Politici se strefují do šedesátých let

Než se dostaneme k současným událostem, které jsou spojeny s odkazem května 1968, povězme si, jaký mělo protestní hnutí význam pro tehdejší společnost. Tenkrát jste řekl, že hnutí chce vyvolat trhlinu ve společnosti. Můžete to trochu přiblížit?

Konec šedesátých let byl charakteristický řadou dějinných rozkolů, které vytvořily to, co jsme tenkrát nazvali trhlinou. Ve skutečnosti je nutné hovořit v množném čísle, tedy o trhlinách, neboť v každé zemi se projevovaly jinak. Například ve Varšavě mladí lidé demonstrovali proti cenzuře divadelní hry nebo za právo poslouchat jazz. Za těmito kulturními požadavky stál demokratický odpor proti komunistickému autoritářství. Byla to počáteční prasklina ve zdi, která se zhroutila o dvacet let později. Květen 1968 ve Francii byl zase prvním průlomem v uzavřené společnosti, již formoval gaullisticko-komunistický systém. Komunisté ovládali dělnickou třídu a gaullisté politickou Francii. Protestní hnutí ohlásilo konec gaullismu i západního komunismu, a ty se začaly nenávratně rozpadat. V Německu trhlina otevřela společnost, která se emancipovala z nacismu pomocí proamerické politiky a hospodářského boomu. Antisystémové hnutí tu zlomilo autoritářskou společnost a skoncovalo se zamlčováním minulosti. Ve Spojených státech mladí lidé zaútočili na konzervatismus a sebezahleděnost společenství, které se považovalo za říši svobody. Hnutí Flower power proti válce ve Vietnamu, jež učinilo základem svých požadavků americkou ústavu, narušilo konzervatismus společnosti, opájející se mýtem, že každý má právo žít tak, jak uzná za vhodné. Jak to vyjádřila Hannah Arendtová, tato trhlina narušila koncept společnosti, která byla politicky demokratická, ale sociálně jistým druhem komunismu; byla to společnost homogenní i segregovaná zároveň.

Zdá se, že se tato hnutí od dnešní politické scény neobyčejně vzdálila, ale zároveň jako by tu byla stále přítomná…

Dnes je v politice móda strefovat se do šedesátých let. V Německu vedla radikální minulost Joschky Fischera k debatě o používání násilí na protestních akcích. Ve Francii se Nicolas Sarkozy rozešel s květnem 1968, aby zabránil koalici mezi Bayrouem a Royalovou, kterou podle něj podporovaly skupiny bývalých osmašedesátníků, k nimž patřím i já. V Německu i ve Francii jsme mohli pozorovat podobné tendence – přenést odpovědnost za všechny společenské problémy na hnutí 1968. Jestliže dnes kupříkladu neexistuje úcta k autoritám a nefunguje školství, anebo když narůstá individualismus a sobectví, příčina se hledá v ideologii postosmašedesátníků. Je fascinující pozorovat, jak buržoazie a potomci světa, proti kterému jsme bojovali, cítí potřebu mstít se – a to dokonce i dnes.

Jako by nikdy nepřijali skutečnost, že se jejich moc začala hroutit. Je paradoxní, že lidé jako Sarkozy jsou fascinováni květnem 1968 a že jejich chování napodobuje tehdejší styl. Kdykoli vstoupí na jeviště, kdykoli spustí show „rozkoše a orgasmů bez hranic“, činí přesně to, co jsme v Německu před třiceti lety nazývali politikou v první osobě. Jinými slovy, nedělají nic ve jménu revoluce, ale ve jménu vlastního prospěchu. Tenkrát jsme říkávali, že všechno je politické, a Sarkozy dokonce označil za politický svůj soukromý život. Jeho trhlina pravděpodobně symbolizuje vůli k modernizaci Francie vyjádřenou sebeurčením, jež říká: jestliže něco chceš, můžeš to dostat. Jinak řečeno, když chceš víc kupní síly, můžeš ji získat. Problém je, že takhle to nefunguje, a každý to ví. Proto dnes Sarkozy musí říkat, že státní pokladna zeje prázdnotou.

Sarkozy jako dědic května 1968? Není v tom trochu rozdíl?

