ZZ Top v krátkých šatičkách

Vedle Rimini Protokoll a Gob Squad patří ženský kolektiv She She Pop, alespoň v českém povědomí, mezi nejvýznamnější skupiny, které se zabývají dokumentárním divadlem. Spojuje vás studium v Institutu aplikované divadelní vědy v Giessenu. To zřejmě není náhoda.

To není. I když více než dokumentární principy, které jsou dle mého názoru specialitou Rimini Protokoll, považuji za to, co jmenované tři skupiny spojuje, kolektivní tvorbu. Právě v tom Giessen naši generaci ovlivnil a studenti, kteří přišli po nás, v tomto přístupu pokračují. Giessen byl pro nás formujícím a inspirativním místem, jelikož v chráněném prostředí univerzity, před publikem složeným z ostatních spolužáků a spolužaček, byla možnost si ledacos svobodně vyzkoušet. Tak jsme mohly rozvíjet různé způsoby práce, které nám vyhovovaly, třebaže ne vždy odpovídaly možnostem využití v tradičních kamenných divadlech.

Jako performerský kolektiv fungujete více než dvacet let. Současné složení existuje od začátku?

Skoro. Od roku 1993, kdy jsme společně vytvořily první věc, ztratil soubor She She Pop tři členy a dva nové získal. Jedná se tedy o celkem stabilní konstrukci.

A co váš poněkud dadaisticky znějící název? Jak vznikl?

V osmdesátých letech byla velmi známá americká skupina ZZ Top – takoví chlápci s dlouhými vousy. Udělaly jsme performanci, kde jsme vystupovaly v krátkých šatičkách, měly jsme nalepené vousy a zpívaly coververze ZZ Top. Název She She Pop je takovou hloupě vtipnou parafrází na název téhle skupiny, ale už nám zůstal.

Všechny umělecké skupiny mají svou „minimální dobu trvanlivosti“. V čem tkví podstata vaší už tak dlouhé spolupráce? Jak řešíte problémy a konflikty?

Pro naši spolupráci je důležitá skutečnost, že nejsme jen kolegyně, ale také kamarádky. Snad je podstatné i to, že jsme byly nejdříve kamarádky, které se až později staly touto seriózní firmou, a ne naopak. Hodně nám také pomáhá, že v uměleckých otázkách máme velmi podobný vkus. Ne vždy, ne ve všech detailech, ale v základě ano. Problémy a konflikty se u nás řeší velmi klasicky – mluvíme o nich. A řešíme je také, což bude možná znít podivně, penězi. Výplatní systém jsme si vymyslely samy a stále ho znovu a znovu upravujeme. Zjistily jsme, že pocit, že někdo pracoval méně, než by bylo potřeba, a dělá si kvůli tomu výčitky, se dá velmi dobře napravit penězi – zaplatí se veškerá práce, a dojde tak k určitému vyrovnání. Rozhodnutí ale musí být vždy konsenzem. Nepraktikujeme tedy demokratické hlasování, v němž zvítězí většina. To nikam nevede, pokud s tím někdo, byť i jen jediná osoba, nesouhlasí. U důležitých věcí je potřeba být zajedno. V opačném případě se časem ukáže, že navrhované řešení nebylo zcela dobré.

Definujete se jako ženský nebo feministický kolektiv. Máte ale i jednoho mužského člena. Chcete tím poukázat na to, že pohlaví je sociální konstrukt?

Ano, i z toho důvodu se mužský člen hodí… Když Sebastian říká: „Jsme ženská skupina a v našem případě jde o ženská témata“, prohlubuje se tím queer pohled na svět.

Zdůrazňujete, že netvoříte v rámci žádné strukturní hierarchie – tedy že u vás neexistuje nikdo jako režisér či herec. Není ale hierarchie nutná? Není zapotřebí, aby někdo měl poslední slovo?

Podle mě ne. Věříme, že je potřeba zabývat se tématy a nasvětlovat je z různých perspektiv – i z pohledu muže. Proto je pro nás zásadní neupřednostňovat vizi jedné jediné osoby, ale prezentovat takříkajíc mnohohlasý chór. V naší práci je potřeba měnit pozice: někteří něco vyzkoušejí, jiní se dívají a následně se o výsledku bavíme. Přemýšlíme o tom, co člověk vidí jako divák, a jaké to bylo naopak z perspektivy zevnitř. Pak se třeba upraví pravidla a ti, co se předtím dívali, si zkusí tvořit. Oba úkoly jsou přitom stejně důležité. Zcela upřímně ale musím dodat, že v poslední době využíváme v konečné fázi neustálý pohled zvnějšku. Ten obstarává jedna či dvě členky kolektivu, které se teprve později učí samy v inscenaci hrát.

V umělecké oblasti opravdu pracujeme ne­­hierarchicky, ale ve správních záležitostech jsme si během těch let osvojily určité speciál­ní znalosti a dovednosti – některá z nás se stará o tisk, jiná o finance, další zase o techniku. Tyto kompetence se každých pár let mění podle zájmu členek, přičemž skupina důvěřuje těm, které se v určité oblasti zapracovaly.

