Není všechno kultovní

I. Asociace Jiřího Králíka

Jak byste zhodnotil letitý přínos Jiřího Králíka pro filmové dění u nás a jak si vykládáte jeho odvolání? Nebylo zbytečně vyhrocené?

Takové zhodnocení je těžké, protože k tomu člověku mám osobní vztah, spolupracovali jsme na různých úrovních. Jiří Králík je ikonou klubového hnutí, ale ikony historicky nabývají nové významy, vezměte si v politice například Pavla Dostála či v kultuře Jana Jíru ze Cinemartu, který de facto transformoval na počátku devadesátých let filmovou distribuci u nás. Jiří se věnoval oblasti, kde je těch osobností dost málo. Průběžně rozvíjel různé projekty, ale bohužel nepříliš důsledně. Jeho celkový přínos je však obrovský, vytvořil tvář celých 15 let klubového hnutí u nás. Zároveň ustavil kroky, které jsou i nyní důležité – například v roce 1993 bylo založeno občanské sdružení Asociace, vznikl Projekt 100, Letní filmová škola (LFŠ) se zviditelnila a Jiří Králík jí dal rozměry filmového festivalu. Jeho problém byl v tom, že nerespektoval kompetence jednotlivých lidí, a nakonec vznikl chaos ve financích…

Může ale za špatné financování Asociace jenom jeden člověk?

Samozřejmě, že zodpovědnost je na Radě Asociace, ale on byl členem Rady. Právě ta kombinace funkcí byla myslím dost nešťastná a byla součástí osobnosti Jirky Králíka – měl potřebu na všechno dohlížet, jeho důvěra k lidem nebyla dostatečná a nenutil kontrolní orgány, aby byly důsledné. Jelikož byl členem Rady, tak měl včas informovat o určitých událostech, ačkoliv on to interpretuje jinak. Totiž tak, že ty informace neměl. To je spor, který nemá nyní řešení – obě strany tvrdí to samé: že neměly dost informací.

Je teď nějak vážně ohrožena činnost či existence Asociace?

Nedá se říct, že by situace byla úplně stabilizovaná, ale domluvili jsme splátkové kalendáře u dodavatelů a vstupuje se do směny a výměny, aby Asociace byla i nadále důvěryhodný subjekt.

Kdo objednal a kdo vyhotovil revizní zprávu?

Revizní zprávu má na starosti Revizní komise, což jsou Valnou hromadou volení členové Asociace, kteří mají nezávisle udělat audit. Jiří Králík požadoval forenzní audit, kterým chtěl očistit své jméno, ale ten si Asociace nemůže dovolit. Dostalo se to do slepé uličky.

Jak vlastně fungovala dramaturgie Asociace a jaké hodláte udělat změny v distribuci filmů?

Asociace má dnes zhruba 22 000 členů, sdružuje 125 filmových klubů po celé republice a ročně distribuuje 10 až 20 filmů. Zakoupit více než 20 filmů ročně je finančně neúnosné – to nejsou klasické komerční filmy. Jejich výběr dřív podléhal náhlému rozhodnutí, které bylo závislé na archivních seminářích, putovních přehlídkách či vkusu Jiřího Králíka. Narychlo se něco nakoupilo, a pak se ukázalo, že to je „ležák“, navíc mimo jakoukoliv koncepci. Nakonec bylo takových filmů 8 až 10 za rok. Pro mě je cílem neoznačovat všechno za kultovní a klasické, ale tu distribuci zpřehlednit. Vytvořím proto distribuční řady, které budou podléhat výběru filmů z anket filmových odborníků, ale chci akcentovat i jiné žánry, než je hraný film – zejména film animovaný, dokument či populárně-vědecký film. Celková distribuce bude závislá na finančních možnostech po těch nesrovnalostech, které nastaly. Chci dodat, že AČFK nemusí přinášet jen festivalové novinky jako ostatní distribuční společnosti nebo festivaly. Distribuční úspěch v loňském roce měla například Carmen Carlose Saury, 25 let starý film. Na druhé straně, ačkoliv těžištěm dramaturgie AČFK stále bude nekomerční film, sleduji i plány ostatních distribučních společností a nacházím v nich mezery, které by se daly využít. Ještě se zde neusadil model autorské distribuce, která by se soustavně věnovala uvádění nových filmů určitého zavedeného tvůrce. Napadá mě třeba Ulrich Seidl, jehož Import/Export vloni v říjnu uvedl Aerofilms, ale jeho filmy se u nás distribuují jen náhodně. Od konce devadesátých let mají navíc filmové kluby možnost půjčovat si filmy i z jiných distribučních společností, než je Asociace.

