Spojené státy mají za sebou mimořádně dramatickou část prezidentské předvolební kampaně. Vítěze ještě neznáme, víme ale, kdo jsou finalisté.
Pro každého, kdo se jen trochu zajímá o americkou politiku, začal týden napětí ještě před posledními primárkami demokratů, které se odbývaly v úterý 3. června ve státech Jižní Dakota a Montana. Výsledky těchto primárek měly na závěr procesu stranických voleb vyjasnit, kdo bude na sjezdu demokratů, který se koná 25.–28. srpna v Denveru ve státě Colorado, nominován kandidátem na prezidenta. Třetího června se konaly také poslední primárky republikánů, v nich ale o nic nešlo, protože senátor John McCain nemá ve své straně už řadu týdnů protikandidáta.
Napětí v souvislosti s volbou demokratických stoupenců rostlo mimo jiné proto, že výbor Demokratické strany, jenž stanovil pravidla postupu stranických orgánů při organizování primárek, měl 31. května rozhodnout, jak nebo zda vůbec se zástupci ze států Florida a Michigan zúčastní sjezdu strany. V srpnu 2006 totiž stanovilo vedení demokratů data primárek v jednotlivých státech. Vedení strany v těchto dvou státech se ale rozhodlo pro termíny jiné, dřívější, načež ústřední orgán ve Washingtonu potrestal tyto dvě organizace tím, že nepustil jejich delegáty na sjezd. V posledních týdnech však byl na příslušný výbor vyvíjen značný nátlak, aby své rozhodnutí revidoval. Zejména senátorka Hillary Clintonová velice stála o to, aby především delegátům z Floridy byla účast na sjezdu povolena – očekávala totiž, že se přikloní na její stranu. Přitom ani ona, ani její stranický protivník senátor Barack Husejn Obama nevedli vzhledem k uvedenému zákazu v žádném z těchto států volební kampaň.
Výbor nakonec jejich delegacím účast na sjezdu povolil, ale s tím, že jejich členové budou mít každý pouze poloviční hlas. Delegace z Floridy byla mezi senátora Obamu a senátorku Clintonovou rozdělena v poměru 50 ku 50, delegace z Michiganu v poměru 59 ku 69. Je třeba podotknout, že proti rozhodnutí výboru existuje odvolání – pokud by jej senátorka využila (což po jistý čas naznačovala), s definitivní platností by o obou sporných delegacích musela rozhodnout ověřovací komise stranického sjezdu.
Hned druhý den po usnesení výboru Demokratické strany proběhly primárky v Portoriku. Jejich status v americké politice je velmi zvláštní. Portoriko je totiž sice součástí USA, není však státem – je pouze „dobrovolně přidruženým společenstvím“. Nemá proto zastoupení v Kongresu. Obě politické strany však přesto odbývají v Portoriku primárky, delegace se účastní jejich sjezdů, ale prezidentských voleb se mohou zúčastnit pouze Portorikánci sídlící v USA, nikoli ti, kteří žijí v Portoriku. Clintonová portorické primárky podle očekávání s převahou vyhrála. Toto vítězství sice označil tisk jako „prázdné“, pro ni ovšem mělo význam: mohla opět tvrdit, že „lidové hlasování“ ji činí i nadále vítězným kandidátem demokratů.
Štáb Obamovy kampaně se mezitím usilovně připravoval na to, aby ho ještě před posledními primárkami mohl prohlásit za vítěze. Šlo hlavně o získání tzv. superdelegátů (vysokých stranických funkcionářů včetně bývalých i současných guvernérů, prezidentů, členů Kongresu), kteří bývají na sjezdu jazýčkem na vahách. Poté, co se Obamovi do večera 3. června podařilo získat potřebnou většinu 2118 hlasů, mohl se bez ohledu na výsledek posledních primárek prohlásit za vítěze nominačního procesu. Celkem 24 delegátů z Montany a 23 z Jižní Dakoty už vlastně ani nemohlo ovlivnit konečné výsledky. K 4. červnu tak měl Obama jistých 2154 delegátů plus 389 superdelegátů a Clintonová jen 1919 delegátů a 282 superdelegátů.
Tato situace postavila Clintonovou před vážné dilema. Nejprve v projevu na závěr své kampaně, který pronesla ve svém senátorsky domovském New Yorku, sice svému rivalovi blahopřála, ale dalšího souboje se nevzdala. Byla si přitom ovšem stejně jako Obama vědoma toho, že přetahování nemůže trvat dlouho. Souboj obou demokratických uchazečů ukázal, jak hluboký je příkop mezi jejich tábory uvnitř strany. Mají-li ale demokraté vyhrát na podzim prezidentské volby, musí představit kandidáta, jenž svým programem i svou osobou dokáže přitáhnout k volebním urnám dostatek příznivců. Strana se proto musí sjednotit kolem jedné osobnosti. Senátorka Clintonová, která nezná slovo „porážka“, se tedy rozhodovala mezi třemi možnostmi: vzdát se – se skřípajícími zuby – další kampaně a podpořit svého demokratického protivníka, anebo s tvrzením, že jej počtem hlasů převyšuje, a v naději, že se vynoří další skandály, se výslovně v jeho prospěch nevyjádřit. Třetí opcí, jež by ovšem mimořádně poškodila jak ji, tak její stranu, bylo svést finální (a v mnoha ohledech fatální) souboj v srpnu na sjezdu.
Ve středu večer 4. června nakonec oznámil ředitel pro komunikaci kampaně Hillary Clintonové Howard Wolfson, že senátorka vystoupí 7. června ve Washingtonu, ve svém projevu poděkuje všem příznivcům a vyjádří svou podporu senátoru Obamovi. Boj uvnitř demokratického tábora byl rozhodnut. Americe demokraté nabídnou jako vůdce Baracka Husejna Obamu.
Autor je publicista a překladatel.