Internet by neměl jít proti kinu

V poslední době se často mluví o digitální revoluci a nových možnostech produkce a distribuce filmů. Jak podle vás ovlivňují samotné médium?

Digitální revoluce ovlivnila médium ve třech základních aspektech – výroba a produkce filmů je mnohem levnější a díky internetu je distribuce a přístupnost filmů mnohem snazší.

Audiovizuální obsah na internetu je často extrémním příkladem narušování hranic mezi vývojem, produkcí, distribucí a spotřebou, což je klasická struktura filmového průmyslu. Internetová distribuce je jejím posledním segmentem, který překonává časoprostorovou omezenost, danou půjčovnami DVD či televizním vysíláním.

Nevede internetová distribuce k postupnému zániku kinodistribuce, a tedy k novému typu vnímání i šíření filmu?

Kino pro mě zůstává pořád ještě takovým ostrůvkem, který bych nerada s ostatními distribučními cestami konfrontovala, protože ten zážitek je unikátní a nic na tom další distribuční kanály nemění. Internetová distribuce by neměla jít proti kinu, ale spíš by měla být jeho rozšířením, protože do kin se dostane velmi málo filmů a jejich životnost je krátká. Internetová distribuce by měla být pro ty filmy, které se do kinodistribuce nemají šanci dostat, nebo už byly uvedeny a nemělo by se na ně zapomenout.

Mohla byste zařadit český portál dokumentárního filmu doc-air.com, který vedete, do kontextu světových on-line filmových portálů?

Já bych internetové stránky s filmy rozdělila v současnosti na dva základní typy – buď je internet inkubátorem různých amatérských snímků a blogů, což je takové individuální gesto proti kolektivní zábavě, jehož příkladem může být neselektivní youtube nebo myspace. Na druhé straně jsou portály, které mají selektivní obsah, jenž je buď žánrově nebo tematicky uspořádán v dané dramaturgické struktuře. Těchto stránek je ve světě méně a většina z nich se soustředí na určitá témata, ale už pro ně není tak podstatné, jaký mají filmy k tématu autorský přístup. Český doc-air patří mezi selektivní stránky, které se snaží zpřístupnit český i světový autorský dokument, takže bere v úvahu rovněž umělecký a autorský přínos snímku, nejen jeho téma.

Jaké portály nabízející filmy ve světě byste vyzdvihla?

Jsou to portály opět dvojího druhu. Jednak ty, které jsou něčím jedinečné. Tady bych určitě zmínila stránky submarine.nl, vzniklé v Amsterdamu, které jsou netypické tím, že samy produkují audiovizuální obsah pro nová média. Ten je směsicí různých žánrů na pomezí počítačových her, mobilních telefonů a flashové animace a tomuto obsahu se říká cross žánr. Znamená to, že třeba jedete metrem, máte čtyři minuty času, a tak si přes mobil přehrajete z jejich webu krátký film. Ostatní stránky se pak zabývají většinou klasickým filmem. Před rokem vznikl v Německu portál onlinefilm.org, zaměřený na dokumentární film. Tento portál je interaktivní a autoři si na něm sami můžou uploadovat své filmy i určovat cenu za jejich zpoplatnění. Sice ze strany tohoto portálu neexistuje dramaturgie, na druhé straně je ale tento portál zcela otevřený autorům. Stránka ubu.com má naopak citlivou dramaturgii a obsahuje kolem 140 experimentálních filmů od tvůrců jako Maya Derenová či Jean Cocteau, ale i politické filmy skupiny Dzigy Vertova či Guy Deborda. Americká stránka nomadsland.com se zase zaměřuje na dokumenty se sociální a lidskoprávní tematikou. V rámci dokumentů je doc-air jediným portálem ve střední a východní Evropě; pokud jde o hraný film, tam některé portály už existují, například v Polsku má jeden varšavský multiplex on-line portál s názvem kinoonline, jehož stránky evokují dojem virtuální návštěvy kina, kde musíte zakoupit vstupenku, vybrat si místo a nakonec se můžete interaktivně o snímku i bavit. Vedle toho existují také portály významných institucí, například televizních stanic, jako je BBC, Channel 4 či Arte, které zveřejňují svou filmovou produkci.

Jak to vypadá s on-line portály filmových institucí u nás?

