Jak vysvobodili princeznu Chroché

Prasisko se v noci opět vloupalo do spižírny a snědlo všechno, na co dosáhlo. A dosáhlo skoro na všechno. Teď spalo hlubokým spánkem a ukrutně chrápalo. Sešli se nad jeho nadouvajícím se břichem, Malá tlustá víla, Panáče, Nastydlá rybička, Pardynka, Knedlík a samozřejmě především Trpasl. On to přece byl, který naplánoval na dnešní noc vysvobodit zakletou princeznu. Zahloubán hleděl tedy na ni, zakletou do hrozné podoby Prasiska, a aby se tolik nebál, držel v náručí kocoura Šroubováčka.

„Jářku,“ pravil Trpasl zamyšleně „zakleté je podle mého názoru jenom to jméno. Jářku, když se někdo jmenuje Prasisko, jako by ani nemohl být jiný, než ošklivý, zlý a hloupý. Jářku, princeznu vysvobodí podle mého názoru jenom ten, kdo jí vrátí její původní jméno. Krásné jméno, podotýkám... Inu tedy jářku...“

„Nejsem u tebe žádný Jářek,“ zavrčel kocour a vztekle se vydral Trpaslovi z náručí. „Jářku si říkej někomu jinému, laskavě! A ať si mě radši chová Panáče!“

Ale Trpasl si kocourova prskání nevšímal a polohlasem uvažoval dál: “Ono se řekne vymyslet jméno… To se vezme kalendář a člověk si nějaké pěkné vybere. Ale takové jméno kolikrát s člověkem kráčí celý život.“

„Někdy i déle,“ podotklo Panáče.

„Jak déle?“ vytrhl se Trpasl ze svých úvah, protože vše, co se týkalo délkových měr, ho odjakživa nesmírně zajímalo.

„Časově déle,“ vysvětlila Malá tlustá víla. „Jako že ten dotyčný už třeba dávno není, ale to jméno je pořád.“

„Ano, rozumím,“ řekl Trpasl. „Kupříkladu Alfons.“

„To nebyl tak docela přesný příklad,“ řekla Malá tlustá víla, ale velmi opatrně, aby se Trpasla nějak nedotkla, když se teď od něho očekávají takové veliké věci.

„Nechápu, proč by měl jakýkoli příklad na světě být přesný! Kdo to potřebuje, kdo mu o to stojí!?“ rozčílil se Trpasl.

„Máš pravdu, kamaráde,“ uklidňovalo ho Panáče, „a navíc – kvůli tomu tu teď nejsme.“

A byla to pravda; Trpasl se tedy vrátil ke svým původním úvahám...

„Kdybych já se, přátelé, například nejmenoval Trpasl, nýbrž Krakonoš, jak zněl původní záměr mých rodičů, mohl jsem být někdo úplně, ale úplně jiný. Jenže na úřadech to tenkrát neprošlo. Že prý Krakonoš není vhodné jméno pro miminko. A rodiče to měli tak pěkně vymyšleno, maminka mi chtěla říkat Kraki...“

„Nebo Krakoušku,“ pravilo zasněně Panáče.

„Nebo Krakýši,“ řekla Nastydlá rybička.

„Nebo Konouši,“ řekl Knedlík.

„Nebo Kráko,“ řekla Pardynka.

„Nebo Krakoune,“ zavrčel škodolibě Šroubováček.

„Prosím vás, nechte toho, takhle se nikam nedostaneme!“ napomenula je Malá tlustá víla.

„Právě,“ řekl Trpasl. „Tohle je vážná věc. Mnozí z nás totiž právě zde a právě dnes mají důležité poslání! Nebál bych se říci životní poslání!“

„Ale já jsem myslela, že bychom se tomu vymýšlení jména pro zakletou princeznu, tedy... pro zde přítomné Prasisko... mohli věnovat všichni, kolektivně,“ podivila se opatrně Malá tlustá víla. „Víc hlav víc ví.“

„Velmi správně…“ pokývl Trpasl. „Ovšem poslední slovo bud mít tak jako tak já.“

„Jak to? Proč vlastně?“ divili se Pardynka a Knedlík.

„Protože jsem otcem myšlenky. Byl to můj nápad! S tou zakletou princeznou a tak vůbec. Ovšem pomáhat mi smíte, proč byste nesměli,“ uvážil věc Trpasl a pokračoval. „A proto tedy dnes my, totiž konkrétně já, musíme najít pro Prasisko nějaké krásné jméno!“

„Jenom aby ně bylo pak ochotno slyšet,“ řekla pochybovačně Nastydlá rybička.

„Jenom aby mu to nové jméno pasovalo,“ dodal pochybovačně Knedlík.

„Já mám pocit, že zrovna jméno Prasisko mu sedne jako ulité,“ zavrčel zase Šroubováček.

„Že jsme tě s sebou brali,“ zalitovalo Panáče, „ty máš dneska ke všemu tak strašný přístup...“

Ale Trpasl neposlouchal a zasněně pokračoval: „A co je, přátelé, pro zde přítomné Prasisko typické?“

Ale všichni mlčeli, protože je nic pěkného nenapadalo.

Ovšem Trpasl je pobízel: „No, jen do toho - která z jeho činností by mu mohla vynést takové jméno, které by ho vysvobodilo ze zakletí?“

Ale všichni mlčeli, protože je náhle napadaly ještě horší věci než předtím.

„No tak, nebojte se… opravdu nikdo?“ rozhlížel se Trpasl jako ve škole. „Dobrá, pomohu vám – čím se zde přítomné Prasisko vyznačuje?“

„Páchne,“ řekl Šroubováček.

