Přísně tajné. Posmrtný deník

Navrátilcova závrať! Závrať návratu. (To jako titul, zkusme, nanečisto.)

„Prý jsem s ním chodil léta do jedné hospody, tvrdil mi do očí, měl jsem pocit, že drze! Já bych mu odpustil, máv rukou, vem to nešť!“

Dalekonosná děla. Dílo. Rukama. Náhoda hlíny, ale nespoléhej jen na ni. To, že jsi soustružník, a vyučený, tě ještě nekvalifikuje pro závody, chápeš?

Stále jen na začátku. Teprv ses odmlčel. Měnit své jméno v cukr nebude tak snadné jak ta tvá, tvoje včerejší přesmyčka. A co když nic z tvého života nebylo průpravou na tento okamžik? I s tím musíš počítat. Ladění orchestru, trvá-li příliš dlouho, začne být únavné a posléze nesnesitelné… Připrav se ke startu tím, že poklekneš. Hoření korouhví! Ano, to jedním slovem je moje téma! Plání jejich barev! – Moc jsem tím neřekl? Situace mých slov je prekérní a nevidomá ruka, nebo můj loket, jímž se dotýkám dívek, jež náhoda posadí do jedoucích aut vedle mne, je nespolehlivým nástrojem citlivosti. (Smál jsem se někdy sám sobě, že mám lesbické impulsy!)

Ale k věci, jsem příliš osobní. Za chvíli bych zněl málem hlubokomyslněji než Čechov, kterého by ovšem nic podobného nenapadlo napsat. Ne dát na papír! Snad by si to jen myslel, tam dole, na Krymu. – Rád bych, mimochodem, věděl, jaký měl asi poměr k místním rybářům? Viděl v nich jenom skvrny svého světa? – Jisté je, že to nebyl žádný ruský O’Neill.

Klížíme dřevo – a je to jako psát báseň o matkách, jak Goethe, „zu den Muttern“, k hlíně a pramaterii života. Na lodích přecházíme
s vyhrnutým límcem nepromokavých kabátů. Námořníci mívají více vlasů. Anebo opilci. Hlavně jim často zarůstají spánky hluboko do očí. Básníci naopak trpí mořskými nemocemi všeho druhu.

A já se snad už nikdy nerozpomenu na… rád bych věděl nač! Trpitel! „Jak je ti po těle?“ ptali se lidé v Čechách vulgárně. Píšeš už dnes čistě jen z nemohoucnosti! – Ale znovu se pokoušej. A ostrým perem, perem příběhu.

Co? Ze všeho nejvíc ti dnes chybějí rámy. Nemáš dost duchapřítomnosti, tím se vyznačuješ. Jsi bez prvních vět a dobře to víš. Nepřibližuj se zas tak těsně k pravdě, nehleď jí do očí. Běžíš po ztrouchnivělých trámech, nevíš--li to již. Celé tvé lešení se už už poroučí! – Zápisník zmizelého…

Poprvé v dějinách vyrábí lidstvo led. To není jenom kuriózní detail. A přece pro nás kdysi led znamenal záhubu. Uzavírá se tedy náš polární kruh?

Salcburské krystalky Stendhalovy knihy o lásce. Jahody mladých vášní! Netečnost popravčích čet, které nejprve dokouří, než zalící…

Možná, že onemocním, velmi brzo a těžce, a všechno se úplně změní! Začnu být závislý na všech, prosit o sympatii a shovění. Doprošovat se a dávno si o sobě přestanu myslet, že jsem charakter. Lednové poledne. Kdybych byl sám! Musím si všechno znovu rozmyslet. Najít se přesně, kde jsem a kudy chodím. Dívat se na stěnu, to zejména. A hladit si vlasy, jak jsem to umíval! – Je to přesmyčka? Chatrné políbení? Z nedočkavosti? Bez motivace?

Já se tam vrátím! Vyčerpávám se oslavami, ale možná, že by mi pomohla studená sprcha. Budu diskrétní. Ale právě když jsem si to nejvíc sliboval, dopustil jsem se nejhorší nediskrétnosti! A tak je to vždy, to je úděl lidského usilování o dokonalost!