Rozdíl mezi Sarkozym a hnutím 1968 spočívá v tom, že sebeurčení tehdejší generace bylo kolektivní. Antiautoritářské hnutí v Německu nenutilo mladé lidi, aby přijali stejný životní styl jako jejich rodiče. Mládež ve Varšavě nechtěla podřídit vlastní životy komunistickému režimu a hnutí Flower power ve Spojených státech bylo jasným příkladem kolektivního voluntarismu. Nebyla to jediná osoba, která vám dodávala sílu ke zlepšení života. Každý pracoval v zájmu kolektivního jednání, což vám zpětně umožnilo nápravu vlastního žití. Květen 1968 byla vzpoura, nikoli revoluce. S výjimkou sympatizantů Maa a Trockého nebylo naším hlavním cílem uchopit politickou moc, nýbrž získat kontrolu nad vlastními životy. Protestovali jsme před ministerstvy, ale nikdy jsme je nechtěli obsadit. Přirozeně to vedlo k velkým nadějím, jež mohly vyvolat pocit hlubokého zklamání z toho, že se ze dne na den nic nezměnilo. To bylo očividné i ve Francii. Po dohodách z Grenelle někteří mladí dělníci odmítli nastoupit do továren, které přirovnali k vojenským kasárnám. Mysleli si, že generální stávka všechno změní.

Dalším rysem května 1968 byl jiný koncept politiky…

Náš společný projekt na nápravu vlastních životů, jenž měl vést k dosažení individuální autonomie, šel ruku v ruce s myšlenkou, že všechno je politické a že celá společnost, od škol po továrny, může být organizována jako samosprávný systém. Nacházeli jsme se někde mezi Rousseauem a postmodernou. Individuální autonomie vyžadovala permanentní politickou angažovanost každého jednotlivce. A právě tady se asi stala chyba, když jsme kritizovali tradiční pojetí demokracie. Většina lidí totiž nechce být zatahována do politiky. Chce to jen menšina, zatímco většina deleguje své zástupce. Skutečná modernita hnutí 1968 spočívala v možnosti zasahovat do politiky v kteroukoli dobu.

Ani dnes není tahle skutečnost příliš jasná…

V uplynulých letech jsme zaznamenali trockistickou kritiku, jejímž cílem je vytvořit nový květen 1968, jenž by uspěl. Jinými slovy, vzpouru, která by vedla k převzetí moci v dnešních podmínkách. Existuje tu i kritika, která májové události dělí na maloburžoazní hesla studentů a na aktivitu tradičního sociálního hnutí, jež aspirovalo na uchopení moci v období silného ekonomického růstu. Máme tendenci zapomínat, že na konci šedesátých let byla francouzská sociální demokracie zaostalá a dělnictvo řídila komunistická strana a její odbory, CGT. Stávkovat však šli mladí dělníci. To oni postupně začlenili do protestního hnutí továrny. Odehrávalo se to přesně v době, kdy se objevila CFDT – Francouzská demokratická konfederace práce – jako alternativa k CGT. Generální stávka následně mobilizovala celou společnost. Hlavním požadavkem mladých pracujících nebylo získat moc, nýbrž rozhodovat o vlastních životech na pracovišti. Vláda zkusila odpovědět na jejich požadavky dohodami z Grenelle, které zaručily vysoký nárůst platů. To však nestačilo. De Gaulle přišel s rafinovaným nápadem uspořádat předčasné volby. Znovu tak získal kontrolu, protože lidé se museli rozhodovat mezi ním a komunisty.

Skutečně tehdy neexistovala politická alternativa k de Gaullovi?

Opravdu ne. Ve stejné době, přesněji v roce 1969, antiautoritářské hnutí ve Spolkové republice Německo dopomohlo k volebnímu vítězství Willymu Brandtovi. Brandt představoval skutečnou alternativu: nebyl komunista a zároveň věřil tomu, že je třeba prosadit větší míru demokratizace. Situace v západním Německu však byla složitější v tom, že na jedné straně existoval trend směřující ke společenské demokratizaci, ale na druhé straně se zde uplatňovaly pracovní restrikce vůči lidem, kteří projevovali sympatie s levicovým terorismem.

