Testy íránské raketové techniky i silná prohlášení politických špiček mají s radarem v Česku méně společného; více naopak s vnitřním vývojem v Izraeli.
Diplomacie židovského státu je v posledních týdnech na roztrhání. Ministerstvo zahraničí v čele s Cipi Livniovou vede mírová jednání se Sýrií, zkrachovalá naposledy v roce 2000. Ta nyní vstupují za tureckého prostřednictví již do třetího kola. Po delší době se podařilo také navázat kontakt s palestinským Hamásem a vyjednat příměří v pásmu Gazy, na stole je i dohoda o výměně zajatců s libanonským Hizballáhem.
Až potud se jedná o vstřícné pokusy. Nejčilejší ruch ale panuje v těch kruzích izraelské politiky, jež rozhodují, zda zaútočit na jaderná zařízení v Íránu. Otázka se stala opět aktuální poté, co Spojené státy oznámily, že se tato země po vyškrtnutí Severní Koreje stane posledním členem „osy zla“, Novou sérii vzájemných diplomaticko-vojenských přestřelek spustila informace o izraelském leteckém cvičení nad Středozemním mořem, simulujícím nálet na íránské reaktory. Írán ihned schválil rozhodnutí vykopat desítky tisíc hrobů pro nepřátelské vojáky, vhodně načasoval i odsouzení údajného agenta, jenž údajně dodával informace o jaderném programu izraelskému Mossadu. Jako nádavkem pak přidal prezident Mahmúd Ahmadínežád podezření, že se jej při nedávné konferenci OSN v Římě američtí agenti pokusili zabít radioaktivním zářením.
Bushův strach
Hrozba napadení Íránu je aktuálnější než kdy jindy a dohady dokonce vyhnaly k rekordním výšinám ceny arabské ropy. Nejde už jen o Ahmadínežádova rétorická cvičení o vymazání Izraele z mapy, možnost konfrontace připouštějí obě strany. Zaútočí tedy USA či Izrael a naplní se tak více než dva roky staré předpovědi? Odpověď je důležitá už jen proto, že by se tak vedle Iráku, Afghánistánu a Palestiny objevilo na světě další temné sklo, skrze něž by se muslimové dívali na západní svět.
Právě zhoršení špatné pověsti ve světě se ale Spojené státy bojí nejvíce. Bushova vláda se do jisté míry poučila z iráckého vývoje a zejména v druhém volebním období se snaží postupovat v souladu s ostatními partnery. Příkladem může být právě severokorejská iniciativa či jednání blízkovýchodního kvartetu. Pravděpodobně se nenaplní ani často opakovaná teorie, podle níž se americký prezident k útoku odhodlá, protože již nemá co ztratit. Bushovým největším přáním bude vyjít jako vítěz z iráckého tažení a poslední měsíce ve funkci této touze podřídí. Z pohledu izraelské bezpečnosti, která je íránskými jadernými hrátkami ohrožena nejvíce, navíc nehraje roli, kdo je či bude šéfem Bílého domu. Za stejně důležitou ji pravděpodobně budou považovat Bush, John McCain i Barack Obama.
Na druhé straně se Američané nechtějí spoléhat jen na diplomatická jednání, vždyť mezinárodní sankce nepřinutily Írán k ústupu ani o krok. Na jednu z možných cest upozornil respektovaný novinář Seymour Hersh. Podle jeho informací vláda USA požádala o uvolnění 400 milionů dolarů na podporu íránské opozice, disentu a pro zpravodajské operace přímo v zemi. To vše s jediným účelem – podkopat současný režim.
Kdo se odhodlá
Americká vize zhruba říká: se změnou vlády by byla záminka pro další izolaci země zničena, náboženské vedení by bylo postupně nahrazeno prozápadní demokratickou opozicí a exilem. Írán, tedy alespoň jeho politické elity, by se tak stal důležitým spojencem v boji proti terorismu. Zda jsou tyto představy jen pokračující iluzí neokonzervatismu nebo je bude sdílet i nový prezident, ukážou až první měsíce jeho administrativy.
Mezitím je tu ovšem otázka možného izraelského útoku na jaderné cíle. Ten by byl spojen s několika komplikacemi. Pro letadla by někdo musel otevřít vzdušný prostor. Vzhledem k místním poměrům se jako izraelský spojenec nabízí zejména Turecko. Jednorázové bombardování by navíc nejspíše vyžadovalo doplnění paliva ve vzduchu za americké asistence z některých místních základen, problémem je také umístění některých zařízení v podzemí pod silnou vrstvou betonu.
Přesto pro jeho realizaci mluví více náznaků. Tím nejjednodušším je fakt, že Izrael považuje Írán za „existenční hrozbu“, což je samo o sobě důvodem k preventivnímu zásahu. Židovský stát se bojí i íránského příkladu pro další muslimské země, třeba Egypt, Saúdskou Arábii či Turecko. Křehkost tamních režimů, sílící islámský radikalismus a jaderný arzenál by mohly jednou vytvořit pro Izrael smrtící kombinaci.
Pro napadení hovoří úspěšná zkušenost z roku 1981, kdy Izrael bombardoval irácký reaktor v Osiraku. Preventivní Beginova doktrína, nazvaná podle legendárního premiéra, slavila úspěch i loni v září. Tehdy izraelská letadla zničila část budovaného syrského reaktoru. Sýrie se tehdy nezmohla na vojenskou reakci a popírá, že šlo o jaderné zařízení.
Přes to všechno ale i v Izraeli panují otázky a pochyby. Mezi hlavní patří odhodlání politiků poslat letadla do vzduchu ve chvíli, kdy může každým dnem dojít k pádu vlády premiéra Ehuda Olmerta a k předčasným volbám. Respekt budí i případné reakce šíitského Hizballáhu, známého íránského spojence, jehož síla se ukázala již v letní válce v roce 2006.
Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.