Otřesené Japonsko

Uplynul víc než měsíc od chvíle, kdy Japonsko zasáhlo silné zemětřesení. Způsobilo nejen velké materiální škody v regionu Tohoku a Kanto, katastrofa otřásla též psychikou mnoha Japonců. Zkáza s novou naléhavostí zproblematizovala některé společenské jevy. Uveďme tři.

Prvním je letitá důvěra nebo spíše víra v dokonalost japonské technologie. Mocná vlna odnesla vše, včetně domů, továren a aut. Mnoho vesnic a měst se během okamžiku proměnilo v ruiny. Nezabránily tomu ani hráze proti tsunami, které byly s obrovskými náklady budovány řadu let. Důvěra, kterou v ně vkládali obyvatelé některých rybářských vesniček, způsobila nenahraditelné škody.

Jednostranná ekologie

V případě jaderné elektrárny, jejíž bezpečnostní opatření by měla být v každé představitelné situaci dvakrát či třikrát jištěna, jsou nyní všichni svědky toho, jak se chaoticky a nezodpovědně přijímají protiopatření, která se snaží potlačit následky těžké havárie. Je to skoro, jako bychom se dívali na smrtelný zápas armády hraček, jež se snaží vzdorovat Godzille. Pokud by Japonsko bylo zasaženo jen zemětřesením a tsunami, hrdost obyvatel na vlastní vyspělou technologii by ještě vzrostla; jenomže se to seběhlo jinak. Navíc nikdo – při zapojení veškerého krizového ří­zení – dosud nedokázal najít řešení.

Nukleární energie byla v Japonsku dlouho považována za ideální, protože oslabuje závislost země na dovozu ropy. Na rozdíl od spalovacích elektráren neprodukuje oxid uhličitý a oproti vodním elektrárnám se kvůli ní nemusejí stavět přehrady a zatápět území. Ekologická citlivost Japonců se dlouho zaměřovala především na to, jak omezit emise skleníkových plynů a zabránit stavbě přehrad. Země se tak stala silně závislou na jaderné energii a řadí se v tomto směru na třetí místo na světě, za Spojené státy a Francii. Japonsko se navíc stalo významným exportérem jaderné technologie, především do Vietnamu a Turecka. Po tsunami je zřejmé, že elektrárny nedokážou odolat přírodním silám. Po nehodě v jaderné elektrárně Fukušima připustil Tsunehisa Katsumata, šéf společnosti Tokyo Electric Power Company, že „vývoz jaderných elektráren je důležitou součástí japonské sociální infrastruktury, tyto plány však pravděpodobně zaznamenají podstatný pokles“. Tento problém se ovšem netýká jen Japonska. Jedním z důvodů, proč Spojené státy a Francie tak usilovně podporují co nejrychlejší vyřešení havárie ve Fukušimě, je jejich obava, aby se po světě příliš nerozšířily protijaderné nálady.

Jádro bylo tabu

V osmdesátých letech minulého století si v Japonsku zvláště mezi mladými lidmi získalo určitou popularitu protijaderné hnutí. Jedním z jeho propagátorů byl novinář Takashi Hirose. Prohlašoval ironicky, že „je-li nukleární energie skutečně bezpečná, měla by se postavit jaderná elektrárna přímo v Tokiu, kde je největší spotřeba energie“. Argumenty hnutí se snažila oslabit vládou řízená Japonská organizace pro otázky atomové energie. Tlak byl však vyvíjen z různých stran. V roce 1998 byla stažena z prodejen nová deska oblíbené japonské rockové skupiny RC Succession, na níž byla i skladba s protijaderným poselstvím. Rozhodla o tom sama vydavatelská firma, mimochodem dceřiná společnost firmy Toshiba, jež dodává technologii do jaderných elektráren.