Česká televize ve své videopůjčovně také nabízí poslední dobou své filmy on-line, nevýhodou ale je, že jsou pouze v češtině. Zajímavé bude sledovat vývoj v Národním filmovém archivu (NFA), který chystá zpřístupnit některé své filmy on-line a zároveň se chce zapojit do mezinárodního projektu evropských filmových archivů filmarchives-online.eu. Je však otázkou, v jakém stavu jsou kopie jejich filmů. Producent Richard Němec ze společnosti Verbascum se například před časem ujal digitalizace filmů dokumentaristy Jana Špáty, ale nepočítal s tím, že jsou v tak špatné technické kvalitě. Netuším, jak to vypadá v tomto směru s Krátkým filmem. NFA a Krátký film jsou ale instituce, kde by opravdu stálo za to digitalizovat jejich archivy, a tím je zpřístupnit.

Jediný obdobný český portál, ovšem v rámci hraného filmu, je kinomania.cz, která je zcela komerční. Je zvláštní, že do tohoto projektu Ministerstvo informatiky před dvěma lety investovalo tak velké peníze, a pak se vytvořila komerční on-line videopůjčovna hraných snímků.

Stránka doc-air je další aktivitou občanského sdružení pořádajícího Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava. Najdeme tedy na portálu pouze snímky, které byly v jeho rámci promítnuty, nebo sledujete i jinou dramaturgii, než nabízí tento festival?

Dramaturgie doc-airu má dva hlavní způsoby výběru filmů. Filmy vybíráme jednak na zahraničních filmových festivalech v dramaturgické spolupráci s MFDF Jihlava a za druhé mají uživatelé možnost si svůj film na stránky přihlásit. Těch přihlášek je opravdu hodně, to ale neznamená, že každý film bude vybrán. Také chceme dát šanci novým talentům a studentům, proto jim nabízíme jedinou sekci, která na našich stránkách není selektivní. Ta je pro uživatele zdarma a studenti filmových škol si tam mohou své filmy vkládat.

Iniciátorem spuštění stránky doc-air v srpnu 2006 bylo občanské sdružení, které pořádá MFDF Jihlava, a hlavním důvodem byla systematická podpora dokumentu, o niž se MFDF Jihlava i ve spolupráci s Institutem dokumentárního filmu (IDF) snaží. Jedná se o podporu od samotného vývoje jednotlivých filmů přes jejich prezentaci producentům na tzv. pitching fóru v rámci festivalu až po jeho festivalové a distribuční uvedení. Naší snahou je přiblížit divákům různé podoby autorského dokumentu, takže na doc-airu jsou i snímky, které nebyly uvedeny v rámci jihlavského festivalu, protože je řada filmů, které se kvůli časové omezenosti na festival nedostanou. Právě internetové uvedení je jeho celoročním prodloužením.

Je české prostředí na alternativní internetovou distribuci vůbec připraveno? Jak reagují producenti filmů? Nemají obavy?

Nedůvěra nejčastěji pochází ze dvou směrů: jednak ze strany některých autorů, kteří si nepřejí, aby byl jejich film prezentován na internetu, a potom ze strany producentů, kteří se obávají internetového pirátství. Zpočátku jsme čelili velké nedůvěře zejména českých producentů, protože jen 12 % české populace dnes využívá internet k nákupům. Naopak zahraniční producenti jsou už na on-line distribuci zvyklí a v každé zemi dnes fungují minimálně dva tři podobné portály. Zásadním krokem v tomto ohledu bylo uzavření licenční smlouvy s Českou televizí a od té doby se začali do toho procesu pomalu zapojovat i ostatní čeští producenti.

Jakými argumenty se snažíte tyto obavy vyvrátit?

Zásadní roli zde hraje naše dramaturgie a selektivita, která přesvědčuje o tom, že nejde o nějaký virtuální outlet. Jelikož doc--air sleduje dramaturgickou tradici jihlavského festivalu, tak jsou i doc-air autoři rádi, že mohou být součástí tohoto kontextu. Náš portál nabízí například snímky autorů, jako je Ulrich Seidl, Jørgen Leth či Chris Marker. Pokud si třeba ruský poetický filmař Sergej Loznica se svými fascinujícími dlouhými záběry točenými na 35mm film nepřeje, aby jeho filmy byly prezentovány na internetu, můžeme mu namítnout, že vlastně není jiná cesta. Jeho filmy jsou festivalové, ale pro běžného diváka jiná možnost, jak je zhlédnout, opravdu není. Takže jsme ho nakonec přesvědčili.

Nesouvisí Loznicova nechuť prezentovat své filmy na internetu i s tím, že se tak mění kvalita zážitku z filmu, že monitor počítače zkrátka není filmové plátno?

Může to hrát roli, na druhé straně doc-air umožňuje divákům stáhnout si film v originální DVD kvalitě a při nějakém kvalitně vybaveném domácím kinu a televizi s větší obrazovkou se zážitek z projekce může kinovému alespoň přiblížit.