Souvisí váš způsob práce s tím, že nepůsobíte pod hlavičkou jedné konkrétní instituce?

Jistě, kamenné divadlo může velmi dobře zacházet s funkcí hostujícího režiséra, který převezme určité úkoly, zatímco ostatní deleguje. My ale pracujeme většinou mimo instituce a vyvinuly jsme vlastní metody práce, protože zodpovídáme za všechno. Musíme napsat koncept, žádat o dotace, zkoušet, najít nějaké divadlo nebo festival a navázat s ním spolupráci, potřebujeme scénu a kostýmy, světlo a zvuk a někdo také musí jít do kanceláře zvedat telefony a odpovídat na maily. V některých oblastech nám sice pomáhají lidé, kteří s námi nestojí na scéně, ale kontrolu nad tím, co dělají, máme my, protože i jejich práce naši činnost ovlivňuje. Jsme přesvědčené, že způsob práce je nedílnou součástí našeho umění.

Vaše projekty jsou velmi často sociálním výzkumem, experimentem. Zkoumáte určitý společenský fenomén prostřednictvím sebe samých. Jak hledáte témata svých her? A jaký je průběh jejich realizace?

Nejdříve si napíšeme koncept – také proto, abychom mohly žádat o podporu. Předtím se ale sejdeme a zkoušíme najít témata, která nás zajímají, a uvažujeme, zda by se jejich divadelní zpracování vyplatilo. Často se jedná o věci, které jsou v našem životě právě aktuál­ní, jako například stárnutí rodičů ve spojení s generační výměnou, jako tomu bylo v případě Testamentu. Při uvažování o tématech je už ve hře forma. Například u Testamentu jsme věděly, že do něj chceme nějak zapracovat Shakespearova Krále Leara. V případě performance Svěcení jara – Jarní oběti jsme zase věděly, že chceme udělat s našimi matkami taneční inscenaci a tolik nemluvit. Od napsání konceptu až do začátku zkoušení uběhne často rok nebo víc – proto naše inscenace nereagují na nejaktuálnější politická témata.

V procesu zkoušení si nejdříve stanovíme úkoly a hledáme nadstavby, ve kterých můžeme improvizovat. Vymýšlíme hry pro více postav, umožňující komunikaci, která by v normálním životě možná nebyla. Proto v našich inscenacích nikdy neprobíhá konverzace mezi dvěma osobami, vždy se mluví s publikem, anebo třeba všechny věty začínají totožně. Zkoušíme pokládat otázky, které člověk nemůže zodpovědět sám. Pro vytvoření výsledného textu děláme také různá interview. Z posbíraného materiálu sestavujeme kousek po kousku celkovou dramaturgii připravovaného večera. Zjišťujeme, kolik improvizace zůstane a jak přesně budou vypadat pevně dané texty. Od té doby, co hostujeme v zahraničí, se staly významným tématem také titulky, a improvizační plochy čím dál tím častěji z našich performancí mizí.

Tvůrčí metoda založená na práci s vašimi autobiografiemi vyžaduje velkou otevřenost a upřímnost. Stává se vám, že narazíte na něco, o čem se vám nechce mluvit? Existuje pro vás nějaké tabu?

Předtím, než jsme se staly kolegyněmi, jsme se už přátelily a tak je tomu dodnes. Odtud také plyne velká otevřenost uvnitř skupiny. Dlouhý vztah vede k tomu, že všichni o sobě navzájem hodně vědí. K našemu desátému výročí jsme udělaly performanci s názvem What’s wrong?, která pojednávala o zneužívání. Byla to improvizovaná konverzační hra s přísnými pravidly, ve kterých šlo o to zahnat někoho do kouta. Když už to na někoho bylo moc, opustil skupinu, ale pomocí malého improvizovaného rituálu se opět vrátil a byl přijat. Právě tady jsme prožily všechno to, co o sobě a svých slabých místech víme. Byl to velmi vtipný kus.

Své autobiografie používáme v performancích jako obsah i jako metodu. Biografie nás všech se dají vykládat různými způsoby. Snažíme se, aby sloužily scéně bez nároku na dokonalost. Naše nejnovější inscenace 50 ­Grades of Shame je o sexu. K vlastnímu překvapení jsme zjistily, že o tomto tabuizovaném tématu ani mezi sebou, tedy mezi velmi blízkými osobami, nedokážeme dost dobře mluvit. Jsou věci, které bychom o sobě asi raději nevěděly. Právě to nám ale přišlo velmi zajímavé a tímto způsobem se těžiště performance přesunulo od sexu směrem ke studu. Tabu jsou zásadní a nám připadá dobré se jich dotýkat a pojmenovávat je. Ale nemusíme je nutně bořit.

Když jsem se dívala na přehled všech vašich současných i minulých performancí, měla jsem dojem, že jejich tematickou osu do značné míry vytvářejí fenomény, se kterými se postupně musí vypořádat žena mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Je to snad váš záměr?

