Univerzalismus jenom pro někoho

Nevelkou poslední publikaci Immanuela Wallersteina tvoří čtyři eseje se značným záběrem. Známý historik a sociolog, zahrnovaný nejčastěji do škatulky „neomarxista“, se zde vyrovnává s různými způsoby, jakými mocní ve světovém systému od 16. století po současnost vydávali hodnoty ospravedlňující jejich panství za hodnoty univerzální. Jaké koncepty jim pomáhaly uchopovat a ovládat realitu? A lze v polemice s nimi objevovat základy pro univerzalismus, který nebude „evropský“ (rozuměj západní), ale skutečně univerzální?

Barbaři, orientálci a ti druzí

Jednou možností evropského univerzalismu je prohlášení ostatních za barbary, divochy neodpovídající základním civilizačním standardům. Takové je třeba podmanit, aby je bylo možné polidštit. Klasifikace barbara je tak nerozlučně spojena s legitimizací války proti němu a nadvlády nad ním. Wallerstein se v pojednání o barbarství a humanitární intervenci, která mu má zabránit, vrací k diskusi z poloviny 16. století. Chiapaský biskup a zastánce indiánů Bartolomé de las Casas se tehdy střetl se španělským dvorním teologem Sepúlvedou. Druhý z nich obhajoval conquistu čtyřmi argumenty: barbarským stavem indiánů, který činí Španěly nadřazenými, pohanskými zločiny, které si jednak zaslouží trest a jednak je třeba je zastavit a ochránit před nimi nevinné, a konečně šířením pravdy a správného řádu v podobě křesťanství. Stejnou argumentaci podle Wallersteina reprodukují i dnešní zastánci humanitárních intervencí – jen ony zločiny jsou posuzovány prizmatem lidských práv a nadřazený řád nepředstavuje křesťanství, ale demokracie.

Las Casas proti této argumentaci kdysi podle Wallersteina postavil kulturní a historickou relativitu pojmu „barbar“ a rovněž přesvědčení, že skutečně odporné praktiky a chování odmítají a postihují všechny společnosti a kultury. Snaha o zabránění zločinům nemůže být argumentem pro spáchání jiných, často ještě ho rších zločinů a pro „vedlejší škody“. A křesťanství (demokracii) nelze šířit silou, ale hlásáním a příkladem. Tato argumentace představuje podle Wallersteina stále aktuální zpochybnění nároků Západu na vojenské vyjádření vlastní domnělé morální nadřazenosti.

Jestliže vůči barbarům a „selhavším státům“ bylo a je možné používat vojenské popření, v 18. století konfrontoval Západ velké říše s významnou náboženskou, kulturní a literární tradicí, které nešlo jednoduše zahrnout do škatulky „barbarství“. Západ si proto vytvořil v orientalistických vědách esencializující znalost, „vysvětlující“ dané kultury z jejich kořenů a implicitně je poměřující s normou v podobě Západu samotného, údajně jako jediného schopného vykročit z pasti vlastních tradic a přijmout soubor hodnot známých pod názvem „modernita“. Dědice si tento přístup našel v teoriích o boji civilizací. Wallerstein připomíná jejich největšího kritika, palestinského literárního vědce Edwarda Saida, a upozorňuje na to, že jeho polemika se týkala nejen falešného univerzalismu, ale i představy, že nic univerzálního neexistuje a svět je jen shluk nejrůznějších sobě rovných partikulárních částí, mezi nimiž není možné ustavit řád ani celek.

Na nejobecnější rovině funguje nadvláda Západu prostřednictvím privilegované pozice západního pojetí vědy. Ta přitom vznikla odloučením empirického poznávání reality od normativních a estetických otázek. Zdánlivě depolitizovaná a „nehodnotící“ empirická věda přitom učinila z některých normativních soudů své nereflektované východisko. Aby věda obnovila svou relevanci a zároveň ztratila apologetický a služebný charakter, musí podle autora znovu propojit empirický výzkum s kladením normativních a politických otázek.

Originální i zavádějící zarámování

Wallerstein v esejích propojuje diskusi konkrétních otázek dějin politického myšlení a vědy se svou teorií světového systému, přičemž své základní teze známé z jiných prací v knize opakuje. Současný světosystém existuje podle něj od „dlouhého šestnáctého století“ (1492–1648), odlišuje se od dřívějších tím, že upřednostňuje teoreticky nekonečnou akumulaci kapitálu. V nejbližších desetiletích však dojde podle Wallersteina k jeho zásadní transformaci, přičemž tato situace výrazně zvyšuje význam jednání aktérů a dramaticky zvětšuje možnost ovlivnit budoucnost… Tyto základní teze starší Wallersteinovi čtenáři znají, pro čtenáře nové je ale bylo nutné v knize shrnout.

Ostatně právě zasazení ve světosystémové analýze je hlavním Wallersteinovým původním přínosem, v kritice orientalismu a evropské vědy jeho eseje nejsou ani první, ani nejpřesvědčivější. Nejoriginálnější je tak patrně první text – který je ovšem rovněž z celé knihy nejspornější. Zatímco v diskusi orientalismu a evropské vědy se autorovi daří překročit rozehrané dichotomie a naznačit základy pro alternativní univerzalismus oproti partikulárnímu univerzalismu evropskému, v prvním eseji zůstává u sporu mezi dobrotivým odpůrcem intervencí Las Casasem a jejich zlotřilým obhájcem Sepúlvedou. Vypůjčuje si přitom morální kapitál z kritiky hrůz španělské conquisty ke kritice humanitárních intervencí dneška, což je přinejmenším sporné, právě tak jako tvrzení vztahující se k oné debatě z 16. století, že „od té doby k uvedené debatě nikdo nic podstatného nepřidal“. Autor opomíjí velmi bohatou diskusi o intervencích mimo krajní póly, což mu umožňuje jistý morální kýč v podobě tvrzení, že „Sepúlveda nadále z krátkodobého hlediska vyhrává“, zatímco „Las Casasové tohoto světa byli odsouzeni… jako neúspěšní“. Současná levice si ovšem ve vztahu k intervencím zdaleka ne vždy dokázala udržet pozici „Las Casasů tohoto světa“ – „něco pokory v naší domýšlivosti, něco konkrétní podpory utlačovaným a pronásledovaným, jisté trvalé hledání globálního univerzalismu“. Naopak místy až příliš snadno kopíruje stanoviska mocných, jen s obráceným znaménkem, jak vidíme třeba na aktuálním postoji vůči Kosovu, kdy oprávněná kritičnost vůči jednostrannému postupu Západu přerůstá v solidaritu se srbským nacionalismem. Kritickou reflexi vývoje levicového postoje k univerzalismu ovšem v knize nenajdeme.

Je rovněž pozoruhodné, jak autor zachází s odkazy na Aristotela. Aristotelův koncept barbara je pro dějiny Západu určující. Wallerstein jej ale zcela opominul a tím i klíčový zdroj diskuse Las Casas – Sepúlveda. Diskusi tak poněkud dehistorizoval a nadsadil.

Wallersteinova kniha je rozsahem nevelkým, ale přesto podstatným příspěvkem k důležitému, byť v českém prostředí opomíjenému tématu. Je zároveň ukázkou politicky angažované vědy – se silnými stránkami i slabinami, které z tohoto přístupu plynou.