Nechat věci svobodně plynout

Váš zatím poslední dokument Oni, my a Skitskoj (Dialog ve střižně) je součástí tetralogie Polarion. O jaký projekt se jedná?

Tetralogie Polarion, na které pracuji zhruba šest let, se zabývá málo známými národy severu, žijícími v blízkosti polárního kruhu v evropské části Ruské federace. Zatím vznikla Legenda o ptačím vejci, pojednávající o šamanské duši Komi-Vyčegodců ze severu Ruska, a Vorga – cesta mezi břehy, týkající se kočovného národa evropských Něnců. Nejnovější snímek Oni, my a Skitskoj (Dialog ve střižně) o ruských starověrcích bude uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a cyklus uzavře ještě Čekání na sobí spřežení – o kultuře Ižemců. Každý díl je jiný a odlišné jsou i ty národy. Celý cyklus má určitý vývoj a otevírá témata, která se obracejí k nám, do Evropy, jako by chtěla naznačit, že mezi námi není žádného rozdílu.

Ve filmu Oni, my a Skitskoj (Dialog ve střižně) se pokoušíte navázat spojení se starobylou kulturou starověrců, což je velmi obtížné a dlouho se to nedaří, ta kultura je velmi uzavřená. Podtitul Dialog ve střižně pak vystihuje nezvyklý tvar snímku, kdy se na pozadí obrazů odehrává váš dialog se střihačkou Táňou Černou o hledání tvaru samotného filmu. Jak to celé vznikalo?

Dokument jsem dotočil už před dvěma lety, ale dlouho jsem nevěděl, jak do toho materiá­lu vstoupit. Pro účely jednoho grantu jsem si pak náhodou začal se střihačkou Táňou Černou natáčet naše rozhovory nad materiálem, nad tím, jak ho uspořádat a vytvořit tak jakýsi scénář filmu. Později jsem se k těmto rozhovorům vrátil a napadlo mě zkusit na základě nich film sestříhat, rozhovor ponechat ve zvukové stopě a nechat tak vystoupit do popředí to naše vlastní nelehké setkání se starověrci nejen na ostrově Skitskoj, ale i ve střižně.

Tohle odhalování vlastní filmařiny není pro vaše dokumenty typické. Jde o nějakou novou cestu ve vaší tvorbě?

Kdepak, jde o to, že k filmu chci vždy přistupovat skrze materiál a pozorovat, co mi ten materiál nabízí. Například můj předešlý dokument Vorga – cesta mezi břehy je film pro široké publikum: osud národa, ropné věže, silné motivy i obrazy. Skitskoj je úplně jiný film. A to je pro mě důkaz toho, že se člověk snaží upozadit sebe samého na úkor tématu. Nechci něco režírovat, ty věci se samy otevírají. A režie je vlastně na škodu, protože si tím můžete zavřít spoustu věcí, které jsou kolem a mohou se projevit.

Přesto, když někam jedete, musíte mít nějakou představu, co tam chcete točit...

Když jedu do těch oblastí, je moje představa velmi naivní a skutečnost je pak jiná. Mě vždycky zajímá příběh a ten dopředu neznám. Je důležité dodat, že nedělám etnografické filmy. Kontakt s cizími národy a kulturami mi slouží k tomu, že se jejich prostřednictvím dozvím spoustu věcí o sobě a o nás tady. Smyslem mých filmů je obracet se k českému, potažmo evropskému publiku.

Dokumentaristických přístupů je celá řada, v současnosti rezonuje například postoj „špátovský“ či „vachkovský“, který má tendenci věci znejisťovat, přinášet různorodé pohledy. Jaký je váš vztah k těmto tendencím?

Je to určitě velký fenomén, ale já mám pocit, že v těchto dokumentaristických proudech vůbec nestojím, ať už je to ten „vachkovský“ nebo „špátovský“. Pro mě je důležitá přirozenost. Mne vlastně přivedla k dokumentu náhoda. Původně jsem chtěl dělat hranou režii, ale pak jsem začal cestovat a zažívat spoustu zajímavých věcí a přišlo mi, že je škoda, když nebudou zachyceny. A nejen pro diváka, ale hlavně pro mě. Zmínila jste slovo „znejisťovat“ – na to já mám opačný pohled, protože filmem člověk musí dát lidem jistotu a důvěru. Na každou věc existuje mnoho pohledů, ale tvůrce by měl vyjádřit svůj jasný názor. A na ten pak divák může reagovat. Každá cesta je hledáním a člověk hledá podle svého ustrojení.

