Spíš než se plížit do domácího lesíčka je lepší vyjet v létě za divadlem do Evropy. Vystupují tam nejen činoherní soubory, které doma hned tak neuvídíme, ale také choreografové zvučných jmen.
Kdybych měla letos dva měsíce prázdnin, strávím je na trase Vídeň – Salcburk – Tampere – Edinburgh – Groningen – Berlín. Protože kdy už se vypravit za divadlem a tancem do zahraničí, když ne v létě? Šestice měst, která stojí sama o sobě za návštěvu, hostí navíc od července do srpna festivaly s atraktivním programem.
Co tančí, míří do Vídně a Berlína
Vídeň a Berlín věnují své letní festivaly tanci. Vídeňský mezinárodní taneční festival ImpulsTanz (10. 7. – 10. 8.) letos pozval špičky v oboru. Ve Vídni bych si nenechala ujít choreografii Bahok, která vzešla ze spolupráce Akrama Khana a jeho souboru s Čínským národním baletem. Khan přivedl na jeviště tři klasické tanečnice a tanečníky a pět členů své skupiny – a smíchal různé taneční techniky. Ultima Vez a Wim Vandekeybus přivážejí inscenaci Menske, Marie Chouinard choreografii Orfeus a Eurydika, Jan Fabre sólo pro chorvatskou tanečnici Ivanu Jozić Another Sleepy, Dusty, Delta Day, a to v rakouské premiéře, na programu jsou choreografické objekty Williama Forsytha i inscenace, za níž stojí Anne Teresa de Keersmaeker. A to je vlastně jen zlomek toho, co lze ve Vídni vidět. Prostor navíc dostanou nejen mezinárodně známé hvězdy, ale také mladí choreografové.
Na programu Tanz im August v Berlíně (15.–31. 8.) se sice některá jména z Vídně opakují (Khan, Olivier Dubois), ale minimálně. Takže postupná návštěva obou festivalů znamená udělat si reprezentativní obrázek o tom, co se v mezinárodním světě tance momentálně děje. Ale jedno zarazí – ač jsou Vídeň i Berlín z Prahy doslova za rohem, česká jména na programech festivalů absentují.
Festivaloví L&S Com.
V této souvislosti se mi vybavuje Lhotáková & Soukup Company (viz A2 č. 8 a 49/2007), která se naopak silně orientuje na zahraniční festivaly a rezidence. V létě se tak objeví v chorvatské Poreči na Street Art Festivalu (5.–12. 8.) a snad také na festivalu Noorderzon v holandském Groningenu (21.–31. 8.). Zrovna sem směřoval před dvěma lety projekt Invaze do Evropy, v jehož rámci do Groningenu vyvezl tehdejší Divadelní ústav nejen Kristýnu Lhotákovou, ale také Petru Hauerovou a Veroniku Švábovou (viz A2 č. 37/2006). Lhotáková tak vlastně ctí groningenskou tradici. Není se co divit, pro město velikosti naší Plzně člověk lehce získá slabost. Hraje se nejen v kamenných divadlech, ale i na ulici, ve stanech či boudách. Když vás omrzí divadla, můžete ležet v parku (a máte poměrně velkou šanci, že zrovna na vedlejší dece začne někdo brnkat na kytaru), posedávat v kavárnách nebo vyrazit do galerie. Letos má festival zaostřeno na Itálii.
Ale zpět na trasu. Salcburský festival (Salzburger Festspiele, 26. 7. – 31. 8.) je obecně spojený spíše s hudbou, respektive operou, ale má také svoji činoherní část, na které nechybí projekt věnovaný mladým režisérům. Představí se tu zástupci mladé generace ze Spojených států, Japonska, Norska či Německa.
Mezinárodní divadelní festival ve finském Tampere (4.–12. 8.) se zase orientuje na činohru, tanec, performance i pouliční divadlo. Podle organizátorů se zde ukazuje vždy to nejlepší, co se za rok objevilo v tamější tvorbě, plus zahraniční inscenace a hosté, které předchází výborná pověst. Letošním hlavním tématem je skandinávské divadlo. Z převahy finských jmen se z programu mezinárodních hostů vynořují zástupci z Islandu (Sokkabandid a Městské divadlo z Reykjavíku), Faerských ostrovů (Tvazz), Dánska (Plan-B), Švédska (Riksteatern) nebo Estonska (NO99).
Co doma neuvidíte
S více než šedesátiletou tradicí Mezinárodního festivalu v Edinburghu (8.–31. 8.) se v Česku může poměřovat snad jen Pražské jaro a ze zmíněných festivalů ho předčí jen bezmála devadesátiletý Salzburger Festspiele. Bez týdne na celý srpen je v Edinburghu k vidění opera, tanec, divadlo a muzika. Dramaturgie si neklade žádná omezení, takže se na taneční program dostala jak klasická Giselle, tak turečtí derviši nebo současný australský tanec. Z oblasti činohry se nabízí třeba Palestinské národní divadlo anebo současné divadlo z Persie.
Na takové cestě Evropou je fascinující, že návštěvník může na několika málo místech vidět, co se děje na divadelních prknech napříč euroamerickým světem. A občas odbočit třeba do Asie. Kritičtějším, v zahraničí nabroušeným okem pak ale domácí scéna vypadá dost tristně. A nejen letní – doma toho není tolik k vidění snad za celý rok. Méně fascinující je, že Česko (až na drobné výjimky) na letní zahraniční festivalové mapě téměř chybí. Je to jen otázka peněz? Nebo také (ne)sebevědomí a tupých loktů, případně omezeného českého obzoru?
Autorka je divadelní kritička.