Zaostřeno na oligarchy

I nejeden anarchista by dnes mohl být překvapen tím, jak doslovně v Česku platí jeho rétorika o politice jako služce velkého kapitálu. Skutečnou moc v Česku nemá pět parlamentních politických stran, ale pět oligarchů, napsal v květnu americký novinář žijící v ČR Erik Best. Novináři mu v druhé půli okurkové sezony dělají ozvěnu, jen se přou, zda po bok Petra Kellnera, Marka Dospivy, Karla Komárka a Zdeňka Bakaly nezařadit místo Patrika Tkáče raději Andreje Babiše, který vedle společnosti Agrofert vlastní i nový týdeník 5+2 se sto šedesáti redaktory a také politické hnutí Ano 2011.

Ten dělá to a ten zas tohle: Kellnerův lobbista umí prezidenta republiky, jiný lobbista má v kapse předsedu opoziční strany. To jsou střípky z politického pole, v němž strany představují buď jednorázové krytí pro organizovaný zločin (TOP 09, VV), případně jsou konfederacemi krajských organizací ovládaných lokálními mafiemi (ODS, ČSSD).

Sherlock Marx…

Jména a tváře velkých vlastníků nebyly donedávna široké veřejnosti příliš známé. Pozornost médií okupovaly tváře politiků, jen občas probleskly obličeje oligarchů – a to většinou jen v případě, když byli v roli úspěšných mužů dáváni za vzor všem ostatním. Nyní už nejsou symbolem tvrdé práce, která přináší úspěch. Ocitají se v roli podezřelých, ba stále častěji v roli cimrmanovských sprostých podezřelých. I tam, kde neexistují přímé doklady a indicie o podvodech, se nabízí jednoduchá otázka: mohou být v takto zkorumpované společnosti tak úspěšní bez korupce?

Návazným problémem, který se levici daří s jistým zpožděním po hnutích proti škrtům v Británii a Španělsku otevírat, je téma daňových rájů. Jak tvrdí Tomáš Tožička v nedávno vydané zprávě SocialWatch, „kvůli nelegálním daňovým únikům mizí z České republiky na sto čtyřicet miliard korun. Nejméně dalších padesát miliard odtéká bez zdanění kvůli tomu, že se třináct set českých firem vyhýbá placení daní s využitím daňových rájů a off-shorových center. Stát tak přichází o čtyřicet miliard korun ročně na daních a společně s tím, že tyto peníze nevratně mizí z české ekonomiky, tak ztrácíme desítky tisíc pracovních míst.“ Mnohem nesoustavněji o tomto tématu informují i média – Lidové noviny například uvedly, že třináct z dvaceti nejbohatších Čechů přesunulo sídla svých firem do zahraničí.

Skoro by se zdálo, že se do české společnosti vrátila tabuizovaná třídní analýza. Už není zapovězené poukazovat na propastné majetkové nerovnosti, protože se zdá být až příliš pravděpodobné, že jsou nelegitimní nejen z hlediska filosofických představ o sociální spravedlnosti, ale také z hlediska trestního práva. Pro pozornost věnovanou bohatým tu jsou ovšem i další důvody.

…či Watson Havel?

Především – byli to sami bohatí, kdo rozkýval „dělbu moci“ mezi politickou, ekonomickou a mediální sférou. Andrej Babiš, Karel Janeček a další dali jasně najevo, že současnou podobu politiky odmítají snášet – a politikům jako Nečasovi a Kalouskovi vlastně ani nezbylo nic jiného než v zájmu sebezáchovy mluvit o „oligarších“ a evokovat tak fenomén, který jsme zatím znali jen ze zpráv o Rusku. A média se zase ráda svezla na aktuální vlně. Bylo zajímavé sledovat, s jakým gustem si Euro, Týden a Reflex (oprávněně) kopne do magnáta Zdeňka Bakaly, vydavatele Hospodářských novin, časopisu Ekonom a také týdeníku Respekt, který je přes všechnu nechtěnou komičnost svého postdisidentsky pravicového, proamerického a lidskoprávního bias nesrovnatelně slušnějším hlasem než třeba ultrapravicový Reflex.

Oportunní důvody jednotlivých aktérů by ale neměly zastřít systémovou tendenci. Ekonomická krize zvýrazňuje mocenské vztahy. Útok na staré, „nepřizpůsobivé“ či nezaměstnané může vyhrát jedny volby. Mobilizování nepřátelství proti Romům či Řekům může sem tam zastínit korupční skandál nebo nepopulární opatření či dokonce vést k paradoxu, kdy, abychom parafrázovali Egona Bondyho, když jeden demonstruje proti sociálním dávkám druhého prostřednictvím třetího, obírá sám sebe. Ani hodně zpitomělá společnost ale nemůže na ideologických narkotikách fungovat věčně. V situaci, kdy se nemůže uklidňovat tím, že „zdroje jsou“, nemůže rovněž zavírat oči před tím, kam zdroje mizejí.

Protikorupční rétorika se stala zkratkou k analýze bohatství a moci, kriminologie vrátila do hry třídní politiku. Zdánlivě. Ve skutečnosti se sice mluví o bohatých a mocných i o polokriminálním systému, který vytvořili, primární je ale vyprávění detektivního příběhu a porušování či obcházení pravidel, ne nelegitimnost těchto pravidel jako takových. Právě na toto nebezpečí diskursu korupce upozornil už před časem Václav Bělohradský.

Rozplétání temných sítí lobbistů a oligarchů se dostává vcelku daleko, stále ale připomíná úroveň vědomí dosaženou na pozadí jiné krize, té, k níž došlo na konci devadesátých let a jež smetla Klause a vyvolala nepříjemné otázky o financování politických stran. Václav Havel tehdy pojmenoval systém, který jeho rival reprezentoval, jako „mafiánský kapitalismus“. Část levice jej tehdy kritizovala a kladla nepříjemné otázky, zejména zda je vůbec možný nějaký jiný kapitalismus, nějaký čistý? Teď se zdá, jako bychom se k představě o mafiánském kapitalismu vraceli jako k nejpřesnějšímu popisu systému, jaký je u nás k dispozici – a zároveň jako k nejúčinnějšímu nástroji politické mobilizace.

Rétorika tepající české oligarchy je dnes ale natolik běžná, že už je přijatelná i pro Reflex. Je provázena představou, že zatímco ty největší majetky byly patrně provázeny podvody a loupežemi, je možné i „poctivé podnikání“, v němž úspěchy cti netratí. Levice bude mít v takovémto prostředí dvojnásob těžký úkol: využít rétoriky korupce všude tam, kde nasvěcuje reálné mocenské vztahy – a zároveň nezapomínat na nespravedlnost a útlak vlastní „normálnímu“ kapitalismu, „normálním“ zaměstnaneckým vztahům nadřízenosti a podřízenosti, „normálnímu“ kšeftování s cizí prací a „normální“ moci současné aristokracie peněz.

Autorka je nezávislá novinářka.