Michael Rittstein v krajinách

I když se může zdát, že poté, co v Národní galerii v Praze a v Muzeu umění v Olomouci proběhla rozsáhlá retrospektivní výstava Michaela Rittsteina (1949), musí být každá jeho další časově blízce navazující výstava pouhým doplňkem nebo glosou té výše uvedené, dokazuje ostravská prezentace jeho obrazů, nazvaná Lesklá alej, že někdy vůbec neškodí, když se vedle retrospektivního pohledu hledají, nacházejí nebo připomínají některé autorovy námětové polohy, které v komplexní syntetizující instalaci musí nutně dostat menší prostor, než by si skutečně zasloužily. Lesklá alej je tímto typem problémové prezentace, v níž sice může být případný divák ochuzen o možnost odhalování celkové geneze díla a jejích skrytých souvztažností, na druhé straně má ale o to větší šanci soustředit se „nerušeně“ na samotné obrazy a způsob jejich vytváření.

Zkušenost jako přednost

Na otázku, proč Michael Rittstein stále dokáže hájit své místo v současné české malbě, je možné dávat různé odpovědi. Jejich spojujícím článkem ale vždycky musí být samo zvolené médium malby a způsob, jak s ním Rittstein nakládá, jak jej pod rouškou zvolených témat ohledává, prozkoumává a pitvá a jak jej také hledačsky „uráží“ a „zostouzí“ kombinováním jiných hmot a látek, jako jsou pryskyřice, tmel, písek, gáza nebo plyš, aby se k němu vždy vrátil ve svých rozmáchlých gestech, s nimiž tyto materie nanáší na plátna a sololity často skutečně monumentálních rozměrů. Pokud tedy mluvíme o Rittsteinově způsobu malování, vždy bychom je měli psát s velkým „M“. Zdánlivá svádivá snadnost jeho počínání v sobě skrývá až staromistrovskou bravuru, v níž se pojí zkušenost a řemeslná zručnost s prožitkem samotného malování a živého dotýkání se barevných hmot.

Vyprávěné groteskní příběhy jsou pro diváka jistě důležité, usnadňují jeho recepci stop, které na plochách zanechávají autorovy emoce. Domnívám se ale, že ostravská výstava znovu dokazuje, že v Rittsteinově případě je groteska skutečně pouze vějičkou vábící k jejich hledání, na niž se téměř každý chytí. Lapen a uvězněn svou touhou po dovyprávění přestává mít potom šanci, aby si uvědomil, že tím skutečným nezastupitelným nositelem a vnitřním zřídlem, které táhne a láká, je právě samotný proces malby, zde vnímaný v tom nejprostším slova smyslu, tj. nejobecněji jako způsob záměrného nebo nezáměrného nanášení barev. Kde jinde se to může projevit okatěji než tam, kde právě typický rittsteinovsky absurdní melodramatický a groteskní mikropříběh ustupuje do pozadí a na jeho místo se prodere téma, v jehož jádru se má šanci naplno projevit to, co tomuto příběhu umožňuje vzniknout a rozvíjet se tak, aby divákova pozornost nebyla strhávána směrem k možná až příliš podbízivě působící tvarové a výrazové figurální zkratce a nadsázce?

Možná, že i to měl Rittstein na mysli, když opustil svou populární groteskní malbu a zaměřil se na krajinu. V podstatě ale udělal pouze to, že vyprázdnil jeviště a místo příběhů se na jeho plochách začaly dít samotné kulisy. Tím, že přešel ke krajině, pročistil atmosféru. Možná se to mohlo zdát riskantní, byl to ale rozhodně správný a kýžený obrat. Tento úkrok stranou už je dnes sice minulostí, pro Rittsteina ale znamenal mnohé – pravděpodobně ho zachránil od jeho vlastní manýry, která by hrozila v posledku sklouznout do vyprazdňujícího sebeopakování.

Oproštěná a přetavená figurace

Ve vystavených plátnech se krajiny geneticky proměňují. Patrné je postupné oprošťování, které vede od postupné eliminace a zatlačování figurálních motivů (Lesklá alej, 1995), přes mírné ztišení v jemných lazurách (Pápěří, 1998) a barevnou redukci (Vonehdá večer, 1999; Prasklé sklo, 1999) až k opětovnému postupnému probouzení gejzírovitého extatického kombinování pro Rittsteina signifikantních motivů, které vrcholí ve vystaveném plátnu Tři chalupy z roku 2005, kde se autor v nových souvislostech znovu vrací k figuraci. Kruh, v němž Rittstein ohledával a kodifikoval svůj vztah ke krajině, se alespoň na čas uzavřel. A jeho výsledky? Nic menšího než řada skvělých, pro české poměry netypicky bez komplexu a velkoryse malovaných monumentálních pláten, ke kterým má cenu se stále vracet.

Autor je kurátor výstav.