Pomůže Bílá kniha vysokému školství?

Autoři Bílé knihy si zaslouží uznání za odvahu jasně doporučit některá potřebná, ale dlouhodobě kontroverzní opatření, jako je zavedení školného nebo modernizace způsobu řízení vysokých škol. Základní východisko koncepce je ale velmi jednoduché a velmi cynické: vše vychází z nezpochybňované premisy, že česká vláda si může dovolit nevkládat i v dalších letech do vysokého školství tolik prostředků, kolik je nutné pro nastartování skutečně zásadních změn k lepšímu (a zcela nekorektně se to v paragrafu 94 svádí na EU). Současný vývoj financování vysokých škol s tímto postojem ladí velmi dobře. Reálná výše příspěvku veřejným vysokým školám již klesá a podle odhadu Rady vysokých škol by v roce 2010 mohl deficit jejich rozpočtu činit více než 3 miliardy. Současně se snižuje beztak velmi nízký podíl výdajů na vysoké školství na HDP, který v letošním roce činí dle RVŠ pouhých 0,59 %, zatímco za rozumnou minimální hranici se pokládá 1 %. Začínat od premisy, že vláda bude na terciárním vzdělávání trvale skrblit, není právě šťastné: pokud reforma chce od vysokých škol větší výkony a aktivní podíl na reformních krocích, měla by je motivovat jinak než jen strašením prázdnou kasou. To vysoké školy už dobře znají a ze zavedených způsobů je to nevytrhne.

Slibné vyhlídky i zjednodušení

I když je výchozí premisa zásadně špatná, nasměrování vlastní reformy je v mnoha ohledech slibné. České vysoké školy nepochybně musí mnohem více než dosud brát v potaz všechny ekonomické reality, které se jich týkají. Měly by zodpovědně hospodařit se svým majetkem a trvale jej zvětšovat. Měly by se snažit získávat co nejvíce vlastních příjmů z kvalitního výzkumu a studia zahraničních studentů a měly by vychovávat své absolventy k loajalitě, která se dříve nebo později projeví jejich finanční nebo třeba organizační pomocí. Měly by se také vážně a systematicky zajímat o uplatnění absolventů a zjištěním přizpůsobovat nabídku svých studijních programů. Je sympatické, že Bílá kniha tyto zásady předkládá k diskusi, ale škoda, že přitom otevírá vrátka mnoha hrubým technokratickým zjednodušením. Je jistě třeba se zamýšlet nad tím, jestli pro stovky absolventů různých bakalářských programů, kteří nechtějí nebo nemohou pokračovat v dalším studiu, je užitečnější mít velmi povrchní znalost Aristotelovy filosofie nebo spíše solidní průpravu v některé praktické činnosti. Avšak v Bílé knize nastíněná vize vysokých škol jako přípravek chrlících náležitě vycvičenou pracovní sílu pro pilíře národního hospodářství není řešením, nýbrž jen opačným a ještě méně přijatelným extrémem. Skutečně, čtenář některých partií Bílé knihy může získat dojem, že by podle autorů problém vysokých škol snad nejlépe vyřešilo jejich přesunutí z gesce Ministerstva školství pod Ministerstvo průmyslu nebo Hospodářskou komoru. Záliba autorů koncepce v aplikacích a technologickém transferu ostatně už teď působí mrazení v zádech zástupcům sociálních věd a humanitních a uměleckých oborů. Ti totiž jistě neočekávají, že manažeři podniků začnou k datu realizace reformy nakupovat muzikologické studie o Janáčkových operách nebo sociologické analýzy poukazující třeba na diskriminaci některých skupin zaměstnanců na pracovním trhu.

Správní rady univerzit

Zdaleka ne tak nepovedená, ale přesto dost nejistá se zdá být sázka reformního projektu na zapojení neakademických účastníků do řízení vysokých škol. Přítomnost představitelů firem, regionů nebo občanské společnosti ve správních radách univerzit je ve vyspělých zemích něčím naprosto běžným a samozřejmým a funguje mnohem lépe, než jsou mnozí konzervativní představitelé českých univerzit ochotni připustit. Jenže působení ve správních radách takových institucí, jako jsou univerzity, předpokládá jistou etiku, kultivovanost a zájem spíše dávat než brát, které se v postkomunistických společnostech tak často nevidí. Pokud by se nově ustavené správní rady měly stát příležitostí k tomu, aby si zúčastněné strany neúprosně přihrávaly malé domů, jak se často stává, bylo by lepší je vůbec nemít. Obecněji řečeno, veřejné univerzity by měly být vystaveny intenzivnímu přímému kontaktu se soukromou sférou až tehdy, až se naučí a budou i nuceny zákonem a účinným dohledem důsledně hájit své zájmy. V opačném případě jen znovu dojde na zlaté pravidlo české privatizace: zisky jdou do privátních kapes, náklady nese veřejná instituce, potažmo celá společnost.

