Čtení o psaní

„Můžete vidět dirigenta dirigovat, zpěváka zpívat, herce hrát, ale nikdo nemůže vidět, co je to psaní,“ říká rakouská básnířka Ingeborg Bachmannová v jednom svém projevu přetištěném v revue Rukopis. Na otázku „co je to psaní“, jak ho lze reflektovat, jaká je jeho fenomenologie, jak se psaní subjektu ozřejmuje v procesu tvorby, jakou zkušenost a hodnotové pole vytváří, se tento časopis snaží odpovídat celou svou koncepcí. Už v úvodním programovém editorialu redaktoři Petr Borkovec a Daniel Soukup deklarují vůli hledat souvislosti mezi písemnictvím a psaním a tázat se po takových poznatcích o autorech a jejich tvůrčím úsilí, které nám pomohou lépe porozumět literárním textům (je nasnadě, že to nebudou poznatky v duchu pozitivistické sociologie 19. století). Zejména marxismus, psychoanalýza a strukturalismus učinily z autora pouhou výslednici sil, ping-pongový míček v zápase potencí a energií. Tlak těchto teorií ve 20. století vytvořil zdání, že autora nepotřebujeme a na jeho poznání můžeme rezignovat, což ale vůbec nevedlo k tomu, že by snad autor přestal existovat a byl nahrazen jakousi anonymní mlhavou hypertextovou entitou, jak si to představoval Michal Foucault. V Rukopisu se tedy autor dostává opět ke slovu, se svou jedinečnou a nenahraditelnou individuálností („Sto autorů – sto různých možností básně,“ praví Günter Eich), svědectvím o vlastním tvůrčím aktu, jeho předpokladech a příčinách, průběhu, nejistotách, obtížích, ztrátách i ziscích, o svojí víře a naději.

Vzkříšený autor

Rukopis vydává třetím rokem Literární akademie – Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého s půlroční periodicitou, zatím tedy vyšla čtyři čísla. Jeho velmi příjemná a přehledná grafika – možná záměrně – trochu upomíná na šedesátá léta. Časopis se skládá z několika oddílů. Různočtení přináší studie z pera odborníků, literárních vědců a teoretiků (většinou i praktikujících) tvůrčího psaní (objevily se tu například výtečné texty Tomáše Glance o problematice autorství, brilantní joyceovská interpretace Martina Pokorného, ale i ukázka z okouzlujícího dílka Christiana Ide Hintzeho 100 osobních důvodů pro založení básnické školy ve Vídni, sdružujících invenci humanitního badatele a imaginaci básníka).

Jaká je vůbec intence výuky tvůrčího psaní? Hanns Josef Orteil ji vnímá ve dvou úrovních – jednak může učit dodržování norem a pravidel a jednak podněcovat uvažování o tvůrčích procesech s důsledky pro vlastní tvorbu. Rukopis dává přirozeně prostor druhé možnosti, nikoli chápání psaní jako pouhé technologie, která nakonec vždy vede k formě manipulace se čtenářem. Oddíl Vzkříšený autor dává hlas samotným literátům a jejich reflexím tvorby či popisům střetnutí s překladatelskou výzvou. Existence Rukopisu je zároveň i výrazem potřeby objevování a distribuce těchto textů, mnohdy rozptýlených a roztroušených v denících, korespondenci, pamětech, rozhovorech, aforismech atd.

Klub přátel poezie vydal kdysi dva užitečné soubory, Ars poetica (1976) a antologii Jak se dělá báseň (1970, 1999), ale nutnost konfrontace autorských koncepcí, názorů a postojů, mnohdy i těch kategorických a apodiktických, je nepřetržitá. Z jednotlivých umělců vyvolaných v této rubrice jménem, uveďme alespoň W. H. Audena, Ingeborg Bachmannovou, Věru Linhartovou, Violu Fischerovou, Christu Wolfovou, Cesare Paveseho, Güntera Eicha, Wallace Stevense, Ernsta Jandla, Josifa Brodského. Mimořádně půvabný text o lektorských začátcích v hoštaplerské škole vyučující tvůrčí psaní korespondenčně najdeme ve vzpomínce americké básnířky Elisabeth Bishopové. Rubrika Huť se věnuje materiálům ve stavu zrodu, materiálům – příležitostem, často studentským pracím. Nově se objevují Daktylogramy, odrážející skutečnost, že, podle Daniela Soukupa, „kniha není čirý produkt mysli. Přichází k nám zašpiněna hmotou“ a „daktylogramy“ tedy sledují stopy, které na díle jakožto materializovaném artefaktu zanechali sami spisovatelé.

Orientovat se ve skutečnosti

Rukopis dotvářejí mnohé fotografie, ať už autorských rukopisů a strojopisů nebo fotografické cykly Petra Kotyka, zachycující kabáty a psací stoly spisovatelů či jejich výhled z okna, vyvolávající v nás ten zvláštní záchvěv při nahlédnutí do cizího tajemství a privatissima.

Časopis úhrnem přináší inspirativní, znamenitě komponovanou koláž textů o genezi slovesného umění, příslušných průvodních okolnostech i ukázky vrcholné tvorby samotné. Příspěvky o tvůrčím psaní často logicky kopírují i situaci, problémy a tendence současného světa. Mezikulturní a genderový dialog, pluralita a chaos diskursů, mnohost jazyků vtahují spisovatele do svých sítí a ten se k nim vrací ve své tvorbě. „Lidé píší, aby se orientovali ve skutečnosti,“ říká Günter Eich. Ze stránek časopisu můžeme též procítit napětí mezi potřebou intenzivní samoty a potřebou intenzivního dialogu, v kterém je možná i kvintesence uměleckého určení ve světě, způsob, jakým se tvůrce dává k dispozici. Rukopis v žádném případě nepovažujme za revui pro úzký okruh takzvaných expertů – každá reflexe psaní se nevyhnutelně stává reflexí jeho smyslu, a otázka po smyslu psaní nakonec splývá s otázkou po smyslu bytí. Jestliže revue Rukopis dokáže toto ptaní závažným a nosným způsobem otevírat, pomáhá každému čtenáři a potenciálnímu tvůrci hledat takový smysl, ve kterém bude doma.

Autor je literární kritik.