Použité staré rtěnky nebo chatrné spodní prádlo vyfotografované jakoby omylem. Chvíli přemýšlím, co to znamená. Je to jen objekt, nebo je to něco víc? Je možné ve rtěnce spatřovat sexuální symbol? Když se dozvím, že předměty patřily autorčině matce, která zemřela v 84 letech, vytuším, že významy jsou tu daleko hlubší a složitější.
Fotografka říká, že od dětství se svou matkou nesouhlasila. Pocit protestu a skutečnost, že spolu nedokázaly vycházet, se staly silným impulsem k fotografování matčiných osobních věcí. Skrze snímání a pátrání ve vzpomínkách začala důvody sporů postupně rozkrývat a snad i chápat. Na samém začátku fotografické kariéry si zvolila matčino rodné příjmení za svůj umělecký pseudonym. Asi v té chvíli netušila, že nalezla celoživotní téma.
Japonská fotografka Miyako Ishiuchi (1947) se poprvé prezentuje vlastním projektem nejen v Praze, ale i v Evropě. V následujících dvou letech poputuje průřezová výstava (od rané série Yokosuka Story z let 1947–77 až po poslední soubor Matčino, 2000–03) do Holanska, Anglie, Francie a dalších zemí.
Ishiuchi od prvních prací do současnosti fotografuje pouze to, co se jí osobně týká. Yokosuka Story jsou snímky města Yokosuka, kde žije. Cyklus Apartment jsou fotografie bytu, kde bydlela. Pro ni to však nejsou pouhé dokumentární fotografie. Kdybyste jeli do Yokosuky hledat místa podle pořízených snímků, nenašli byste je. Ishiuchi totiž zvěčňuje město, které jinak neexistuje. Autorka říká: „Mé fotografie nejsou jen evokativní nebo jen komunikativní. Proto není jednoduché pochopit, co se na nich skutečně odehrává. Nejsou zábavné a nikdy nevytvářejí pouze estetický obraz. Naopak. Jsou útočné a silné ve svém sdělení.“
Ishiuchi používá fotografické médium jako naprosto negativní vyjádření. Všiml jsem si, že se jako divák snažím vědomě/podvědomě uhnout pohledem při sledování autorčiných prací. Stručně řečeno, umělkyně se nesnaží zachytit něco, co má před sebou, ale cosi ze své mysli.
Miyako Ishiuchi však sama nechápe, oč se přesně jedná. Je to jakási nepříjemná, odvrácená strana měsíce. Skrze fotografie vede sama se sebou nebo se zemřelou matkou dialog. Je to náhradní, dodatečná komunikace? Nesnímá město Yokosuka, ale snaží se zachytit vzpomínku. Nefotografovala matčiny věci na památku, ale pokusila se identifikovat matčinu existenci prostřednictvím předmětů, které jí po ní zůstaly.
Dát tvar věcem, které ho nemají, zviditelnit neviditelné, to je autorčino krédo. Proto Ishiuchi neváhá přiznat, že vlastně neumí dobře fotografovat, nemá ráda fotografování v exteriérech a naopak jí vyhovuje prostředí temné komory. „Fotím svým vlastním způsobem a dělám jen to, co chci.“
Práce Miyako Ishiuchi je hodnocena lépe ve světě než v rodném Japonsku. Autorka k tomu jízlivě poznamenává, že je to způsobené tradičním japonským nedostatkem respektu k umělcům. Fotografie z cyklu Matčino vystavovala na 51. benátském bienále v roce 2005. Tehdy pozorovala jednu z návštěvnic, která se před jejími pracemi rozplakala. Že by to byla sdílená zkušenost?
Autor je kulturní publicista.
Přeložila Markéta Navrátilová.
Miyako Ishiuchi – Fotografie 1976–2005.
Kurátor Machiel Botman. Galerie Langhans, Praha, 9. 3. – 1. 6. 2008.