Portál doc-airu umožňuje tedy tradiční streaming čili jedno přehrání, nebo pak stažení ve dvou kvalitách, DIVX a DVD, z nichž ta vyšší, o které jste se zmínila, by se dala využít i pro veřejné projekce. Využívá tuto možnost někdo?

Využívají to filmové školy, například FAMU či Filmová škola Zlín. Ale náš portál nevlastní práva na poskytování filmu třetí osobě, a pokud by si kinař přál zařadit nějaký film z našeho portálu na program svého kina, musí kontaktovat distributora ohledně práv. Film si může uživatel z portálu jen stáhnout, ale nesmí ho šířit veřejně. Ovšem pro edukativní účely to problém nebývá.

Jak je portál doc-airu navštěvovaný ze zahraničí? Máte nějaká teritoriální omezení na stažení či puštění určitých filmů?

Zhruba polovina uživatelů je z Česka a Slovenska a polovina ze zahraničí. Ale ne vždy můžeme filmy distribuovat ve všech zemích. Jsou filmy, které už v některých zemích on-line distribuci mají, proto je můžeme distribuovat jen v teritoriích, která jsou ještě pro daný film volná. Některé naše filmy tudíž mají teritoriální omezení. Nejdůležitější pro nás je střední a východní Evropa, kde jsme jediným on-line dokumentárním portálem. Problematické je i to, že některé filmy nemají překlad do cizího jazyka, týká se to například snímků Chrise Markera, proto jsme na vlastní náklady nechali francouzské komentáře jeho filmů přeložit do angličtiny a do češtiny.

Které filmy jsou na portálu doc-air nejnavštěvovanější?

Jednoznačně české dokumenty, třeba Hry prachu a Zdroj Martina Marečka nebo Manželské etudy Heleny Třeštílkové, a pak slovenské, zejména Iné svety Marko Škopa a 66 sezón Petera Kerekese. Ze zahraničních filmů jsou to hlavně Megacities Michaela Glawoggera a remix tohoto filmu, Megacities RMX, který natočil Timo Novotny. Čeští diváci nejvíc navštěvují to, co už někde měli možnost vidět, stále se bojí experimentovat, zvlášť když za to mají platit. Jinak v současné době se na našich stránkách denně stahuje 7–10 filmů, přičemž portál obsahuje 170 dokumentů a přibývají dvě novinky týdně.

Jak je to s financováním doc-airu?

Doc-air podporuje Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie, Ministerstvo kultury a Visegrádský fond, přičemž 60 % zisku ze stažených filmů patří poskytovatelům práv a 40 % doc-airu na provoz. Do budoucna, zhruba od roku 2009, plánujeme spojení doc-airu se čtyřmi největšími evropskými dokumentárními festivaly (vyjma IDFA), kterými jsou Visions du Réel ve švýcarském Nyonu, německý Dok.Leipzig, polský Planet Doc a dánský CPH: DOX, což souvisí s nedávným sjednocením těchto festivalů autorského dokumentu v Dokumentární alianci (viz A2 č. 18/2008 – pozn. red.). Tyto festivaly by na web umisťovaly své filmy a zároveň by projekt fungoval ve všech pěti jazykových verzích.

Pozměňuje nějak tato alternativní on-line distribuce i českou autorsko-právní úpravu?

V tom český právní řád výrazně zaostává. Je velmi rigidní a nepřipouští tzv. creative commons, což je běžné například v anglosaském právním řádu a umožňuje to dalším tvůrcům volně nakládat s již natočenými materiály. Například kanadský experimentátor a dokumentarista Mike Hoolboom s tím ve svých filmech pracuje a sám dokonce trval na tom, abychom jeho díla dali volně k použití ostatním tvůrcům. Jeho snímky nejsou komerční, jedná se o experimenty a filmy pro festivaly, tam to tolik nevadí. Kdyby tomu tak nebylo, měl by s tím možná víc problémů. Český autorský zákon to bohužel nedovoluje. Vždy je nutné uvádět zdroj, copyright, což doufáme, že se do budoucna také změní. Ideální filosofie, kterou bychom se snažili podpořit, by byla progresivně uvažující. To znamená dát možnost pracovat i s otevřeným obsahem, tedy open source, a pokud producent trvá na tom, že to je film jen ke zhlédnutí, a nikoliv k šíření či volnému nakládání, tak by tato možnost existovala také. Zatím je zde jen ta jedna cesta. Kvůli tomu nemůžeme zveřejnit například ani jeden film maďarského autora Pétera Forgácse, který pracuje s řadou archivních materiálů, jež nejsou autorsko-právně ošetřeny. Poskytovatel, který s námi uzavírá smlouvu, musí být nositelem veškerých práv – hudebních, archivních a dalších.