Ve smutném ranním autobusu

O invenci a imaginaci Petra Linharta (nar. 1962) není potřeba pochybovat – již třetí dekádou je členem a téměř výhradním autorem repertoáru skupiny, která se nyní nazývá Majerovky brzdové tabulky. A stejnou hloubku jako nejlepší alba Majerovek má i jeho druhá sólová deska Autobus do Podbořan. Oplývá ohromující poetikou i nostalgií, hudba dokonale ladí s texty, i když je zvukově uměřenější než „folktronická“ Pálava Majerovek, což ovšem dává možnost vyniknout intimitě. Petr Linhart nic nepředstírá ani neskrývá, jeho nitro je komplikované, ale otevřené.

Za všechny naše chyby

Album Autobus do Podbořan ve své jedné poloze představuje lyrický pandán k Nohavicovu Divnému století (1996). Není tak popisné, jeho poselství a symbolika má tendenci unikat mezi prsty jako kluzká ryba, ale v jedné ze svých mnoha faset Autobus také přináší ohlédnutí za uplynulými časy, za tím, jak tragicky se běh dějin podepsal na osudech jednotlivců i krajů, v čemž trochu navazuje na Linhartovu předchozí desku Sudéta (2007). Píseň Helga Braun přibližuje, jak tragické dopady měl poválečný odsun Němců na osudy jednotlivců, příběh přervané lásky je mnohem silnější než popisy zvěrstev, ukazuje nejen projev zvůle, ale samu hrůznost vystěhovávání, které ovšem už předtím plánovali nacisti za velkého aplausu Sudeťáků v čele s Konradem Henleinem. A podobnou sílu má tragický osud milenců v Annenruhe. Továrna zas ukazuje smutný konec podniků v opuštěném pohraničním podhůří…

Co však přidává intimní lyrice na působivosti, je podmanivá hudba. Linhart ví, jak zacházet s náladou, umí vytvořit působivou atmosféru plnou smutku, nostalgie, potemnělých obrazů zmizelého světa. Nálada je pro něj hlavní, umocňuje text, představuje k němu cestu. Podobně jako skladby Majerových brzdových tabulek si nelze ani písně z Linhartovy sólové desky zpívat, nejsou chytlavé, nemají snadno zapamatovatelnou výraznou melodii, která by se hodila k dohasínajícímu ohni, ale dotýkají se srdce.

Teskné osamělé tóny elektrické kytary, měkká basa a perkuse i konkrétní zvuky ranního Lubince či továrny vytvářejí kompaktní asambláž, která dokonale podtrhuje text – stejně jako to kdysi dokázal Mark Knopfler v nejlepších skladbách Dire Straits. Hudba má vespod tah a říz, což ukazuje Silvestr s nervními perkusemi a sólující zkreslenou kytarou, přesto v něm převažuje smutek a tesknota; bouře je na obzoru, nestojíme v jejím centru. I válečný virbl v Annenruhe zůstává v pozadí, protože ony hrůzy už odnesl čas a převažuje jen trvalý smutek, i když osudu a minulosti nelze uniknout, jak ukazuje píseň Holub & Frič.

Linhart přináší poezii všedního dne, běžného neexaltovaného života, který nezbývá než vést, jet ráno do Podbořan, zvládnout, že „musíš dělat, co ti děti poručí“, a současně víš, že „nemůžeš za všechny naše chyby“. Je třeba si zkusit i užít rockem a slabými motorkami načichlou divokou páteční noc, i když se to nemusí povést a Silvestr není proč slavit.

Tohle přece není punk

Album tvoří kompaktní celek, do kterého zapadají i Zatopené doly, zpívané jen za doprovodu harmonia, i divoce rocková Hello Rosemary s bouřící kytarou, což je jediná píseň, kde se na chvíli vytratí smutek.

I když má nástrojové obsazení blízko k folkrocku a prostor dostává dobro, mandolína i banjo, hudba nikdy nesklouzne k bluegrassu či k jiným stylům, s nimiž jsou určité nástroje spojovány, zůstává svébytná a drží se oblasti uměřeného komorního alternativního rocku s názvuky minimalismu i písničkářství.

Jedno však desce hodně ubírá – a to je zpěv Petra Linharta. Civilní projev se k textům hodí, ale mohl by působit méně neuměle. Neumělost budiž, ovšem ráčkování vadí a jinak velmi zdařilou a působivou desku sráží. Ve verši „kam vedly kroky Helgy Braun“ vysloveně tahá za uši. Ze stejného důvodu jsem už nemohl plně ocenit Sudétu, vlastně jsem si ji pustil jen dvakrát. U novinky je to dvojnásob škoda, neboť je mnohem lepší, má širší záběr názorově i tematicky, má i bohatší aranžmá, více se blíží hloubce Majerových brzdových tabulek. Možná mám příliš vysoká kritéria, jenže tohle není punk a nemá to punkovou estetiku: kašlem na všechno, krákoráme, jak nám zoban narost.

Autor je hudební publicista.