„Samá voda,“ řekl Trpasl.

„Krade,“ řeklo Panáče.

„Samá voda,“ řekl Trpasl.

„Sežere, na co přijde,“ řekl Knedlík.

„Samá voda,“ řekl Trpasl.

„Nemyje se,“ řekla Nastydlá rybička.

„Je nechutně vulgární,“ povzdechla si znechuceně Pardynka.

„Samá voda,“ řekl Trpasl.

„Chrápe,“ řekla Malá tlustá víla.

„Přihořívá,“ zvolal Trpasl radostně. „A já vás nebudu déle napínat – HOŘÍ! Chrápe neboli –?“

Ale zase se nikdo nehlásil.

„Chrápe neboli chrochtá!“ vykřikl vítězně Trpasl. „Ano, chrochtá! Chrochrochro! Já bych se nebál říci: chrochoce! A právě tento roztomilý zvuk budiž základem našemu pátrání. Od něho se odvine jméno, které princeznu vysvobodí! A já hned navrhuji jako první: Chrochistázie!“

A Trpasl v naději rychle pohlédl na Prasisko, zda kletba po vyslovení toho krásného jména pominula. Ale nepominula.

„Třeba to nebylo úplně přesně. Tedy jinak, mám to do detailů promyšleno: Chroana!“

Ale zase se nic nestalo.

„Chrolma,“ zkusila to Malá tlustá víla.

„Chrogrid, Chrotýlie, Chrochislava,“ snažilo se také Panáče.

„Chrobuše,“ zavrčel zlomyslně Šroubováček.

„Chronda,“ řekl Knedlík.

„Chronika,“ řekla Nastydlá rybička.

„Chrožena,“ řekla Pardynka.

A pak už to šlo ráz naráz, překřikovali se jeden přes druhého a překrásná jména létala vzduchem jako padající hvězdy… Chrolada, Chroběna, Chrorota, Chronežka, Chroura, Chrobriela, Chrotiška, Chronděla, Chrotlana, Chrovona, Chroňa, Chroťána, Chrorika, Chrovana, Chrondula, Chroženie, Chrofie, Chrotava, Chrotaša, Chrontonie, Chrovla, Chrodriana, Chrotricie, Chrorkéta, Chrolína, Chrolga, Chrochtmíra, Chrostýna, Chrogdaléna, Chrodřiška, Chrodéla, Chronisa, Chroděžda, Chrorta, Chrolivie, Chroška, Chrogáta, Chrodvika, Chrochiela, Chrogita, Chropánka, Chroriam, Chroběna, Chroster, Chrolbína!!!

Ale pořád nic.

Trpasl byl už viditelně nešťastný, ale přece jenom ještě z posledních sil zašeptal: „CHROCHÉ.“

Až na „Chroché“ se Prasisko trošičku pohnulo, zafunělo a převalilo se na druhý bok. Ale to bylo všechno, jinak nic. Prostě nic, ani známka vysvobození ze zakletí. Trpasl byl velmi, velmi zklamán.

„Nejsem jen velmi, velmi zklamán,“ řekl, když viděl, jak ho všichni účastně pozorují. „Jsem nadto ještě zoufalý. Ano, řeknu vám to otevřeně, život mne přestal těšit, a kdybych nebyl hadrový, já bych snad...“

A Panáče řeklo, že kdyby ono nebylo dřevěné, že by snad také snad… A už už to vypadalo, že budou všichni společně plakat. Když tu se ozvalo zachrochtání, ale nijak hrůzostrašné, nýbrž docela milé, téměř něžné.

„Chrochro vespolek, přátelé,“ řeklo Prasisko a zívlo. Nikoli ovšem na celé kolo jako obvykle, nýbrž zakrylo si rypák, vlastně už bychom mohli říkat rypáček, způsobně kopýtkem. „To se mi ale krásně spalo. A zdálo se mi... že jsem bylo ještě malinké Prasítko a maminka mi říkala krásná slovíčka.“

„Například?“ zeptala se Malá tlustá víla.

„Nepamatuji se už přesně, jenom to poslední mi utkvělo – Chroché. Tak mi říkávali, když jsem bylo hodné,“ zasnilo se Prasisko, vlastně bychom už skoro mohli říci Chroché.

„My bychom ti tak také říkali, kdyby...“ pravila nesměle Malá tlustá víla, protože nevěděla, zda se Chroché nerozlítí jako jindy. Ale ne. Jenom si rozespale mnulo očka (jimž bychom ovšem i nadále mohli říkat prasečí, protože úplně převratná změna to zase nebyla).

„Já vím, já vím, odpusťte,“ řeklo Chroché a zapýřilo se. „Nechovalo jsem se k vám vždycky přátelsky. To ten můj prokletý věčný hlad dělá ze mě netvora. Ovšem když se takhle najím na několik let dopředu, vydržím být velmi dlouho poměrně hodné a milé plyšové zvířátko.“

A s tím museli všichni souhlasit. Nikdo o sobě nemohl tvrdit, že by snad byl plyšovější než Chroché (jenom Pardynce připadalo takové srovnání mírně nevkusné, ale opravdu jenom mírně).

A tak Trpasl sice žádnou zakletou princeznu nevysvobodil, ale na druhou stranu se ukázalo, že Chroché je opravdu docela hodné a milé plyšové zvířatko, jenom se s ním musí pěkně zacházet. Ale tak je to v životě se vším.

Kniha vyjde v nakladatelství Brio.