V průběhu devadesátých let se protesty proti jaderné energetice staly v Japonsku do velké míru tabu. Japonská vláda a elektrárenské společnosti zásobovaly veřejnost prohlášeními o tom, že jaderné elektrárny jsou bezpečné. Veřejnost – v digitální éře – spotřebovávala energie stále víc a stala se na elektrárnách závislou. Od té doby je těžké nalézt v japonských novinách či časopisech článek, který by jadernou energii zpochybňoval. Mimo jiné proto, že se média bojí ztráty významných inzerentů: elektrárenských společností. Veřejnost přestala být vůči jaderné energetice ostražitá. Na rizika výstavby takových elektráren v seizmicky aktivní zemi však nadále upozorňovali někteří vědci. Patřil mezi ně i profesor na univerzitě v Kóbě Katsuhiko Ishibashi. V roce 2005 vystoupil v parlamentu a varoval před jadernou havárií, kterou by mohlo způsobit tsunami. Předpověděl přesně scénář události, k níž pak došlo ve Fukušimě. Vláda však z jeho studie nevyvodila žádné závěry, média ji ignorovala.

Státně mediální zločin

A tím se dostáváme k druhému problému, který odhalila tsunami. Jde o stav japonských médií. Během dne, kdy vlna udeřila, reagovali japonští novináři promptně. Sledoval jsem japonskou televizi a kontroloval stránky novin na internetu. Už od druhého dne po zemětřesení, kdy došlo k explozi vodíku v elektrárně, však média referovala, že nebyly zaznamenány žádné závažné škody a problémy. Aby člověk získal jasnější představu a přesnější informace, musel číst zahraniční média jako New York Times nebo Le Monde. Japonská vláda o situaci v elektrárně vědomě mlžila a mimo jiné bez jasného zdůvodnění měnila bezpečnostní standardy, podle nichž se posuzuje závažnost havárie. V této kritické situaci se lidé, kteří zoufale hledali pravdivé informace, vrhli na Twitter, Facebook nebo různé blogy. Na nich se objevily spousty anonymních dokumentů, z nichž některé byly pravdivé, jiné ovšem jen šířily fámy.

Ani více než měsíc po havárii se situace v jaderné elektrárně Fukušima nevyjasnila. Vše se naopak stále víc komplikuje. Do Tichého oceánu začali vylévat radioaktivní vodu. A japonská media se k tomu stavějí podobně, jako se stavěla k druhé světové válce. To je pro mě jako pro zkušeného japonského novináře skutečně šokující. Nejsem sám, kdo je tím znechucen. Jeden z nejoblíbenějších japonských žurnalistů Takashi Uesugi, který působil mimo jiné i v listu New York Times, již veřejně prohlásil, že ve své profesi končí, protože se nechce podílet na státním zločinu.

Éra chudoby v bohaté zemi

Třetí odhalení, které tragédie přinesla, nepovažuji za úplně negativní. Zdá se mi totiž, že právě končí období podivných třiceti let, které jsme byli nuceni prožít. Končí celá historická epocha bezradnosti, do níž se země dostala, když pominul poválečný ekonomický boom. Chudé Japonsko se tehdy proměnilo v bohatou zemi, světovou ekonomickou velmoc. Pak ale přišlo dlouhé období recese, které je někdy označováno za „ztracená desetiletí“. Politická scéna se znepřehlednila a společnost zpustla. Počet lidí, kteří ročně spáchají sebevraždu, stoupl na 30 000. Zvláště příslušníci mladé generace často spadli do kategorie „chudí pracující“. Počet chudých v bohaté zemi vzrostl. Na tento vývoj nebyl nikdo schopný najít lék.

Japonci teď čelí jedné z největších krizí své historie. Musejí přemýšlet o budoucnosti a připravit plán rekonstrukce. Přitom si uvědomují, že ani jako ostrovní národ nejsou zcela osamělí. Lidé z celého světa, včetně České republiky, jim nabízejí pomoc. Všichni chápou, že náprava bude trvat dlouho. Bude nutné hledat jiné energetické zdroje, jež nahradí jaderné elektrárny. Dosavadní zájmové skupiny v energetice budou muset být překonány a bude se muset otevřít prostor pro nové technologie a nové vědění. Definitivně tak skončí poválečná éra, která s sebou přinesla i jadernou elektrárnu ve Fukušimě. Tu vybudovala americká společnost GE a učinila z ní symbolický roubík vražený do úst japonského protijaderného hnutí, které od padesátých let minulého století vystupovalo proti zkouškám jaderných zbraní.

Autor je novinář.

Přeložil Filip Pospíšil.