Skupin, kterým se navrhovaná reforma nelíbí, není málo. Část studentské obce zásadně odmítá školné, a na tom zřejmě nic nezmění ani fakt, že Bílá kniha se chystá z pouhých studentů udělat něco tak sofistikovaného jako „relativně samostatné sociální jednotky“. Akademické senáty se obávají ztráty vlivu, někteří učitelé se diví, proč by vedle učení najednou měli ještě bádat a snad i psát. Už teď je jasné, že reformní koncepce vyvolala a ještě vyvolá řadu vleklých sporů s nejistým výsledkem. Není divu, protože v ní vlastně nejde zdaleka jen o vysoké školství anebo jen o školství a konkurenceschopnost českého hospodářství, ale o celkovou proměnu hlubších vrstev mentality české společnosti. Nesporně pozitivní je, že reforma chce od studentů i personálu univerzit mnohem větší individuální iniciativu a zodpovědnost za vlastní životní a pracovní volby, než je dosud zvykem. Avšak pěstovat a rozvíjet takové osobní orientace je nejen nezbytné, ale také velmi obtížné. Zatím totiž před katedrou i za katedrou příliš často schází vysoké pracovní nasazení, zodpovědnost za výsledek i osobní cílevědomost provázená vědomím určitých závazků vůči okolí. O to větší škoda, že nějakým zkratem, který ovšem pro společenskou atmosféru posledních 18 let není úplně nepříznačný, z pojetí individualismu prezentovaného v Bílé knize vypadly všechny jiné stránky kromě utilitárního snažení o vlastní ekonomický úspěch. V takové zúžené optice může opěvování blahodárné symbiózy mezi vzděláním a průmyslem dávat jakýs takýs smysl. V širším pohledu ovšem sotva.

Aristoteles a podvojné účetnictví

Je příznačné, že nikde v celém projektu reformy se jasně nemluví o tom, že vzdělání není pouze výtahem do příjmového nebe, ale také součástí životních projektů jednotlivců, kteří je považují za nepostradatelnou součást své seberealizace a právě i s ohledem na své představy o dobrém a plném životě si svobodně volí třeba mezi Aristotelem a podvojným účetnictvím. Větší rovnováha mezi vnitřní hodnotou vzdělání a jeho instrumentální stránkou by koncepčnímu dokumentu tohoto typu jen prospěla. Jinou vážnou absencí je naprosté opomíjení demokratické a společensky kritické úlohy vysokého školství. Autoři dokumentu věnují celou jednu kapitolu „třetí roli“ univerzit a koncepci tzv. trojité šroubovice (zhruba řečeno jde o partnerství s národními a regionálními vládami a firmami), ale nezmiňují, že odborníci už dlouho diskutují i o čtvrté šroubovici, veřejnosti. Ta představuje další potenciální „zúčastněnou stranu“, s jejíž účastí se ovšem, nutno říci, v koncepci příliš nepočítá. Na otázku, jestli české univerzity zůstanou (nebo spíš: konečně se stanou) důležitými aktéry veřejné diskuse a zdrojem závažných kritických impulsů k sociálním a politickým změnám a kdo to zaplatí, čtenář v Bílé knize nenajde ani náznak nějaké pozitivní odpovědi. S jistotou lze říci pouze tolik, že v rámci všelijakých technologických agentur, „klastrů“ a platforem, jež Bílá kniha propaguje víc než cokoli jiného, bude této funkci přikládána minimální váha.

Při všech nedostatcích je dobře, že Bílá kniha konečně přišla. Má šanci spustit dynamiku, která nakonec povede ke skutečným změnám českého terciárního školství. Jestli a jak se jí to podaří, bude záležet vedle jiných okolností i na tom, jak si reformátoři poradí s nedostatkem konsensu o klíčových tématech, na kterém se nepochybně zasekne veřejná debata. A pokud reforma opět selže, budou mít alespoň čas, aby objevili a třeba si nechali patentovat zdůvodnění teze, že snižování trvale nízkých vládních výdajů pomáhá zvyšovat kvalitu vysokého školství.

Autor je sociolog.