Neměl záštitu nad většinou projektů Asociace už dávno převzít stát? Proč to musí zastřešovat a financovat občanské sdružení, které má samo dost finančních problémů? Které instituce by to podle vás měly dělat a jak byste zhodnotil jejich dosavadní práci v tomto směru?

Je pravda, že Asociace si vyšlapala cestu, která byla složitá, protože suplovala činnost jiných institucí a dělala spoustu věcí nad rámec své klubové činnosti. Jirka Králík projednával možnost zaštítění těchto aktivit v podobě nějakého Filmového institutu, jako je tomu kdekoliv jinde. V tuto chvíli netuším, na čem se to zadrhlo, myslím, že problém mohl být v neshodách nad jednotnou koncepcí.

Budete tedy o tom jednat například s ministerstvem kultury či Národním filmovým archivem (NFA), Českou televizí apod.?

S NFA už jsme jednali v prosinci, ale to by znamenalo úplně přetransformovat instituci NFA, zrevidovat jeho útvary, jejich činnost a výstupy. Chyba je, že se tam dělá spousta věcí, které nemají širší veřejnou debatu. Personální potenciál tam sice je, ale je otázka, nakolik je využit.

Jak byste zhodnotil dosavadní činnost NFA? Je v pořádku, že o jeho činnosti veřejnost příliš neví?

V pořádku to není a zaráží mě, že když na to několikrát někdo poukazoval, NFA to bral jako křivdu. Já doufám, že jednání s ředitelem NFA Vladimírem Opělou to posune dál, protože částečně ta jednání zablokoval Jiří Králík svou unáhleností.

Hnutí filmových klubů bylo zásadní pro šedesátá léta, kdy u nás vzniklo, a samozřejmě pro devadesátá léta, kdy se řada věcí mohla konečně začít rozjíždět. Dnes se ale to podstatné v kinematografii nemusí odehrávat jen v kině, existuje DVD distribuce a filmy jsou dostupné i na internetu… Neuvažujete o tom, že by se dramaturgie Asociace ubírala i jiným směrem než do sálů kin?

Já o tom uvažuji, ale problém je finanční rozvaha. Je možné zažádat o dotaci z ministerstva kultury či Státního fondu na podporu a rozvoj české kinematografie, který teď transformuje dotační programy. Co se týče DVD, před třemi lety byl náznak možné spolupráce s Levnými knihami, chystali jsme společně vydání Bergmanovy Sedmé pečeti, ale bohužel to byla jen jednorázová spolupráce. V průběhu roku či dvou bych chtěl, aby vzniklo ediční oddělení Asociace, které by usnadnilo vznik těchto aktivit, jež jsou na Slovensku (v rámci Asociace slovenských filmových klubů) už běžné – jejich filmy jsou remasterovány, vycházejí výborné edice slovenských filmů šedesátých i osmdesátých let.

Co vydávání knih o filmu nebo interaktivních výukových CD ROMů, jako v Nizozemí?

Určitě, ale závisí to na tom, k čemu tyto aktivity přidružit. Například v minulých ročnících Projektu 100 i LFŠ vznikla řada kvalitních materiálů a textů o filmu, které by stálo za to zpřístupnit veřejnosti v podobě knih či podkladů pro nějakou budoucí učebnici či skripta „Zlatého fondu kinematografie“ pro výuku filmové historie na školách.

II. Film a škola, Projekt 100

Tím se dostáváme k dalšímu výraznému projektu Asociace, k projektu Film a škola. Měl by podle vás být film součástí širší mediální výchovy a přispívat k mediální gramotnosti? Nebo by mělo jít jen o historii filmu jakožto umění?

To bylo zásadní nedorozumění mezi Jirkou Králíkem a spoustou lidí včetně mne, protože on prosazoval pouze filmovou výchovu, ale když někdo není vychován k mediální gramotnosti, těžko pak může poznat, co je kvalitní film a co ne. Měla by být vyvinuta metodika, jak přistupovat k filmu a jak filmy interpretovat. Akcentoval bych spíš kritický přístup a filmovou historii jen v omezené míře.

Chcete projekt Film a škola v budoucnu zaměřit spíš na studenty, nebo na učitele?

