O komunismu a městech

Kdy jste začal psát a publikovat? Jaký je vztah mezi vaším osobním životem a tvorbou?

Byl jsem osamělé dítě, věčně jsem byl nemocný. Dost jsem tím v dětství trpěl, svět se mi omezil na pokojík páchnoucí deštěm a kravským hnojem. Pobytem na lůžku jsem se naučil prvním lekcím samoty a odcizení, které se pak staly mými hlavními tématy. Týž exil mě naučil umění klást otázky... V tichu svého pokoje a srdce jsem objevil mnoho nových slov. Protože jsem nemohl vstoupit do skutečnosti, začal jsem snít. Možná jsem se tak dostal ke psaní. Moje sny byly mé příběhy. Ten první jsem zapsal v patnácti letech, ale nikdy nevyšel. Moje starší sestra si ho přečetla a vybídla mě, ať pokračuji. Svou první povídku jsem uveřejnil v prestižním literárním týdeníku Matrubhumi v malajálamštině, když mi bylo jedenadvacet, jmenovala se Domov (v originále Veedu – pozn. překl.).

Vyrůstal jste ve frankofonní oblasti. Ovlivnilo to vaše vzdělání?

Měl jsem smíšené vzdělání. Francouzština byla ve školách povinný předmět od první třídy. Pak jsem chodil na francouzskou univerzitu Labordannais, kterou shodou okolností nedávno zavřeli.

Indická metropole Dillí je dnes vaším druhým domovem, ostatně jste o ní napsal román. Co vás tam přivedlo?

Do Dillí jsem přišel na počátku šedesátých let. Situace v Kérale té doby byla pro vzdělaného mladého člověka dost bezútěšná. Byla tu těžká nezaměstnanost a studenti byli deprimovaní. Začali pít a brát drogy. Můj starší bratr byl v Dillí, a tak jsem tam přišel na francouzskou ambasádu a udělal si kurs kulturního managementu.

Co vás zpočátku ovlivnilo v literární tvorbě?

Pocházím z vesničky Majjazhi v Kérale. Byl to uzavřený svět, náš jediný kontakt s okolím probíhal prostřednictvím novin, televize tehdy neexistovala. Ve volném čase jsem čítával malajálamskou literaturu a také skoro všechny světové klasiky, kteří v té době byli do malajálamštiny přeložení. Četl jsem Tolstého a Dostojevského v malajálamštině, když mi bylo šestnáct. V dětství mě ovlivnili také Francouzi, Victor Hugo, Honoré de Balzac a Guy de Maupassant.

Ovlivnil vaši práci vztah k Francii? Jaké je pojetí místa ve vaší tvorbě, zejména ve vztahu k městu?

Přestěhování z Majjazhi do Dillí zcela posunulo mé horizonty. Zprvu pro mě Dillí znamenalo kulturní šok. Sepsal jsem si, co jsem svým příchodem do Dillí ztratil. Hlavní a nejdůležitější na mém seznamu byla moje řeka Majjazhi. Nicméně práce na francouzské ambasádě mi pomohla dostat se k nejnovější francouzské literatuře a myšlení. Četl jsem Alberta Camuse ve francouzštině a moje rané psaní bylo silně ovlivněno existencialismem. Do Dillí jsem přijel s jistou nostalgií: cítil jsem, že jsem sám sebe ztratil, všechna ta rýžová pole, mangovníky, krajinu Kéraly. Dokonce i měsíc vypadal v Dillí jinak. Ale Dillí ze mě udělalo, co jsem dnes. Myslím, že město vždycky pomáhá tvůrčí práci.
Všichni velcí světoví spisovatelé, dokonce i Milan Kundera, opustili svá rodná města. Odstěhovali se někam daleko. Nicméně první roky života se stávají součástí naší nostalgie. A tím i nedocenitelným zdrojem tvůrčího psaní.

A jakou máte jako emigrant, který žije v metropoli, zkušenost s krizí identity?

Moje identita je identitou přistěhovalce. Domnívám se, že všichni umělci jsou svým způsobem přistěhovalci. Mnoho současných malajálamských spisovatelů, kteří do literatury přivedli modernismus, žilo v Dillí. Patří mezi ně třeba O. V. Vidžajan, V. K. N. nebo Kakanadan. Také Anand tu žije, a to je jeden z nejoceňovanějších indických spisovatelů.

Měl jste nějaké literární vzory?

Jako začátečník jsem se zajímal o povídky. Velmi mě ovlivnil Anton Pavlovič Čechov a Guy de Maupassant. A také velcí malajálamští mistři, jako M. T. Vasudevan Nair nebo Thakazhy Šivašankara Pillai. K mým oblíbencům vždycky patřil také Milan Kundera.

Kritika oceňuje vaše jazykové novátorství, dikci a způsob vyprávění.

Úplně jsem opustil realistický jazyk. Existencialismus žádal nekonvenční formy, bylo třeba vyvinout nový jazyk. Hodně jsem si vypůjčil z výtvarného umění, zejména z malby. Vliv na mě měl hlavně kubismus. Příkladem toho je například můj druhý román Dillí.

Pocházíte z komunistické rodiny. Jeden z vašich posledních románů se zabývá historií komunistického hnutí v Kérale. Jaký máte postoj k pádu komunismu ve východní Evropě?

