen přizpůsobování se „objektivnímu vývoji“, spořádané navazování na věty historické nutnosti? Nejde mi o výzvy k tomu, abychom se rozpoznávali jako „subjekt dějin“ hegeliánské metafyziky, dodnes strašící akademickou levici. Mám skromnější požadavek – abychom si porozuměli jako aktérům, kteří sice historickou situaci, v níž se nacházejí, nestvořili, ale přesto do ní mohou, ba musí zasahovat, nemají-li se stát hříčkami v rukou jiných.
Jak nedlouho před svou smrtí, k níž ho dohnal normalizační koncil, napsal Jan Patočka: „Otázka je, zda dějinný člověk se chce ještě přiznávat k dějinám.“
Autor je filosof.