Ne každý se smíří s hudebním nástrojem v podobě dané minulými staletími. Andrea Neumann hrála na klavír sice odmalička, ale vždy nelibě nesla omezení klávesami. Jednou udeřený tón už není možno měnit ani znovu prodlužovat. Obzvláště jí to vadilo, když se ponořila do zvukově bohatého světa improvizované hudby. Postupně tedy začala využívat hru na strunách, z nichž dostávala pomocí různých předmětů širokou paletu zvuků. Když se jí podařilo získat samotný rám ze starého klavíru, vzdala se kláves úplně. Ozvučnou desku nahradily mikrofony a zesilovač. Nyní už měla nástroj podle své vůle, se kterým mohla nakládat po libosti (bez neustálého handrkování se s pořadateli, strachujícími se o svá koncertní křídla), a navíc mobilní – většina sálů dnes ani klavír nemá...
Ovšem po pěti letech harcování se sedmdesátikilovým monstrem zatoužila po něčem praktičtějším. V roce 2000 jí stavitel klavírů Bernd Bittmann vyrobil speciální nástroj na míru a podle přání: na podstatně menším a lehčím rámu z aluminia je sice méně strun, ale zato je její „inside-piano“ uzpůsobeno pro preparace a ozvučování. Použitím několika snímačů připevněných pod strunami je možno dosáhnout barevného rozlišení, které se dále stupňuje pohyblivými zvukovými přenoskami. To vše je ovládáno přes malý mixážní pult, který umožňuje plynulé i zcela náhlé střídání zvuků. Zajímavé jsou rovněž proměny jediného zvuku různým způsobem. Připojený mixážní pult může nejen sám být zdrojem zpětné vazby (tento odvěký strašák zvukařů se už dávno stal legitimním hudebním prostředkem), ale chvějící se struny mohou tuto zpětnou vazbu rovněž ovlivňovat a Andrea dokáže na svém nástroji vyluzovat podivuhodné elektro-akustické kombinace. Vícekanálovým snímáním je také možno vytvářet samostatné zvukové vrstvy a z nich budovat poměrně složitou polyfonní strukturu.
Samozřejmě, že vývoj, kterým Andrea Neumann přešla od konvenčního klavíru po „inside-piano“, neprobíhal ve vzduchoprázdnu. Bylo to hudebně nesmírně živé a neustále stimulující prostředí multikulturního Berlína, které pro takové experimenty poskytlo živnou půdu.
Tytam jsou doby, kdy byl Berlín pokládán za sterilní a nudné město. Od devadesátých let se sem hrnou zajímavé osobnosti z celého světa, aby zde spoluvytvářely nynější jedinečnou atmosféru. Andrea, narozená ve Freiburgu, vyrůstala v Hamburku a do Berlína přišla studovat klavír na Hochschule der Künste. Nalezla zde celou řadu přátel a spřízněných duší, se kterými se začala věnovat rozvíjení improvizované hudby. S kytaristkou Annette Krebs vystupovala nějaký čas společně, důležité bylo setkání s trumpetistou Axelem Dörnerem, poznala se s bicistou Burkhardem Beinsem a hráčem na tubu Robinem Haywardem, který se přistěhoval z Londýna. Od poloviny devadesátých let vzniklo v Berlíně zvláštní hudební klima, v němž se formovala improvizátorská Berliner Szene. Oproti extrovertnímu, divoce expresívnímu free-jazzu byla nová generace nepoměrně tišší, zaujatá především slabými a „nenápadnými“ zvuky, připomínajícími „všední život“ a ponořenými do ticha. Ovšem toto ticho bylo plné napětí! Redukcí zvuku a odbouráním veškeré okázalé vnějškovosti se novým hudebníkům podařilo vytvořit vzrušující hudební situaci. Byla to doba živé výměny myšlenek a tvůrčího kvasu, která učinila z Berlína centrum aktuálního hudebního dění.
V roce 2000 se ke zmiňovaným hudebníkům přidali ještě Michael Renkel, hrající na akustickou kytaru a Ignaz Schick se svojí „živou elektronikou“ a vznikla tak microsound supergroup Phosphor. Její první CD (z roku 2001, na kterém spoluúčinkuje ještě italský saxofonista Alessandro Bosetti) je jemným předivem jakoby náhodných zvuků, které jen málo připomínají „hudbu“ v tradičním smyslu – dokážeme-li se však zaposlouchat, výsledek je fascinující. Cageova parole „probudit se k životu, který žijeme“ je naplněna s přirozenou samozřejmostí. Tato hudba nás učí naslouchat i tam, kde pozornost obvykle vypínáme.
Všem členům Phosphoru je vlastní uměřenost a preciznost. Andreu Neumann tyto vlastnosti přivedly k vlastním kompozicím. S dámskou skupinou Les Femmes savantes (Ana Maria Rodriguez – elektronika, Sabine Erklentz – trubka, Ute Wassermann – zpěv, Hanna Hartman – soundart; název „Učené ženy“ je převzat z Moliérovy komedie a má zde sebeironizující podtext) vytvořila například dílo 4 Akteure – jakýsi zvláštní balet, v němž čtyři ženy sedící na židlích přesně synchronizují poměrně všední gesta se zvukovými vrstvami.
Andrea Neumann působí křehce a něžně, za svou zvukovou vizí však jde neústupně. Její hudba – byť třeba velmi tichá a skromná – vykazuje nezměrnou vnitřní sílu.
Autor je skladatel a pedagog.