Nemám strach o peníze, aspoň nemám důvod se o ně strachovat. Ale musím vyvinout větší úsilí o námět. To znamená říkat si, že mám před sebou čas jako kaluž krve, do níž namáčím pero! – Jsem příliš unaven cihlami skutků…

„Vy jste byl v East Village? To je má paseka. Jak se vám tam líbilo? Ale o tom jsem v podstatě nechtěl… Doved bych se s váma eště spřátelit? To mě zajímá. Našel bych eště dnes nový poměr k číslům? A nemyslím tím jenom Slovenky…“

Jsem jeden z několika. To jste si snad všim. Starý mě předhoní. Dělám s ním debaty. Křížíme věty, listí opadává, až zbydou jenom větve. Holé, jako podzim. A já si odpočívám. Na veslech. „Příliš moc dechu škodí.“ (Moh bych si přečíst znovu, co jsem napsal o Egonovi?)

Všemu na světě, cos právě popsal, chybí politika! Což je pro tebe dnes už jak jádro magnetu. Myšlenka, pokus o zlepšení, o andělská křídla, kolem nichž jsou ovinuty zelené větvičky přírody jak drátky.

Havěť kuřákova dechu! Dcera mě neposlouchá. Trvá na změně. Víc se tím vyžívá. Je laskavá a je v ní zlato vášně. Smyslnost padajících pyžámek. „Kampak máš namířeno, slávo odpoledne?“ – Byl ve mně tenkrát klid. Dřevo a jeho léta…

Koupím si stejnou nádobku, v jaké ti koupají prsty, když si dáš udělat manikýru. Zlomíš se jako les pasekou, modrozelenou slávou paseky. Kdypak’s naposled jedl ostružiny?

Canberra v Austrálii je hlavní město, ale ne největší. Použil jsem k obrazu protinožce, abych mu vysvětlil svůj život. Ale zbytečně se snažím. Jako kdybych chtěl věčně být jen něčí píšťalkou!

„Co’s říkal tomu shonu?“ měl jsem se ho zeptat. Kdyby mi býval navrh, abych s ním jel domů, byl bych jel. Ale bál jsem se rána, zpoceného, nepřipraveného žít. Nevěry prádla, jak je poházel večer. Punčochy na zemi…

Bojím se vyprávět, a proto jen naznačuji své úsměvy. Uměl bych ještě složit doplňovačku s tajenkou. Dovedl bych se odkládat a žít bez udýchanosti (Všude za každou větou jsou ovšem otazníky, které tam nedávám jen z pouhé lenosti.)

Jsem lenochod večera pod lampou. Lenochod lenošky. – Synové Lámecha!

Plakal jsem o upřímnost! Klečel sám před sebou! – Býk, rohy svázané lýkem! A pak jako beránek jíš polévku s játrovými knedlíčky. Tolik je ti snad známo. Brodíš se živobytím. A úplně bezdůvodně by sis koupil starožitnou, čínskou, černou_, lakovanou skřínku. Skřínku se skřítkem tvého já, suchého já jako japonské květiny, které rozkvetou, dáš-li je do vody anebo když je zaliješ do skla těžítka. Akvárium tvého hlasu. Na hony vzdálen vysvědčení se samými jedničkami.

Sobotní skvrny na ubrusu sedmicípého večera. Kam s tím klekáním? (Použil slovo hodnotnější, nebo ne? Nebo to bylo jiné?)

Přijímám se jasně i s chybami. Vidím je přesně, i když ne zároveň, jak se jich dopouštím. Ale nelekají mě. Vím, že se zas promyslím k svému klidu. V hádkách už mnohem častěji poslouchám, nežli křičím. (Ale přestaň sám sebe obdivovat. Je to suchá sláma, to už snad taky víš.)

Nenasytnost zpovědi. Jsem sám v sobě katolík. Nesmírně katolický člověk. Nápadně až.

xxx

Žít pozpátku je vlastně strašně nezvyklé a člověk se to musí učit jako chodit po kladině se zavřenýma očima. Měl jsem mu říci, co mi nejvíc chybí: neslyšet rozhovory v tramvaji.

Uměl jsem kdysi říkat lidem věty, jimiž se s nimi okamžitě sblížíš. Trochu jak zubař, když vezme zrcátko a poklepá na jednu stoličku a řekne: „Tohle bolí, tohleto bolelo.“ – „Au!“

Konkuruji. Stále bych chtěl doufat. A imponovat Sněhurkám i trpaslíkům. Lehce se otáčím na špičce nových bot. (Ale kdybych se dávil třešní, měl bych dost duchapřítomnosti vyplivnout pecku? Chovat se hrubě ve společnosti? Ramena smíchu se otřásají. Vlasy!)