Marxismus rovněž procházel krizí…

Tradiční marxistický výklad kapitalismu tenkrát skutečně začal ztrácet na přesvědčivosti. Trhliny v roce 1968 nezpůsobily vykořisťované skupiny obyvatelstva. Pouze Francie zažila stávky dělníků, ale ve Spojených státech, Spolkové republice Německo či v zemích východního bloku k ničemu podobnému nedošlo. Tehdejší protesty ohlá­sily nové rozdělení společnosti, jež se začala potýkat s problémem odcizení. Byl to začátek další změny. Hnací silou vedoucí ke zhroucení systému produkce byla společenská nadstavba. Došlo k tomu tedy úplně opačně, než předpokládaly marxistické teorie, podle nichž vztah mezi společenskými třídami vyplývá ze způsobu výroby determinujícího nadstavbu. Marxismus nicméně pravdivě popsal metody vykořisťování a rozdělení třídní společnosti.

Dnes se zdá být celospolečenský kontext ještě o něco komplikovanější. Která trhlina by se podle vás měla otevřít?

Vzpoura v roce 1968 probíhala ve světě bez masové nezaměstnanosti, AIDS či klimatických změn. Tehdejší lidé byli průkopníci, kteří věřili, že všechno je možné. Občas zosobňovali naivitu a někdy i hloupost, když ve jménu svobody obhajovali kulturní revoluci v Číně nebo režimy na Kubě, v Severní Koreji a v Sovětském svazu. To tedy bylo něco! Pak tu byli tradiční libertariáni, kteří snili o dalším Katalánsku z dob španělské války nebo o druhém Maďarsku z roku 1956. Odvolávali se na revoluční myšlenky svobodné samosprávy a odmítali leninismus. Avšak s příchodem krize v sedmdesátých letech se změnily i ekonomické podmínky. Stali jsme se společenstvím horlivých lidí, pro něž strach z toho, že něco nebude fungovat, byl hnacím motorem. Míra dnešního všeobecného úpadku paralyzuje i společnost, jež si je vědoma toho, že neexistuje nějaký alternativní model. Slavná věta z roku 1968 „Jiný svět je možný“ zní dnes velmi abstraktně. Souhlasíme s tím, že nechceme žít ve světě, jaký je dnes, ale je obtížné shodnout se na tom, jak by měla vypadat jeho nová forma. Myslím, že nejsou nutné další trhliny, ale efektivnější návrhy, jak regulovat společenské a ekologické důsledky globalizace. Nejde jen o technická řešení, nýbrž o skutečnou změnu životního stylu. Naše vnímání světa v jeho mnohoznačnosti nás však může čas od času paralyzovat. Jestliže tedy potřebujeme nějakou trhlinu, měla by spočívat v překonání stavu ochromeného myšlení a jednání.

Lze ještě vůbec věřit tomu, že můžeme změnit svět?

Samozřejmě, problém změny světa se ve společnosti pravidelně opakuje. Je to ostatně i motto volební kampaně Baracka Obamy: změna je možná, i když jeho představa je stále dost abstraktní. Hlavní problém Zelených, kteří museli vytvořit reformní program, spočívá v tom, že jsou stále konfrontováni s vizionářskými touhami po hlubší změně. Každý z nás se kupříkladu potýká s nerovností. Je to očividné v jednotlivých zemích i napříč kontinenty. Lidé z předměstí zpravidla žijí uprostřed nerovností a vidí je všude kolem. To s sebou přináší každodenní frustrace a potupu. Chudí jsou zahanbováni bohatstvím ostatních, přičemž tyto pocity zneuznání mohou vést k výtržnostem, nepokojům a ke vzpourám. Ale tento pocit současně nedokáže najít cestu k sebevyjádření, popřípadě zůstává zcela nepochopen. Výzvou pro Zelené je proto dnes znovu nastoupit do ofenzivy a předložit vizi, jak překonat ekologickou devastaci nebo společenské nerovnosti, a to nejen na národní úrovni. Jde o to vystoupit s nadějnou vizí do budoucna a přijmout odpovědnost za vlastní reformy.

