Módní návraty ke kořenům

„Po třinácti skvělých letech u Ninja Tunes teď cítíme, že by bylo ideální zkusit něco nového, a tak vydáme desku u !K7 Records.“ Stručná zpráva, kterou Ollie Teeba a Jake Wherry neboli The Herbaliser vypustili koncem letošního května do světa, dala jakoby za pravdu mnoha kritikům současného stavu londýnského vydavatelství. Ti Ninja Tunes vytýkají přílišné zjednodušení a přesun k líbivé a nepropracované elektronice. Jako příklad stačí současná tvorba „rychlokvašeného“ projektu The Qemists, z nichž je Matt Black, jeden ze zakladatelů vydavatelství a polovina Coldcut, nadšený a chválí je, kde může. Tahle kapela však používá natolik protřelé syntezátory a drum´n´bassové melodie, že byste ji hledali spíše v hlavním vysílacím čase televize Óčko.

Tak trochu mimo současnost

Jenže důvod odchodu Herbaliser do jiné, podobně věhlasné stáje se rozhodně nedá hledat v tom, že by jako jediní prozřeli a včas zmizeli. Po těžkotonážním úvodu jejich nové desky Same As It Never Was (paranoici by v jejím názvu znovu mohli najít spojitost s dlouhým účinkováním u londýnského vydavatelství) totiž přichází několik desítek minut, které mají pramálo společného s živě hraným hip hopem, jímž se Herbaliser proslavili po celé zeměkouli. A přece z něj stále vycházejí. V internetových fórech posluchači album nejčastěji charakterizují jako hudbu do auta (čili bez hlubších nápadů). Ještě před pár lety to znamenalo skoro nádavku. Slevili The Herbaliser ze svých nároků na kvalitu?

Je to mnohem jednodušší. Jen ti, kdo se za každou cenu odlišovali od jednolité masy hiphoperů poslouchajících zprofanovanou americkou tvorbu, ztratili jeden z mála „svých“ projektů. Herbaliser se na Same As It Never Was podívali ke kořenům černošské hudby, které daly základy většině dnešních stylů populární hudby. Ale stejně samozřejmě, jako si osvojili letité metody práce s tradičními nástroji – například funkové kouzlení a záseky na strunách elektrické kytary, nezapomněli ani na to, že umějí scratchovat na gramofony. Ovšem to je jediné, co je spojuje se současnými žánry.

Karibské vzpomínky

Same As It Never Was se vznáší v opravdu hustém hvězdném prachu staré slávy především díky své orchestrální monstróznosti. Dechová sekce zvíci div ne běžného orchestru, škála perkusí všech velikostí, „doplňkových“ nástrojů, jako třeba xylofon, a několik vokalistů v čele s Jessikou Darling, která svou dikcí připomíná divu Shirley Bassey. To všechno nahráno jako ve velké koncertně-taneční síni, kde probíhá výroční přehlídka orchestrů. Ovšem i přes svou monstróznost zůstali Herbaliser na zemi a nejde o žádné umění pro umění. Právě naopak. Tím, že do svého funky-soulu začlenili velké množství nástrojů, zpřístupnili jej opravdu každému. Milovníci taneční muziky si rádi poslechnou, odkud vlastně dnešní drum’n’bass čerpá sílu a rytmus, hiphopeři budou pokyvovat hlavou u pomalejších sekvencí, kde je dost prostoru pro sofistikovaně vyprávějící vokalisty, kdekdo se možná bude divit, jak se k sobě hodí tahy smyčců a práce s gramofonem. A všem přijdou vhod jednoduché gradující melodie, postavené jen na tlukotu claves, přidušeném zvuku trubky a pizzicatu smyčců, při nichž je velmi jednoduché uvěřit, že vábivých melodií umějí Teeba & Wherry vyrobit nekonečně.

I tak posluchač snadno rozezná, že The Herbaliser i nadále zůstávají hiphopovou kapelou. Zvuky většiny nástrojů se musí podřídit líně odbíjejícím lámaným rytmům a zpěváci jako třeba Jean Grae vracejí svým vyprávěním desku na rozcestí mezi taneční a orchestrální funky hudbu.

Herbaliser natočili povedenou desku. Dokázali, stejně jako například Jamie Lidell (viz A2 č. 22/2008), posunout taneční hudbu do mnohem hlubší historie, než o jaké má představu většina současných producentů tzv. nové vlny. Kdo další se vydá po téhle stále se rozšiřující stezce?

Autor studuje sociologii na FSV UK.