Čínská invaze do Indie v šedesátých letech způsobila moji první deziluzi z komunistické ideologie. Ta invaze byla za hranicí mého chápání. A stejně tak i rozkol v komunistické straně Indie. Upřímně jsem věřil, že komunismus přinese společenské změny. Tyhle dvě události mě opravdově zranily, zmátly mě. Přestal jsem snít svůj sen. Co se týče situace ve východní Evropě, domnívám se, že indický komunismus by se nad ní měl zamyslet. Možná bychom měli navázat kontakt s místními spisovateli a intelektuály. Nicméně ten náš komunismus byl demokratický, takže to je docela jiná situace. Je škoda, že nemáme skoro žádné spojení se současnou východoevropskou literaturou.

Často býváte obviňován, že jste svedl na scestí celou generaci tím, že jste ve svých raných románech oslavoval konzumaci alkoholu a drog. Jak na taková štiplavá, ale populární nařčení reagujete?

Tak moje psaní ovlivnilo celou generaci v Kérale! Domnívám se, že jako spisovateli mi často neporozuměli. Nikdy jsem neglorifikoval drogovou závislost. Psal jsem o generaci, která prošla deziluzí a podlehla závislostem kvůli nezaměstnanosti. Jiné přitahovala maoistická ideologie a stali se naxality (komunističtí povstalci – pozn. překl.).

Jaký máte názor na současnou indickou literaturu?

Mám dojem, že v Evropě stejně jako v Indii v posledním desetiletí nevzniklo žádné literární dílo, v němž by „pulsoval život“. Literatura tíhne spíš k experimentování s formou a obsahem. Je to „literatura idejí“.

Vaše knihy byly přeloženy do angličtiny a francouzštiny, dostal jste cenu pro nejlepšího překládaného indického prozaika, stal jste se rytířem umění a literatury. Jak je vaše dílo přijímáno ve Francii?

Moje francouzská překladatelka mi řekla, že po přečtení mých dvou románů jí vyhrkly slzy. Řekla mi, že Francouzi už dávnou nepláčou. „A vy jste mě donutil k pláči.“ Moje romány mají ve Francii kritický i komerční úspěch, stejně jako v bývalých francouzských koloniích: v Alžíru i v Maroku.

Váš román Boží zlomyslnost byl zfilmován. Co soudíte o filmových adaptacích literárních děl?

Je zajímavé, že těm, kteří nečetli můj román, se film líbil. Film a román nelze srovnávat. Jsou to dvě odlišné věci. Například můj nejpopulárnější román Na březích řeky Majjazhi vychází každoročně dvakrát v nákladu 60 tisíc kusů. Neustále někdo chce, abych na jeho zfilmování poskytl práva. A já pokaždé odmítám, protože se domnívám, že film románovou předlohu navždy „zafixuje“. Román zemře a film v myslích diváků navždy zůstane. Román si lze představit nekonečně mnoha způsoby. Když je převeden na plátno, jednotlivé postavy už se navždy spojí s herci.

V Kérale byli znovu zvoleni a vládnou komunisté. I díky tomu jste zároveň prezidentem Státní akademie literatury, nejvyššího literárního orgánu v zemi. Jak hodnotíte roli komunismu v Kérale?

Kéralští komunisté vždycky stáli v čele všech bojů o společenské a environmentální otázky. Bojovali za zrovnoprávnění mužů a žen, proti kastovní diskriminaci, jsou důležitou složkou veřejného života. Jsou jedinou progresivní politickou silou. Nicméně se nepoučili z pádu Sovětského svazu a změn v Číně. Stále jsou příliš ideologičtí a nepraktičtí.

Komunismus ve východní Evropě byl diktaturou. Mnoho spisovatelů a intelektuálů bylo vyhoštěno ze země nebo umlčeno, poznali cenzuru. Jak je na tom Kérala?

V Kérale nebyl v žádném komunistickém režimu žádný spisovatel vězněn. Naopak, právě komunistické hnutí literaturu vždycky podporovalo, propagovalo literární aktivity a dodnes je největším konzumentem knih a literatury vůbec. Ve čtyřicátých a padesátých letech byli přední spisovatelé z valné většiny komunisté a pomáhali straně na cestě k moci. Od šedesátých let jsou nicméně apolitičtí. Kéralští komunisté mají velký vliv na obyčejné lidi. Kérala je plně gramotný stát a jako takový má v každé vesnici nejméně jednu knihovnu, kterou velmi často spravují zvolení komunisté. Není-li kniha antikomunistická, knihovna ji zakoupí. Navíc se zde konají diskuse, setkání nad novými knihami a soudobým literárním hnutím. Pro každého autora je tedy komunismus zárukou širokého oběhu a prodeje knih.

Jaký máte názor na evropskou literaturu?

Temný svět Franze Kafky zcela osvobodil mou představivost. On je mou největší inspirací. Jako prezident kéralské akademie pro literaturu bych rád uvedl do země soudobé české autory.

Jak byste zhodnotil svůj dosavadní literární život?

Upřímně řečeno, mám z něj smíšené pocity. V jistém smyslu jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl. Někdy mám nicméně pocit, že mi moji čtenáři možná třeba nikdy plně neporozuměli.

Přeložila Marta Ljubková.