Pořád jen píše a píše, chudák!

Co vlastně člověku utkví z románu? Postavy, zápletka, výrazné scény? Smyslová tkáň vyprávění, základní tónina vzlínající z událostí, stavů, setkání, chvil? Životní pocit, zachycený nespočtem faset. Nad románem Vladimira Nabokova Dar z roku 1937 (viz A2 č. 9/2008), v němž se spisovatel „loučil s ruštinou“ (a jejž po sedmdesáti letech máme možnost číst ve vynikajícím překladu – z ruštiny! – anglisty Pavla Dominika), předem litujeme, že nám z četby utkví nevyhnutelně jen zlomky. Byť máme pocit, že jsme na pár stech stranách prožili celý nový osud. Dar je natolik hutný, plný, různotvárný, že bychom si nejradši v mysli vytvořili banku, do níž by šlo všechna ta nádherná místa ukládat, s možností kdykoli si je – doslovně – vyvolat zpět. Román nelze číst navěky; chceme však co nejdéle setrvat v jeho živlu.

Co z Daru utkví nejvíc? Tak už jeho stavba. Rozčlenění do pěti kapitol, propojených děním v ruských emigrantských kruzích Berlína dvacátých let i postavou začínajícího literáta Fjodora Konstantinoviče, zároveň však i vzrušujícím způsobem disparátních. Kapitol strmících proti sobě jako hrbatiny ledovce, vytlačené touž silou do různých tvarů, nicméně skrytě se šinoucích spolu s celou masou k jednomu „cíli“.

Kapitola první: Fjodorovo nuzné berlínské „lajdání“. Tiché, třpytné nadšení nad vydaným svazečkem básní. Zde se vynoří další „postava“ románu, možná ta hlavní – totiž literatura, tvorba. Fjodorova sbírečka je tu zevrubně rozebrána, místy přívětivě parodicky, spíš ale s přeludnou naléhavostí. Citované básně zachycují momentky z dětství, jež próza s požitkem znovu přetavuje. Včetně vzpomínek nejranějších: „karuselové“ přesouvání stínů po stěně při odnášení světla… Stínový velbloud na stropě, když chůva zápasí se zvlněnou rákosovou zástěnou… „Často k tomu originálu, k té naruby převrácené nicotě vysílám pátravou myšlenku. (…) To vzdalování prvotnímu nebytí mě k němu přibližuje, když do krajnosti namáhám paměť, abych tu tmu okusil a využil ji jako ponaučení pro vstup do budoucích temnot.“ Třetí osoba vyprávění nemá potíž plynule přecházet v důvěrnou zpověď osoby první.

Kapitoly druhá a čtvrtá – podivuhodně svůdná asymetrie. Druhá kapitola je zasvěcená opojným, závist – v synovi i samotném čtenáři – vzbuzujícím vzpomínkám na Fjodorova otce, význačného přírodovědce a cestovatele. Jeho asijské cesty! Vlastně jde o materiál ke knize, již by měl Fjodor napsat, ale nenapíše. Knihu „zástupnou“, do níž se opravdu pustí, uvede kapitola čtvrtá: je jí příkře kolážovitý, „zpupný“ životopis revolucionáře Černyševského. Kniha, jíž se Fjodor zprvu hrozí, neboť je k jejímu napsání nucen salonní společností. Ironií osudu se však později, díky náhodnému impulsu, pro ni rozhodne sám.

Fjodorův Život Černyševského: odkud a nač ta jinošská jízlivost, s ní však i zápal, faktografická důkladnost natolik vášnivá, sebevědomě přesná i lehkovážná, že vede k málem surreálným skokům a zkratům? Zpoza hranaté, osudově nemotorné postavy revolucionáře Černyševského začne vysvítat jakýsi alternativní (anti)otec, hrozivý, směšný i dojemný, tvrdošíjný krátkozraký bůh, kterému vše padá z rukou, který na krušné chvíle věznění reaguje uměleckou „pohromou“, totiž nešťastně fraškovitým stylem proslulého románu Co dělat?, který v dopisech z vyhnanství do úmoru poučuje své syny, v jediné sloce jakési své „staroperské poemy“ dokáže sedmkrát zopakovat zájmeno jejich, až strofa nabude hypnotické obludnosti… I tady ožívá živel literatury; v poloze přízračné historicko-polemické asambláže, neúprosné i excentrické ve svých soudech, v poloze rozčepýřeného, přitom jiskrného stylu „nemístně“ mísícího deníkové a jiné citace s fyzickými, zdánlivě podružnými, zároveň ad absurdum historicky „doloženými“ detaily, až po polohu mýtu o (literárním) bohu-neumětelovi, proti němuž se spikne každý záhyb osudu, v němž se odvěce pře upřímnost idejí s absencí talentu, mýtu o nešťastném, do vyhnanství poslaném bohu-urputném překladateli v županu a s dojemně obroušenou polévkovou lžící. „V červnu následujícího roku získal Černyševskij právo volného pohybu a ubytoval se u ďáčka, který se mu ve tváři velice podobal… Věčně trochu opilý, věčně vzdychající, odpovídal ďáček na dotazy zvědavců: Pořád jen píše a píše, chudák!“

Těžko říci, jakou přesně šarádu tu Nabokov hraje. Snad nejpodstatnější je sám fakt šarády. Pátá kapitola se otevírá sestřihem recenzí na Fjodorovu knihu. Leckterým formulacím máme chuť přitakat. Zároveň ale čteme román; nač se mučit tím, je-li Fjodorova kniha zdařilá, nemístná, vrtošivá, trefná? I zde nechal rafinovaný romanopisec „postavu“ literatury žít po svém. Čím je Fjodorova kniha? Vzpourou proti neschopnému bohu i obětí mu přinesenou? Přírodovědec Nabokov by se možná usmál („ach, to prokleté párování, před nímž není úniku!“). Jisté ale je, že si s motivem otce a syna (stvoření a nicoty) složitě hraje; v románu je ještě jeden, „falešný“ Černyševskij, otec číslo 3, jehož syn (a básník) sejde z tohoto světa dřív, než se básníkem (synem?) vůbec stane…

Zároveň je Fjodorův spisek i jen kniha, pouhé cvičení, přičemž život spolu s románem jdou dál. Nic zde nedostane ohlávku jediné konečné pravdy. I sytý – nefalšovaný – lyrismus závěrečné kapitoly je zároveň „zapošit“ něžně civilním žertem, jejž romanopisec schová pro zamilované hrdiny až za sám konec knihy. Co utkví z románu? Skvrny obrazů, jejichž slastně doslovné znění připomíná pozapomenutý, avšak důvěrně v dáli přítomný žhavý, cudný ráj. „Noc, tiše padá déšť – našel svůj noční rytmus a teď může padat do skonání světa.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.