Je jeden způsob, jak si notovat píseň. Jak bych se polekal, někdy mě napadá, kdyby mi život řekl z ničeho nic: „Teď a tady! Tak! Ukaž, jak umíš přestat naříkat! Já mám akcie a dvacet tisíc v bance. Dělej si se mnou, co chceš. Ale běda, kdybys zklamal! Jsi vorař, říkáš, ukaž mi tedy Svatojánské proudy!“ – Utekl bych do nejbližší zahradní restaurace!

Vezou tě na výlet, na výlet autem. A ty’s to přece věděl! Dvakrát se mi stalo, že jsem se ocitl s dívkou v cizí zemi v plavkách z jiné země, jiného střihu. A pokaždé se mi smála!

Před naším domem v sobotu v noci zbylo policejní auto, zaparkovaný policejní autobus, který měl původně sloužit k odvážení manifestantů z průvodu za mír a tábora lidu, který se to odpoledne konal na Tompkins Square. Mluvil tam doktor Spock, hlásily tlampače. A moje dcera tam den předtím jezdila na kole, aby tím rovněž manifestovala za celou rodinu proti válce ve Vietnamu.

Mám to dost popletené. Ale snad bych se mohl ještě rozepisovat. Možná, že ladění je přec jen také hudba. – Stejně jako tráva je celek. Nektar. To slovo možná vystihuje to, co je můj slib, a jen jsem to nepochopil.

Kdyby mi jednou nastalo sociální pojištění! Třesu se hrůzou. (Proč jsem si tolikrát čet ten svůj skript? Není nakonec průměrný? Nebo pro kontrast? Jsem takový nadutec!)

„Víte, pane šéf, co se vám stává v exilu? Že najednou napíšete slovo a uvědomíte si, že jste je nepoužil za celých dvacet let. A leknete se této chudoby!“ Chráníme sami sebe. Stále se přitom děsím, že se otevřely dveře a někdo vstoupil. Možná, že sám sebe. A žárlím! Tak často. Druhá má nejhorší vlastnost. I žena to ví. Řekla mi: „Hemingway, Shakespeare a někdo třetí… Ježíš!“ A nikdo jiný prý pro mne neexistuje.

Omyl. Najednou mám pocit, že jsem pochopil problém: je celý v přeskoku imaginace. Něco mezi sledováním kolejnic a odchodem na pevninu. (Čímž chci něco říci vlastním těsnopisem. Ale musím zde dodat jedno slovo: „kůzle“.)

Bojím se černé kůry, po níž teče déšť. Ze zloby padání zbyde jen lítost listu. A bylo by přesně stejně moudré spát. Ne, každá dopsaná stránka je list míru. A míra listu! Nosím se stále ve své paměti… (…)

Vodní vážka je nebát se být směšný. I v tom je asi moudrost. Dvakrát měř, jednou řež. Ale přísloví říká řež a ne neřež. Já měřím stokrát a často neřežu.

Kdepak se toulá, že ještě nepřišla domů? To znamená, že nesehnala místo a čeká někde venku a přijde schválně pozdě na důkaz, že to místo opravdu sháněla. A přitom se vlastně o nic nejedná! Nic není tragické. Jak napsal Pasternak, často mám chuť si říci: „A štěstí bylo přec tak blízké/ a snadné tak/ můj osud však/ je rozhodnut!“ – Což ovšem je nikoli Pasternak, nýbrž Puškin, „Oněgin“, scéna, kdy je po všem.

Zmocňuje se mě trochu závrať odpoledne… Uvažoval jsem o tom napsat článek „Pohledy“ do L. L. Myslím tím pohled z okna na Tompkins Square při čteni Havlova článku a zároveň různé pohledy na čs. realitu.

Přišla! Nohsled! Nevím, co tím chci říci. Asi ji z duše nenávidím. Brokát jeviště. A je mi zase zle.

Myslím se pod čarou. Věty mě poslouchají. Ten pocit, že umím psát, že hravě vítězím nad každou svojí větou. Ne, je mi čtyřicet osm let a nevím, co jsem zač. To přece víte, co chcete dělat? Psát! Dyť s prominutím nic jiného neumíte! – To je taky dost pravda…

Doved bych na příklad dnes a denně psát aspoň pět minut tak, aby si to lidi kupovali, nebo vylaďovali, třebas jen kvůli mně. Otazník. První ovšem ve větě „dnes a denně“. Druhý vůbec v celé mé otázce.

V podstatě je to vědomí schopnosti řešit problémy. Jakýkoliv, tak jak je život dal. A psát je ovšem totéž. Vyslovovat se.

Připravil Viktor A. Debnár, spolupracovník exilové a samizdatové knihovny Libri prohibiti.