Psát po svém, být upřímný

Říkal jste, že jste byl překvapený, když jste se dozvěděl, že chceme do češtiny přeložit a vydat právě Čtyři knihy. Proč?

Udivilo mě to velmi. Ta kniha totiž nepatří k mým bestsellerům, na Západě se nejvíce prodávají Polibky od Lenina nebo Sen vesnice Tingů. Myslel jsem si, že každý nakladatel přirozeně sáhne po některé z těchto knih. Čtyři knihy mají poměrně složitou výstavbu a spoustu rovin, není to vůbec lehké čtení, naopak, ta kniha je velmi závažná a tíživá. Jsem známý spíš svým černým humorem, fraškou, burleskou, jak to chcete nazvat, Čtyři knihy nejsou v tomto ohledu mým typickým dílem. Nevím, jestli ještě někdy napíšu něco tak vážného. Osobně tuto knihu považuji za svůj nejlepší román, proto mě tak překvapil váš zájem právě o ni. Překvapil a potěšil, netušil jsem, že se někde ve světě najde někdo, kdo na ni tak silně zareaguje. Pro spisovatele není nejhorší boj s mocí, s politickou mocí lze bojovat, mnohem horší je ostrakizace nebo nezájem z vlastních řad. Když podle kritiků, kolegů a čtenářů vaše tvorba není téměř ani hodna pozornosti, staví to spisovatele do izolace, což je mnohem děsivější než jakékoliv represe. Čtyři knihy byl vlastně takový můj experiment psát zcela upřímně a po svém o tématech, která mě dlouho tížila, a to, že kniha oslovila čtenáře v Česku, je pro mě obrovským povzbuzením. Je to svým způsobem i smutné, že tak niterná zpověď nenašla odezvu ve vlastním prostředí; jako když si hledáte milenku, všichni kolem vás se odvracejí a až daleko v cizině se po čase ozve spřízněná duše. Ale je to i obrovská útěcha.

V předmluvě románu popisujete strasti okolo vydání knihy, píšete, že redaktoři nakladatelství knihu ocenili jako výjimečnou, a přesto ji odmítali vydat. Proč vlastně nemohly Čtyři knihy v ČLR vyjít? Měla jsem za to, že minulost padesátých a šedesátých let se již smí literárně ztvárňovat…

Jsou věci, o kterých se stále psát nesmí. Příběhy z dob kampaně proti pravičákům, Velkého skoku nebo následných tří let přírodních katastrof mohou zpodobňovat jen některé aspekty, můžete třeba psát o tom, jak si lidé v nejtěžších dobách vzájemně pomáhali, ale už nemůžete ukazovat na viníky nebo psát o zvěrstvech, kterých se v té době někteří dopouštěli. Nesmíte se ve svém vyprávění odchylovat od oficiálního výkladu dějin. To, co má být zapomenuto, se nesmí připomínat. A lidé velmi rychle zapomínají. Současná mladá generace v Číně často ani netuší, čím si generace jejich rodičů prošla. Narodili se až do časů ekonomických reforem, někteří žijí v blahobytu, jiní v dostatku, zajímá je jen učení, jak získat dobře placenou práci a postavení, jak vydělávat co nejvíce peněz, jak si zajistit bydlení. U těch, kteří se tak dobře nemají, se pak ozývá nespokojenost a slyší na návrat do dob minulých, předseda Mao je opět vzýván jako ikona spravedlivé beztřídní společnosti. Ty děti ale vůbec nevědí, co všechno se v těch dobách odehrálo. Jednou jsem byl v Hongkongu svědkem, jak čínští studenti protestovali proti výuce jednoho profesora historie moderních dějin. Vykládal jim o hladomoru, o tom, že zemřelo třicet milionů lidí, načež se zvedla obrovská vlna odporu a studenti jej osočili z hanobení vlasti a překrucování dějin. Přitom jen říkal pravdu.

Hlad je jedním ze silných témat Čtyř knih. Máte s ním vlastní zkušenosti?

Jistě, i když nejtěžší doby jsem nezažil, byl jsem moc malý, z prvních let života už vlastní vzpomínky nemám. Ale pamatuji si, že jsme měli z hladu opuchlá těla, že jsme museli jen ležet. Když mi bylo asi pět let a šli jsme s maminkou ven, ukazovala mi, který druh hlíny či kůru kterého stromu je možné pozřít a co je naopak nebezpečné a nestravitelné. Chtěla, abych byl připravený, kdyby opět přišel hladomor. Také si pamatuji, jak jsme u nás vypěstovanou pšenici prodávali do města a za získané peníze jsme nakupovali méně kvalitní obiloviny, abychom měli dostatek zásob na zimu.

