Objemný svazek věnovaný nejdůležitější skupině punkového hnutí je pohříchu rozvláčným čtením.
Rockové kapely jsou vděčným námětem biografií. Ve druhé polovině 20. století se rock stal nejen nejoblíbenějším hudebním stylem hned několika po sobě následujících generací, ale současně i platformou pro vyjadřování generačních názorů a postojů, které přesahovaly hranice hudby. Dvojnásob to platí o punku, který si uchovával rebelský náboj rock’n’rollových pionýrů padesátých let, ale současně – zejména ve Velké Británii, zmítané silnou ekonomickou krizí – reagoval na bezvýchodnou společenskou situaci a nekončil jen u užívání si rockového života, provázeného divokými večírky. Není proto divu, že o nejznámějších anglických punkových skupinách Sex Pistols a The Clash existuje řada publikací a filmů, které se snaží přiblížit jejich historii, hudbu, názory i skandály, které je provázely. Přicházejí s nimi jak samotní členové a jejich blízcí spolupracovníci, tak publicisté. Do druhé kategorie patří Pat Gilbert, jehož knihu The Clash – Smrt nebo sláva z roku 2004 vydal letos Volvox Globator.
Zdlouhavé dětství
Jak tvrdí autor v úvodu, nešlo mu jen o postižení vývoje skupiny, ale hlavně chtěl poodhalit „unikátní vztahy mezi Joem Strummerem, Mickem Jonesem, Paulem Simononem a Topperem Headonem“. Jeho ambicí bylo přispět k pochopení vývoje kapely, která se dokázala oprostit od prvotní punkové formule, vnesla do žánru vlivy reggae a v době svého vrcholu na konci sedmdesátých let nabízela Molotovův koktejl smíchaný z punku, pub rocku a rockabilly na straně jedné a z reggae, ska a funku anebo latinskoamerické hudby na straně druhé. To se však Gilbertovi nepovedlo, i když něco nového jeho dílo přece jen přináší. Asi nejpodstatnějším odhalením je, jaký vliv na kapelu měl její manažer Bernie Rhodes. Padá tím další mýtus, v němž byli Clash prezentováni jako symbol přirozenosti vůči skupině Sex Pistols, částečně vyfabrikované chtivým a ambiciózním manažerem Malcolmem McLarenem. Gilbert v mnoha příkladech uvádí, jak se Rhodes pokoušel kapelu stimulovat, aby šla v textech a vyjádřeních až na samotné ostří nože, a současně formoval její vyhraněné sociopolitické názory. Autor připomíná, jak Rhodesovi šlo o to, aby kapela vydávala u velké firmy, a jak se v úplném závěru její kariéry dokonce podílel i na zvuku sporného alba Cut The Crap. Hodně prostoru dostane obtížná situace Joea Strummera, který měl jako syn diplomata hodně daleko k punkovému archetypu dítěte ulice. Subverzivní a nedůvěřivý punk na rozdíl třeba od folku nevěřil lidem z bohatších vrstev, a tak Joe o svém otci dlouho raději vůbec nemluvil.
Jinak ovšem Gilbert přináší pouze historii skupiny, navíc podanou dosti nezáživně. Zejména úvod věnovaný dětství a dospívání Joea Strummera a Micka Jonese je úděsně rozvláčný. To, jak na Strummera působila zkostnatělá škola pro děti diplomatů, šlo popsat v pár odstavcích a nemuselo zabrat počet stran větší než malý.
Zdánlivě blízká setkání
Gilbertovi se bohužel nepodařilo zdůraznit podstatné. Místo toho se utápí v podružnostech, mezi nimiž se to důležité musí hledat jako jehla v kupce sena. Dění ve zkušebně a drobným rozmíškám věnuje větší prostor než slavné sérii newyorských koncertů. Zato cituje a rozebírá recenze jednotlivých alb. Ani o vyhození kytaristy Micka Jonese se nedozvíme mnoho podrobností. Budiž, kapela o tom asi stále nechce moc mluvit, ale nedozvíme se ani, jak Jones došel k převratnému stylu skupiny Big Audio Dynamite, využívající prvků hiphopu.
Gilbert sice opakovaně zdůrazňuje, s kým vším se sešel, ovšem větší prostor věnuje tomu, kdy, kde a za jakých okolností s ním mluvil, než tomu, co z něj dostal. Výjimkou je závěrečný rozhovor s bubeníkem Topperem Headonem, který hovoří o své heroinové závislosti a říká, že nejvíce ho mrzí, jak promrhal svůj talent.
Úplně nejhorší ale je, když se Gilbert snaží místo pouhého sběru faktů interpretovat a prázdně psychologizovat. Asi je to snazší než vysvětlit, proč vlastně The Clash trvali na tom, aby se dvojalbum London Calling i trojalbum Sandinista prodávalo za cenu jednoho LP, i když kapela měla finanční problémy, a odhalit tak, kde přesně se nacházela u jednotlivých členů hranice mezi levicovými postoji, solidaritou a chutí užívat si života v newyorských hotelích.
Tomu, kdo má zájem o The Clash a dosud o nich nic nečetl a neviděl, může kniha poskytnout zajímavé informace, třeba o tom, jak vznikalo jejich oblečení – prostě se lehce pocákalo barvou v duchu Jacksona Pollocka. Ovšem jen pokud se obsáhlou, spíše fanouškovsky pojatou bichlí prokouše a nevzdá to třeba kvůli záplavě jmen nesčetných spolupracovníků. Četbu mu neusnadní ani překlad Marka Židůva, který nezná terminologii a například režii ve studiu otrocky překládá jako kontrolní místnost.
Autor je redaktor novinek.cz
Pat Gilbert: The Clash – Smrt nebo sláva, Volvox Globator, Praha 2008, 469 stran.