Ovlivnil vás při práci na dokumentu o starověrcích starší černobílý klasický dokument Jany Ševčíkové Starověrci?

Filmu paní Ševčíkové si velmi vážím, ale ty dva filmy bych nesrovnával, jsou zcela jiné. Ona zachytila komunitu v průběhu jednoho roku tak, jak před deseti lety žila. Můj dokument je ale o starověrcích jen okrajově. Tato komunita mi umožnila něco objevit v sobě, například mou netrpělivost, předsudky vůči lidem, odsuzování. To, že musí přijít shůry událost, abych se z takových vlastností probudil, je zpráva o mně samotném. Na zkušebních projekcích filmu se v tom lidé poznávali, neztotožňovali se s těmi starověrci. Zpočátku jsem dělal filmy, které více vypovídaly o různých kulturách – například Irská pouť Patrikova je klasický film o Irsku. Postupně jsem došel k tomu, že je lepší staré kultury jen pozorovat, a spousta věcí se začne postupně odkrývat sama. Je to těžce zfilmovatelné a náročné na čas. Nelze přijet někam s vizí, kterou tam pak jen natočíte. Chvíli trvá, než si získáte důvěru těch lidí, je to intimní proces. Na cesty jezdíme obvykle ve dvou s mým přítelem Alexejem, komorní dvojice je pro to ideální. Osmdesát procent věcí v mých filmech je nečekaných a jen těch dvacet tvoří základ, který člověk načerpá z informací o dané zemi. Nakonec mám pak problém, jestli tam takové informace vůbec dát. Nejsou tak cenné jako věci, které se na té cestě dozvím o nás a našem národu.

Řekl jste, že jste se při natáčení dozvěděl leccos i o své netrpělivosti. Souvisí to i s filmováním samotným, nezačal jste pochybovat o jeho smyslu?

Určitě. Vždycky jsem si myslel, že tuhle vlastnost, tedy netrpělivost, v sobě nemám. S Alexejem už jsme našli „klíč“ k tomu, jak se k určité skupině lidí přiblížit a natáčet mezi nimi, ať už to byli Tataři na Volze nebo Marijci, velmi uzavřené národy. Vždycky se to podařilo, ale tady ty naše klíče najednou vůbec nefungovaly. V důsledku to však bylo velmi dobře, byla to pro nás důležitá překážka na cestě, kterou jsme měli překonat. Když jsme přijeli, čtrnáct dní se nedělo vůbec nic, obrazně řečeno nám nepodali ani kůrku chleba. Až jsem si připadal jako paparazzi a hledal jsem smysl, proč to vlastně dělám.

Neměl jste někdy nutkání kameru vypnout? Nenapadlo vás třeba, že některé věci není potřeba točit, ale stačí je jen vidět, zažít?

Ano, tuhle otázku jsem si na té cestě pokládal velmi často. Prvních čtrnáct dní jsem kameru ani nevytáhl. Ale nejde jen o kameru; někdy ji nevytáhneme měsíc, jen žijeme s těmi lidmi kolem. Vše se vyvíjí, snažím se nikdy nespěchat. Chvíle, kdy začnete snímat, je velmi citlivá, až psychologická. Nastává v okamžiku, kdy lidé, o nichž jdete udělat film, to chtějí také. Přes den s nimi pracujete, jíte, bydlíte, povídáte si s nimi o své i o jejich práci – a najednou mají sami zájem na vzniku filmu. V tu chvíli to přestává být paparazziovský moment, kdy je tam člověk sobecky jen sám za sebe, aby něco natočil. Naopak dochází k dialogu a je to věc veliké důvěry, kterou nezískáte hned, protože pak ten materiál máte plně v moci. Například při natáčení Marijců jsme s nimi měsíc žili a nenatočili jsme ani jediný záběr. A pak se celý film natočil za sedm dní. Najednou to sami pochopili a chtěli.

Nechovají se ti lidé jinak, když je začnete točit? Nebo jsou pořád stejně přirození?

