S náhlým odpadnutím poslance Petra Wolfa od sociální demokracie se vrátila do hry otázka legitimity takového kroku, která byla v předchozích případech poslanců Melčáka a Pohanky a konec konců i Snítilého probrána zdánlivě zevrubně. Na jednu věc se ovšem zapomnělo, a tou je otázka svědomí a zájem lidu. Petr Wolf ji oživil tím, že nakonec veřejně promluvil o způsobech, jimiž jeho a ostatní členy strany údajně vydírá předseda Paroubek. Právě tímto krokem pak zpětně ospravedlnil to, že odchází ze strany, díky níž se dostal do nejvyšší politiky.
Je to krok správných směrem, všechna čest, že se někdo konečně odvážil rozetnout etický problém odchodu tímto způsobem. Přesně podle slibu poslance, který je vepsán do druhé hlavy české Ústavy, kde se v článku 23 bodě 3 píše: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Obě nejdůležitější formulace jsou poněkud nejasné a zamlžené. Jednat v zájmu všeho lidu je politicky téměř nemožné. Jedná-li poslanec podle volebního programu své strany, musí nutně jednat i proti zájmu voličů soupeřících stran, tudíž nejedná v zájmu všeho lidu a měl by mandát položit, neb porušuje slib. Ústavní formulace je tedy míněna spíše obecně. V zájmu všeho lidu například je, aby poslanec nebyl korumpován, aby se ve sněmovně jednalo slušně a podobně, aby svůj mandát nevyužíval k obohacování či jiným výhodám.
V případě Petra Wolfa to vypadá, že tato podmínka splněna nebyla. Okolnosti čerpání dotace, které se na něj provalily, vyvolávají minimálně pochybnost o tom, že jednal čestně a že svůj mandát přece jen použil jako průkaz ke snadnému nabytí peněz. Petr Wolf ovšem jednal v zájmu všeho lidu, když promluvil o nekalých praktikách v ČSSD. Jenže i tenhle výklad má slabá místa. Wolf tak učinil až ve chvíli, kdy se na něj provalila aféra s neoprávněně čerpanou dotací, tudíž jeho krok lze chápat spíše jako protiúder či pomstu, jednoduše reakci, která by bez předchozí akce – putování pro Wolfa nepříjemných informací z Lidového domu do Mladé fronty – vůbec neproběhla. A takové jednání rozhodně nenaplňuje pasáž poslaneckého slibu o zájmu všeho lidu.
Jistou možnost omluvy či přimhouření oka nabízí druhá polovina klíčové části poslaneckého slibu, s níž stojí a padá legitimita přechodu poslance z jedné strany do druhé, případně z jedné strany do „klubu“ nezařazených. Poslanec Wolf mohl jednat proti zájmům všeho lidu v dobré vůli, protože to odpovídalo jeho stupni vědomí a svědomí. Neuvědomoval si – jeho znalosti, vědomé obsahy, k tomu nedostačovaly – že jeho chování si někdo bude moci vyložit jako postup proti zájmům všeho lidu, a dokonce ani jeho morální hlídač, jeho svědomí, v této důležité kritické chvíli nezazvonilo, aby jej varovalo, že se z obecného pohledu řítí do záhuby.
Rozhodujícím místem celého bodu tři je zájmeno svého. Svědomí (i vědomí) je jen a jen poslancovo, těžko do něho sahat z venku. Svědomí je sice společný znak lidské existence, je to dokonce předpoklad možnosti spolu-existování, ale je také bytostně osobní, patří každému jednomu z nás a nikomu jinému. Je-li tedy svědomí poslední instancí, která rozhoduje o legitimitě, potom platí – jednání poslance Wolfa může z hlediska poslaneckého závazku k mandátu posuzovat zase jenom poslanec Wolf. To on je suverén mandátu (pokud výslovně nepřekračuje zákon)!
Tak jednoduché to ovšem není. Je tu totiž pořád onen zájem všeho lidu, a protože ve větné konstrukci slibu je mezi tímto zájmem a čistě osobním svědomím souřadicí spojka a, rozumí se, že obě okolnosti musí platit zároveň. Svědomí si tedy nemůže dělat, co chce, je ovšem regulováno pouze blíže neurčeným zájmem všeho lidu. A v zájmu všeho lidu může být kupříkladu i to, aby republika měla vládu, byť by se opírala o hlasy poslanců, kteří ve volbách soutěžili v barvách opoziční strany. I tady výklad – pokolikáté už – záleží čistě na vztahu vykladače k „vůli k moci“.
To už se ovšem nejedná pouze o poslance Wolfa. V poslaneckém slibu, který je nejen klíčovým vodítkem pro výklad jednání poslanců, ale také místem, na němž stojí legitimita současné české vlády, se skrývá bytostná propast, kterou, jak se zdá, nelze překlenout žádnou dialektikou. V základním dokumentu státu se otevírá hrozivá díra, kudy do politického systému proudí solitérní mocenská libovůle. Případ Petra Wolfa je důležitý, protože tuto průrvu pomáhá odkrývat. A nejen to. Kauza Wolf také naznačuje, že v posuzování konfliktu svědomí a zájmu všeho lidu se občas dá rozhodovat poměrně jasně. Pochopitelně také podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.