Udělejte si malý test občanských znalostí: kolik myslíte, že bylo za minulý rok soudně vyhlášeno exekucí? 4302? Kdepak, to bylo v roce 2001. 57 954? Ne, to se jedná o rok 2002. 132 469? Ani to ne, to byl rok 2003. 155 156? Omyl, to bylo roku 2004. 270 480? Rok 2005. Snad dokonce 309 457? Přihořívá, dostáváme se na rok 2006. Loni ovšem toto číslo skočilo na 427 800 exekucích.
Před pár dny jsme šly s kamarádkou po ulici a u jedněch dveří jsme zahlédly dvě postavy v černém a třetí v obleku. Postavy v černém připomínaly policisty, místo žlutého nápisu policie měly menší, červený: exekuce. Zjevně se k někomu dobývaly. Byl to skličující obrázek. „Vzít si hypotéku je asi nejhorší rozhodnutí, jaké může člověk udělat,“ poznamenala přítelkyně. Odpověděla jsem, že mnoho lidí nemá na vybranou – mají platit dvacet let podobné částky na nájemném a pak zjistit, že nemají peníze? Nebo co mají dělat? „Holt se mají narodit v bohaté rodině.“
Mocní podnikatelé
Zadlužení českých domácností už podle některých údajů přesáhlo 800 miliard korun. V informačním systému, který si zřídily banky a další věřitelé, už uvízlo 4,6 milionu lidí, tedy takřka polovina občanů ČR a hodně přes polovinu ekonomicky aktivních obyvatel. Ne každý měl to štěstí narodit se v bohaté rodině…
Více než ztřináctinásobení soudních exekucí mezi lety 2001 a 2002, které bylo předehrou jejich takřka zestonásobení mezi roky 2001 a 2007, není žádná náhoda. Právě roku 2001 vstoupila do českého právního řádu figura soudního exekutora. Podle svých kritiků tento institut připomíná hvězdnou hodinu pohádkové princezny Koloběžky: tak jako ona přišla ani nahá, ani oblečená, tak i soukromý exekutor na jedné straně slovy jednoho rozhodnutí Ústavního soudu „vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele“ usilujícího maximalizovat zisk, na straně druhé je bezprostředně napojený na stát a těží z celé řady charakteristik veřejného činitele. Jedná se o privatizaci státu, podobnou, k jaké má podle Julínka and his boys dojít u zdravotních pojišťoven – moc jedněch a povinnosti druhých zůstávají, jen onu moc už převzaly soukromé ruce, nad nimiž stojí namísto demokratických a kontrolovatelných procedur neviditelná a nekontrolovatelná ruka trhu.
Výsledkem této – slovy Heleny Svatošové z občanského sdružení Iuridicum Remedium, věnujícího se dlouhodobě exekucím – „dvojjedinosti“ je efektivní lidská mašina na zabavování, často naprosto pochybné, přehnaně nákladné a pro mnohé lidi zbídačující a ponižující. Exekutoři mají přístup k informacím, moc zabavovat a hmotný zájem na konfiskátech. Ve výsledku někteří pozorovatelé uvádějí, že mají větší moc než většina státních úřadů. Jejich oběti jsou, chtějí-li se bránit, závislé na pomalé justici, leckdy jim pro zjednání práva chybějí prostředky. Zákon, který uvedl v život soudní exekutory, stvořil mocenskou asymetrii. Nemusíme si ani hned myslet, jako autoři webu Aktualne.eu, že za exekutory stojí zločinné spolčení a „exekutorský stát ve státě“ (i když některé okolnosti exekucí kriminální činností skutečně zavánějí), abychom věděli, že moc vede ke zneužívání.
Boj o novelu
Kritikům činnosti exekutorů zejména z Iuridicum Remedium se během roku 2007 podařilo prosadit některé úpravy, které posílily kontrolu soudů nad vnitřními normami exekutorské komory a prodloužily lhůtu pro podání námitek proti postupu exekutorů. Jestliže se jednalo o dílčí úspěch, záhy začalo hrozit, že bude v duchu hesla „krok vpřed, dva kroky vzad“ vyvážen střední novelou exekučního řádu, která se připravuje na ministerstvu spravedlnosti. Právě tato novela, která je stále ve fázi projednávání připomínek, se stala příležitostí pro střet občanské společnosti (ale také například soudců) s exekutorskou lobby. Zapracování některých připomínek ze strany kritiků stávající moci exekutorů oslabilo negativní stránky novely, dobojováno ale stále není.
V původní verzi novely ministerstvo například navrhovalo imunitu pro exekutory, tedy to, že by k jejich trestnímu stíhání mohlo dojít jen se souhlasem ministra spravedlnosti. Podnikatelé živí ze zabavování majetků by tak získali možnost beztrestnosti, pokud by se jim podařilo mít „své lidi“ na ministerstvu. Tento skandální návrh byl z novely vyřazen, stále v ní ale přetrvává možnost, aby exekutor udílel pořádkové pokuty.
Klíčovým sporným bodem je ale přesun rozhodnutí o exekuci ze soudu na exekutora, s tím, že k soudu by se šlo odvolat až v případě, že exekuce bude pokládána za spornou (přičemž definice toho, co je sporné, je sama o sobě velmi sporná). O exekuci tak již nemá rozhodovat alespoň teoreticky nestranný soud, ale hmotně zainteresovaný exekutor…
To vše se děje v situaci, kdy dluhy jako rakovina rozežírají českou společnost. Až příliš často se přitom v nevládních kampaních zaměřených na dluh objevuje paternalismus a moralizování. Bývají zaměřeny na potenciální dlužníky a se vztyčeným prstem karatelsky varují: nezadlužujte se. Je to ovšem vzhledem k situaci chudých nebo i určité části středních vrstev, které si například bez hypotéky nemohou dovolit bydlení, rada trochu pro kočku, přibližně na úrovni doporučení mé kamarádky, ať se lidé narodí v bohaté rodině. Sociální práce je určitě důležitá, ale nestačí. Svou „osvětovou kampaň“ ostatně připravují podle vyjádření předsedy své komory Juraje Podkonického i exekutoři.
Ve skutečnosti je spíše na místě přesunout pozornost na exekutory – v tom zatím dělá záslužnou práci především občanské sdružení Iuridicum Remedium, věnující se právnickému aktivismu. Právně korektní kritiky velice ztrpčují exekutorům jejich situaci, soudě alespoň podle jejich rozhořčených reakcí. Možná ovšem, že by stálo za to i trochu moralizovat. Proč by měli být exekutoři žijící z cizích neštěstí vnímáni jako normální povolání? Sousloví „oni jen dělají svou práci“ jsme už v historii slyšeli mnohokrát a nikdy nevěstilo nic dobrého. Je vskutku s podivem, když se někteří lidé diví tomu, jak někdo mohl kupříkladu dělat donašeče StB, a přijde jim přitom jako naprosto normální práce u firem lákajících lidi do „žraločích úvěrů“ nebo u exekutorů…
Autorka je politoložka a nezávislá novinářka.