Podoby a proměny Václava Stratila

V těchto dnech probíhá v pražské Galerii Louvre na Národní třídě výstava fotografií Václava Stratila (nar. 1950). Jedná se o komorní retrospektivní ohlédnutí za jeho tvorbou (coby „modela“, nikoliv však fotografa), ve které se věnuje pozornost zpravidla zachycování vlastní tváře v nejrůznějších proměnách, tedy autoportrétu.

Zjitřená tělesnost

Václav Stratil patří k výtvarným umělcům měnícím neúnavně svůj styl i vyjadřovací prostředky. Pozornost na sebe upoutal již v osmdesátých letech svými velkoformátovými tušovými kresbami, směrodatnými, ba přímo „páteřními“ pro jeho další vývoj. V nich rýsoval-rozvíjel s nebývalou urputností a vytrvalostí meditativně laděné kompozice s velkou vnitřní silou. Zdá se, že autor pokorně i naléhavě hledal uspořádání a jasné vymezení pozice v okolním chaosu. V nekonečném černobílém drobnopisném vrstvení se zjevuje na volných papírech geometrická struktura, především pak čtverec – znak, jenž jako by v agnostické temnotě „noci ducha“ se ukazoval coby zakódovaná ozvěna naděje a očisty. Malíř – kreslíř takto směřoval k celkové redukci, ztišení, k oproštění výrazu i příběhu – k jasné či spíše tušené identitě – ke kořenům (dle autorových záznamů hluboká čerň v jeho kresbách zastupovala v nejintimnější rovině krev Kristovu). Stratil tedy není v žádném ohledu umělec konstruktivního ražení a chladného kombinování náhradního světa. Jeho geometrismus spíše slouží coby rastr k rozprostření zjitřené tělesnosti, k někdy až mystickému zakoušení, vyzývá k meditaci. „Jsem černá stažená černá/ totální kůže/ stažená fosílie…,“ píše ve svém deníku.

Humor, místy krutý

Stratilova tvorba není tak roztříštěná a nesourodá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Známe jeho obrazy, kresby, fotografie, koláže, koncepty – projevy expresivní, střídmé, koncentrované i nahodilé – černobílé i pestré – sdělné i podivně tajemné, vždy však autentické a pozoruhodné. Ke Stratilovi změny patří. Přesto když se začal prezentovat svými fotografiemi kolem poloviny devadesátých let, způsobil rozruch (ve Špálově galerii v Praze v roce 1994) a mnohdy vyvolal odmítavá stanoviska. Označován za laciného extravagantního exhibicionistu či tendenčního nedůvěryhodného pseudo-konceptualistu, byl (po)souzen a mnohými nepřijat. Nebyl to již onen ztělesněný „mýtus“ kladoucí čáru za čarou, ale spíše podivínský klaun s potřebou bavit (se), šokovat a probouzet v nás cosi nepoznaného. Na povrch se dostával jeho smysl pro humor, sklon k netradiční akci a nekonformnosti. Cyklus Řeholní pacient (1992), který je na současné výstavě významně zastoupen, počíná Stratilovo soustavné foto-sdělení. Původní jednota (či touha se jí přibližovat) je zde nahrazena určitou skepsí. Namísto soustředných kreseb nabízí mnohost podobenek, kde střídmost nahrazuje přebujelost a intimnost vlastního kontemplativního Já střídá teatrálnost. Stratil začal s velkou chutí a fantazií používat „masky“ či převleky – pózoval coby „nosič-manekýn“ těch nejpodivnějších vizáží. Každý z jeho aranžovaných portrétů byl sestaven z řady propriet – atributů vytržených z běžných souvislostí. Umělec na sebe bere podobu celé škály bytostí. Je množinou pacienta naší doby – tedy doslova trpělivou (z latinského patentia) řeholí reflektující těžko uchopitelnou dobu i vlastní (osobní) identitu. S nadsázkou i humorem se pokouší diagnostikovat přítomné nemoci. Vyjevuje typy, karikatury, karnevalový rej bez zjevné vazby k teritoriální, sociální či náboženské příslušnosti. Jsme svědky absurdního divadla v postmoderní Babylonii.

Absurdita osudu společná všem

Také v dalším vystaveném souboru se Stratil – chameleón proměňuje (a dle přesvědčivého výrazu ve tváři snad i vciťuje) do celé řady lidských typů i „týpků“. Na rozdíl od Řeholního pacienta z devadesátých let jsou jeho novější série (např. Nic nedělám z let 2000–2003) civilnější a méně okázalé. Stratil se pravidelně nechává v běžných fotografických kabinách zachytit např. s černými brýlemi, s plnovousem i bez něj, s různě upravenou či vyholenou hlavou, jednou je zasmušilý, dobrácký, jindy samolibý, úlisný, naivní či prázdný… To nám ukazuje nebezpečnou číhající iluzi vizuálních představ (obrazů, komunikací) – proměnlivých dojmů závislých na jednotlivých charakterech, náladách, zkušenostech, profesích a dalších okolnostech, které člověka navenek formují, jak o tom ostatně svědčí nedávný Stratilův cyklus Lišek posunutý do říše aktualizovaných bajek. Jako by nám tím umělec chtěl vyprávět příběh o složitém sebenazírání – v podstatě pravdivém, jen prizmatem mnohosti a rozličnosti. Stratilovy fotografické cykly z komunálních ateliérů či samoobslužných kabinek odkazují svou koncepcí k tématu identity-laterity. Položené otázky zůstanou spíše v náznaku a dohadování. Už pouhý způsob tázání je v tomto případě pozoruhodný, zábavný i čímsi naléhavý a nakonec nás vede snad i k hlubšímu vědomí naší společné existence.

Autor je šéfredaktor Revue Art.