Slušného ohlasu se u nás postupně dostalo elektronickým samplovým strukturám berlínského Jana Jelineka – muže českého původu, který se ale necítí být součástí českého prostředí. Mnohem méně často se u nás píše o tvorbě jeho bratrance Roberta, který žije v Rakousku. Přitom: jaká krása by to byla, kdyby u nás operoval někdo jako jeho skupina Sabotage! Nebo se jim Ztohoven svým televizním atomovým hřibem důstojně přiblížili?
Robert Jelinek a Christoph Steinegger se po jedenáct let existence podvratného spolku (1992–2002) dotýkali hudby. V centru jejich zájmu byla však jakákoli „sabotovaná komunikace“, jinými slovy hra s veřejným prostorem přesyceným informacemi. Na počátku devadesátých let vyšlo péčí Sabotage minialbum klubové hudby Franze Pommasla: recenze byly jakž takž uznalé. O půl roku později se na veřejnosti objevil druhý titul téhož tvůrce, opatřený sloganem „věnováno individuím bez hudební paměti“. Mediální referenti o něm psali už uznaleji: autor se prý od prvotiny vylepšil. Po druhé vlně článků Sabotage zveřejnili prostou pointu: první i druhé album bylo zcela totožné. Čtenáři i novináři nestačili zírat: potvrdilo se tušení o tom, jakou důvěryhodnost lze přikládat průměrnému recenzentskému výkonu v dnešních velkých médiích. Jelinek říká: „Myslím, že spousta lidí si pořídila obě desky, protože moc neposlouchají nahrávky, které si koupí. Přinesou je domů a jednou si je pustí.“
Stylově čistý kousek se rakouské skupině povedl v roce 1997. Sté výročí založení tehdy slavila proslulá firma pařížského módního designéra Louise Vuittona. Média, především společenské magazíny na křídě, tehdy dostala exkluzivní tiskovou zprávu a sérii reklamních fotografií. Vuitton na svém hlavičkovém dopisním papíru oznamoval, že se spojil s rakouskými hudebníky a vyvinul limitovanou sérii reprobeden, pokrytých jedinečným hnědým vzorem. Vybraným manekýnem se stal výše zmíněný muzikant Pommasl. Obskurní zprávu, pochopitelně další „sabotáž“, přetiskl třeba britský časopis pro taneční kulturu Wax. Od Jelineka a Steineggera chodily médiím „na recenzi“ hranaté gramodesky nebo úplně čistý, záznamem neposkvrněný vinyl. Kompakt nazvaný Handle With Care (Manipulovat opatrně) měl v obsahu svého CD-ROM počítačový virus a způsobil kolaps počítače v lisovně disků.
Jelinek je z rodiny, která do Rakouska emigrovala z Československa v sedmdesátých letech. Snad s tím souvisí i to, že je dnes připraven investovat nemalé peníze do podpory veřejných témat, která jsou pro něj podstatná. „Chtěli jsme vyjádřit svůj postoj vůči lidem, kteří si myslí, že před hudebním publikem reprezentují mladou generaci. Ve Vídni se dva roky po sobě konala obří party s volným vstupem po vzoru berlínské Love Parade. Organizátoři byli mladí byznysmeni – všechno bylo sponzorované a stejně jste za účast museli platit: představit svou muziku z kamionu s reprosoustavou přišlo na 10 000 šilinků. Tak jsme zaplatili – a půjčili si prázdný kamion na převoz drůbeže. Z beden na kuřata jsme pouštěli co nejhlasitější kdákání. Kolem samé trucky s tvrdým technem, do toho naše slepice, jako by tam zabloudil jeden vůz z dálnice. Asi osm lidí rozdávalo zvědavcům letáky s prohlášením, co je zač tahle „party zadarmo“.
Sabotage oficiálně ukončili činnost v roce 2002. Zbylé gramodesky byly slavnostně vlisovány do podlahy vídeňského klubu Flex, knižní zpráva Torments & Vices shrnula veškerou činnost. Robert Jelinek od té doba třeba rekonstruoval pachový feromon tasmánského tygra – zvířete, které bylo spatřeno naposledy roku 1936. Pach hodlá rozprášit v Austrálii a Tasmánii a odradit tak tamější králíky a lišky od vstupu do určitých zón, aniž by musel být použit ostnatý drát a jedovaté nástrahy. Jistě to není Jelinekovo poslední slovo: je mu přes třicet a nezdá se, že by hodlal skončit.
Autor je hudební publicista.