Nevěnuji se cíleně projektu filmové výchovy, ale základní věc je zpřístupňovat materiály, filmy a literaturu. Teprve až bude pokryta dostupnost, má smysl vytvořit koncepci výuky filmu na školách. Těžko nyní určit prioritu, jestli to bude kvalitní LFŠ, příští Projekt 100 nebo projekt Film a škola. Jiří Králík načal všechny tyto aktivity a nyní bude mým úkolem je trochu více propojit. Letní filmová škola by měla být de facto součástí projektu Film a škola, protože nechci, aby to byla velká party s filmem, ale akce, ke které by studenti mohli být více motivováni. Například učitelé by je na LFŠ mohli posílat v rámci svých předmětů a studenti by mohli dostat osvědčení, že nějaký filmový kurs absolvovali. Tak to funguje u učitelů v rámci projektu, který organizuje katedra teorie a dějin dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pořádá přednášky o filmu pro středoškolské učitele na zvyšování jejich kompetence právě pro výuku filmu na školách. Dvouletý program je dotován z evropských strukturálních fondů a učitelé pak mají z kursu výstup formou testu a na závěr získají osvědčení, že kurs absolvovali. To pak mohou ukázat řediteli školy jako jistou aprobaci k učení filmu na střední škole. Podobný model by mohl platit i pro studenty, kteří navštíví akce Letní filmové školy.

Letní filmová škola i Projekt 100 měly z mého hlediska dost roztříštěnou dramaturgii. Zejména Projekt 100 byl pro mě kompromisem mezi snahou zpřístupnit kánon filmových děl nezasvěceným a zároveň přidat pár kritikou více méně prověřených děl současných, kde se něco povedlo (např. zařazení Dítěte bratří Dardennů v předloňském roce), něco však méně (třeba podivné Motocyklové deníky v témže roce). Kterou linii z těchto dvou chcete v dalších letech akcentovat?

Nemá cenu dělat kompromisy, Projekt 100 bude v příštích letech zaměřen čistě na doplňování Zlatého fondu, tj. na zpřístupňování historie, jež sahá i do devadesátých let minulého století. Novější filmy se objeví v rámci běžné klubové distribuce AČFK, tedy pod jinou hlavičkou než Projekt 100, který má nevýhodu, že ta desítka filmů přichází do kin v jeden den. Kina si mohou naprogramovat celý Projekt tak, jak chtějí, a většina kin ve středně velkých městech zařazuje filmy do kin naráz, v kolekci. Pak si je půjčí třeba na podzim nebo další rok. Je potřeba zdůraznit, že Projekt 100 není jednorázová půlroční přehlídka, ale forma distribuce, kdy se zakoupí monopol k deseti filmům ročně, a to na dobu pěti let, a kina ho mohou kdykoliv během těchto pěti let zařadit.

Jaké filmy vás jako dramaturga zajímají?

Zajímají mě filmy sociálně kritické, angažované, politické, ale ta angažovanost se může projevovat různě. V práci pro Asociaci však musím potlačit svoji vlastní specializaci, protože tady je zásadní vlastností dramaturga otevřenost. Nyní například pracuji na letošní LFŠ, kde bych chtěl mít užší skupinu 4–5 dramaturgů a širší skupinu ostatních filmových odborníků a s nimi společně budeme vytvářet program. Mám otevřené hledí a jsem schopen ocenit i filmy, které mi nejsou blízké, ale mohou být hodnotné.

Co byste tedy vyzdvihl a naopak zkritizoval na dramaturgii letošního Projektu 100, který připravoval ještě tým Jiřího Králíka?

V letošním ročníku mi žádný film vysloveně nevadí. Film, za který jsem vděčný, je Anderssonův snímek Ty, který žiješ a Antonioniho Zabriskie Point, ale mám problém třeba s Novým světem, protože je v distribučním echu na DVD už asi dva roky. Na druhé straně je dobré, že je vidět konečně na plátně, a nakonec je koncepční i ta částečně chtěná a zčásti nechtěná tematická souvislost s Herzogovým Aguirre, hněv boží, protože oba filmy jsou o dobývání „nového světa“, ať už je to Amerika nebo bájné El Dorado. Výhrady mám k zařazení Náměstí Spasitele, které bylo původně anoncováno už v přehlídce Střední Evropa, ale protože producent nebyl schopen včas sehnat kopii, tak se nakonec uvádí až v rámci Projektu 100.