To je velmi přesný poznatek. Děláme své inscenace o tom, co nás právě zaměstnává, tedy o tom, o čem můžeme díky vlastním zkušenostem něco vypovědět, a bereme si samy sebe za příklad. Začaly jsme tvořit, když nám bylo dvacet, a teď je nám přes čtyřicet, což přesně odráží výběr našich témat. Pravděpodobně budou naše témata stárnout s námi.

Jak se změní vaše metoda práce, když do ní zapojíte někoho, kdo nemá s performancí profesionálně nic společného a je spíše „expertem všedního dne“? Tak tomu je v případě Testamentu, kde s vámi na jevišti vystupovali vaši otcové, nebo u performance Svěcení jara – Jarní oběti, kde se naopak objevily vaše matky.

Moc si to užíváme. Mít při práci takové protějšky jako v případě Testamentu, Šuplíků a Svěcení jara – Jarní oběti nám velmi pomáhá ujasnit si naši vlastní pozici. Pracujeme­li s lidmi mimo skupinu, lépe se připravujeme, zkoušky jsou přesněji strukturované a méně spontánní, než když vytváříme performance samy. Když jsme pracovaly s našimi otci a matkami, přijížděli jen na jednotlivé fáze zkoušení, protože nikdo z nich nebydlí v Berlíně. Čas s nimi byl velmi drahocenný a musely jsme ho optimálně využít. A samozřejmě jsme chtěly před svými rodiči vypadat organizovaně! Pro nás je tento postup příjemný a náročný zároveň. Aby člověk působil organizovaně, musí takový ideálně i být. I proto byly zkoušky s rodiči chudé na diskuse uvnitř skupiny, jelikož debaty musely být přesunuty do fází před jejich návštěvou a po ní. Zde jsme vynaložily více energie na nastolení jednoty a řádu a o něco méně na debaty.

Ve dvou případech jste tedy spolupracovaly se svými rodiči. Přemýšlely jste ale o tom, že byste udělaly performance se svými dětmi, a tak reflektovaly problematiku generační výměny i z druhé strany?

V performanci Sedm sester z roku 2010 se naše děti objeví na videu. Čas od času mluvíme o tom, jaké by to bylo, pracovat s našimi dětmi, ale spíše o tom jen vtipkujeme. Naše děti jsou zatím buď ještě moc malé, nebo mají jiné plány, anebo musí chodit do školy. A na nový projekt o generační výměně je stále ještě moc brzy, protože naše děti ještě nedokážou převzít odpovědnost.

V Šuplících, se kterými budete koncem května hostovat na festivalu Divadelní svět Brno, se tři členky She She Pop, které pocházejí z někdejšího západního Německa, setkávají s třemi umělkyněmi z východního Německa. Pokládají si otázky a snaží se dobrat k tomu, jak se z nich staly osobnosti, kterými nyní jsou. Co vás přimělo vytvořit tuto performanci dvacet let po pádu Berlínské zdi?

Dospěly jsme do jistého poločasu – právě jsme jednu polovinu života strávily v rozděleném Německu a druhou polovinu ve sjednoceném. A zjistily jsme následující: my z She She Pop pocházíme ze západního Německa a moc toho nevíme o životě stejně starých žen z východní části země. Měly jsme zároveň pocit, že je teď už trochu pozdě na to, abychom kladly otázky jen v soukromém kontextu. Nadešla pro nás vhodná chvíle k překonání falešného studu, plynoucího z naší neznalosti, a začaly jsme dlouhý rozhovor – a to veřejně. Opět jsme zde fungovaly jako příklady. Padesáté výročí stavby Berlínské zdi v roce 2011 jsme bohužel propásly, to by byl samozřejmě ještě hezčí okamžik pro premié­ru Šuplíků.

Jak jste do Šuplíků vybíraly spolupracovnice?

Některé jsme už znaly, ostatní jsou kamarádky kamarádek a byly nám doporučeny. Nekonal se žádný opravdový konkurs. Jen jsme pozvaly několik žen, abychom si s nimi promluvily, případně aby nám poskytly nějaké materiály nebo aby s námi zkusily jít na scénu. A tak se obsazení pozvolna vyvinulo. Na tomto výsledku spolupracovalo více žen, než by se teď mohlo zdát. Dohromady nás je devět, které mohou tuto performanci o šesti postavách hrát a různě se při tom obměňovat.

V březnu letošního roku měla premiéru vaše poslední hra 50 Grade of Shame. Pracujete už na něčem novém?

Nejprve ještě trochu upravíme 50 Grade of Shame, aby se s představením dalo lépe hostovat, protože v současnosti tento kus patří mnichovským Kammerspiele a také tam hrají čtyři členové tamního souboru. V říjnu bude mít v Berlíně premiéru nová verze a pak vyrazíme na cesty. A ty z nás, které nehrají ve 50 Grade of Shame, právě teď připravují inscenaci o vlastnictví. Zda, jak a kdy bude mít premiéru, se zatím neví.