Rovněž se zdá, že závody v konkurenceschopnosti čelí čím dál většímu odporu napříč celou Evropou…

Neoliberální kapitalismus zašel příliš daleko a dosáhl svého kritického bodu. Neoliberální ideologie je na globální úrovni nepoužitelná. V konkurenčním boji s Čínou nemůžeme obstát, protože ať uděláme cokoli, nikdy nebudeme mít stejnou hodinovou mzdu jako Číňané nebo Indové. Neoliberalismus je však mocná zbraň, jež podněcuje zvyšování produktivity. Pokud to porovnáme s šedesátými lety, ztratili jsme rovnováhu mezi časem na práci a na vlastní život. Spíše než přijmout Sarkozyho „pracuj víc, abys vydělal víc“ se musíme vrátit k debatě o tom, jak „pracovat jinak, abychom žili jinak“. Musíme v tomto ohledu vytvořit konkrétní návrhy a odmítnout zajetí konkurenčního boje, jinak budou naše životy postrádat smysl. Cílem života není jen práce. I v pracovním procesu musí být přítomen život a kromě toho jde o to zapojit se do činností, jež dávají našim životům směr.

Dnes je překvapující pozorovat, jak mezi jednotlivými izolovanými hnutími existuje určitý druh komunikace. Myslíte si, že jde o vědomý proces a že třeba v budoucnu sehraje roli při budování evropského kolektivu?

Pravda je, že květen 1968 spojil různorodé prvky evropské občanské společnosti, jež byly do té doby rozptýlené. Tehdejší generace byla hluboce zasažena vlivem médií. Šíření informací umožnilo komunikaci hnutím z různých zemí. Měli jsme hesla jako: „Paříž, Varšava, Řím, Praha, všude jde o stejný boj.“ To dokládalo, že hnutí přesáhlo hranice národních států. Tento aspekt ukazuje, že květen 1968 představoval důležitý krok k vytvoření evropského veřejného prostoru.

Co podle vás může v lidech znovu probudit kolektivní energii a nadšení pro jejich úkol? Anebo, jinak řečeno, jak se lze znovu stát prométheovským ve světě, kde vládne strach, aniž bychom upadli do osidel totalitarismu?

Domnívám se, že bychom se měli navrátit k myšlence „civilizačního úkolu“, kterou rozvinul francouzský sociolog Edgar Morine. A to navzdory tomu, že tato idea byla poněkud znehodnocena manželem italské zpěvačky Carly Bruniové. Být prométheovským dnes znamená věřit v to, že můžeme vytvořit novou společnost. Vyjádřeno slovy Baracka Obamy: „Ano, můžeme.“ Slogan alterglobalizačního hnutí „Jiný svět je možný“ je synonymem pro heslo ekologického hnutí „Jiná civilizace je možná“. Dnešní civilizace, založená na ropě a finančních spekulacích, se však nachází blízko kolapsu. V důsledku toho je nutné uvažovat o tom, jak „žít v pospolitosti“ a „pracovat méně za účelem kvalitnějšího života“. Jsme svědky počínajícího úpadku konzumní společnosti, což nás přivádí k novému paradigmatu, v němž spontánní společenskost umožní prožívat dobrý život, aniž bychom nepřetržitě pracovali a konzumovali. V éře, jež nastala po roce 1968, musíme znovu oživit kulturní kreativitu a změnit náš postoj k práci a konzumu.

Není nová perspektiva globalizace jednou z podmínek pro pozitivní urychlení dějinného vývoje? Neměli bychom se oprostit od evropského náhledu na globalizaci a zvážit, zda impuls k urychlení nemůže přijít z rozvojových zemí, s nimiž bychom měli posílit dialog?

I tyto země dnes čelí globalizační výzvě. Musí se rozhodnout, jestli vybudují bezuhlíkovou společnost, anebo přijmou starý model, jenž povede k devastaci životního prostředí. Například Brazílie se kvůli biopalivům ubírá druhým směrem. Biopaliva nás přitom vtahují do potravinové katastrofy a spolu s geneticky modifikovanými organismy jsou novým symbolem civilizačního konfliktu. Buď se vydáme směrem k modelu sebezničující produktivity, anebo dosáhneme trvale udržitelného rozvoje, který nám umožní vstoupit do civilizace jiného typu. Vymanit se z evropské perspektivy znamená porozumět tomu, že musíme vybudovat takové podmínky, v nichž si rozvojové země nezvolí starý systém.

Z angličtiny přeložil Jaroslav Fiala.

Rozhovor byl publikován v brožuře Democracy Heinrich Böll Stiftung č. 7/2008 – 1968 revisited, 40 years of protest movements.