Ve chvíli, kdy vznikne důvěra, jsou velmi přirození. Můj kamarád Alexej má velmi zvláštní dar empatie, lidé s ním komunikují velmi přirozeně a já točím. Brzy na kameru zapomenou. Oni se rozhodují na základě srdce, ne rozumu; když už se jednou rozhodnou, oddají se tomu.

Jaké byly reakce domorodců, když filmy viděli?

Po natočení jim film vždy ještě před premiérou posílám na DVD, ale často nemají kde si ho pustit. Zpětná vazba přichází formou dopisů, trvá to ale dlouho. Doposud jsem se nesetkal s nějakou odmítavou reakcí; od začátku říkám, že film nebude etnografický ani vyčerpávající, co se týče informací o dané kultuře. Snažím se dělat filmy, kde stanovisko režiséra není potlačené. Zaujme mě tam třeba nějaký motiv nebo téma a začnu se s nimi srovnávat; s tím, jak je to tady u nás. A oni se prostřednictvím filmu mohou dozvědět zase něco o nás nebo i o sobě. Je to zfilmovaný pocit někoho, kdo se poprvé mezi ně dostane.

Alexej, o kterém jste se zmínil, je spolutvůrcem vašich filmů?

Alexej Smorčkov je duší filmu, ale to nemůžu napsat do titulků, tak ho uvádím jako asistenta režie. Potkali jsme se na Bajkale začátkem devadesátých let a je pro mé filmy důležitý zejména při navazování kontaktu s lidmi. Vlastně tu krajinu a kulturu otevírá.

Jak dlouho jste natáčel u starověrců?

Celá cesta trvala tři měsíce, někdy se však na takových cestách to nejdůležitější natočí třeba za tři dny. Předchází tomu však dlouhá příprava a poznávání lidí, kdy s nimi pracujete, jíte, vyprávíte jim o své práci. Několikrát jsem udělal chybu, že jsem chtěl mezi ně vstoupit moc brzy… Tenhle krok už se pak nedá vzít zpět, protože si jejich důvěru už nikdy nezískáte. A najednou zjistíte, že to platí i o vztazích.

Říkal jste, že jste původně chtěl dělat hranou režii, dokonce se stále věnujete divadlu. Co vás vlastně k dokumentu přivedlo? Cestování? Nebo tam byl nějaký iniciační zážitek?

Uvědomil jsem si, že příběhů kolem mě je tolik, že není potřeba žádné vytvářet, je důležité se jen pozorně dívat. Režisér dokumentárního filmu je podle mě hlavně dobrý pozorovatel. Pochopil jsem, že už věci nechci režírovat, ale pozorovat a nechat svobodně plynout. Ta iniciace tam skutečně byla, počátkem devadesátých let jsem v poušti Gobi inscenoval v buddhistickém klášteře Shant kosmogonický mýtus, byl to vlastně takový happening, připravovaný za obrovského vypětí. Když se odehrál, tak jsem si jednoho večera v poušti uvědomil, že za ty tři měsíce, co jsem budoval představení, mi mnohé kolem uniklo. Kdybych s těmi lidmi jen byl, žil v jejich jurtách a neproducíroval se tam jako režisér, mohl jsem zachytit i pochopit spoustu důležitých věcí.

V roce 1999 jste založil produkční společnost Dómfilm. Na jaké bázi funguje?

Na bázi grantů, to je hlavní zdroj. Za těch dvanáct let, co jezdím, jsem si vytvořil velmi skromný systém expedic, abych s prostředky vyšel. Máme už navíc propracovanou síť studií na mixáž zvuku nebo barevné korekce, protože témata našich filmů zajímají širší okruh lidí, kteří na tom participují. Snažím se dělat jen vlastní projekty a bráním se koprodukci s Českou televizí, abych si udržel nezávislost a mohl třeba uvádět filmy na festivalech a podobně, ale ty dokumenty mi Česká televize uvádí a peníze za odvysílání filmu také nejsou zanedbatelná částka.

Mluvíte často o čajové cestě. O co se jedná?

To je moje radost. Občas vezmu své filmy do batohu a chodím po čajovnách, je jich třeba kolem dvaceti a udělám si z toho takovou cestu. Zatím jsem na ní byl dvakrát, třeba dva měsíce takhle putuju. Jsem s těmi čajovnami dopředu domluvený, ale chtěl bych, aby to bylo třeba i úplně náhodné, že tam přijdu, pustím film a budu si s lidmi pak o něm povídat.