Každý rok jsem se těšil na Svátky jara, protože Čínský nový rok byl jediný den v roce, kdy jsme měli taštičky z bílé pšeničné mouky, byla to taková dobrota. Silných zážitků s jídlem mám z dětství několik, všechny jsou spojené s touhou po mase a mouce a pocitu nevýslovného štěstí, když se mi podařilo, většinou tajně a na zapřenou, ochutnat kousek něčeho výživného. Když mi bylo sedm let, můj otec pracoval na stavbě a řekl mi, že v neděli můžu přijít, že pro mě bude mít misku s masem. Šel jsem pěšky asi patnáct kilometrů, otec mě zavedl do tmavé komůrky a přinesl mi misku s masem a kynutými knedlíčky, které jsem v té tmě na zapřenou zhltal. Z té doby mám také zafixovaný poznatek, že bílé maso je chutnější než červené a že tučné krásně voní, rozplývá se a je lahodnější než libové. Asi proto mi tak chutná vaše tradiční česká kuchyně.

Stejně jako loňský laureát Nobelovy ceny Mo Jen jste vstoupil do armády, kde jste začal psát. Dlouhou dobu jste patřil mezi uznávané, oficiální spisovatele, byl jste člen Svazu čínských spisovatelů, člen Komunistické strany Číny. Co se vlastně stalo, že dnes nestojíte na piedestalu jako Mo Jen, ale naopak jste označován za kontroverzního spisovatele?

Když mé romány začaly vyvolávat skandály a já se ocitl pod palbou, rozhodl jsem se, že se raději vzdám ambicí na kariéru, později i na úspěch a peníze a zachovám si svou důstojnost a v rámci možností i nezávislost. Můj život provází odmalička strach z hladu i lidí. V dnešní době není už nejhorší tlak moci seshora, i když i ten je stále přítomný, možná mnohem děsivější je tlak trhu a vlastního okolí, vějička zisku a slávy. Pro každého je velmi těžké se vyrovnávat se strachem, naučit se s ním žít, čelit mu a nenechávat se jím ovládat, každý se s tím vyrovnává po svém.

Já nejsem a ani nechci a neumím být jako Havel, nejsem žádný bojovník, ale zase nechci ztratit sám sebe. Víte, jakou zbraň si proti mně vymysleli? Začali o mně psát, že Jen Lien­kche píše skandální romány proto, aby se zviditelnil na Západě. Západ touží slyšet, že v Číně není vše v pořádku, a na tuto objednávku prý já poškozuji naši zářnou vlast. Co s tím můžete dělat? Proti tomu není obrany. Uvědomil jsem si, že čím víc zůstáváte sám sebou, píšete podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a děláte­li to dobře, tím víc na vás útočí, mají potřebu vás zastrašit a oslabit. Ale já už nemám jiné přání než napsat co nejvíc dobrých knih. Když je nebudu moct vydat dnes, možná se najde příležitost zítra, pozítří nebo někdy v budoucnu. Důležité je, aby kniha existovala, v tak složité a spletité zemi, jako je Čína, si nakonec ke čtenářům najde cestu. Vím, že existují lidé, a není jich málo, kteří chtějí znát pravdu.

Ve Čtyřech knihách píšete i o síle a moci literatury. Intelektuálové v románu si na převýchovu přivezli své oblíbené knihy – velké romány evropské i čínské literatury, historické i filosofické spisy. Knihy se v románu zabavují, postava Spisovatel má v truhle pod postelí samé západní romány, přestože píše čínské knihy z čínského prostředí. Přílišná inspirace západní literaturou je v Číně častým tématem literárních debat…

Celá naše generace vlastně vyrostla na překladech západní literatury. Když jsem byl malý, četla se u nás jen revoluční literatura, západní literaturu jsem objevil až v armádě a byl to dlouhý proces postupného čtenářského uvědomování, než jsem pochopil třeba Kafku. U nás se už dlouhou dobu volá po hledání vlastního moderního hlasu, vlastní čínské literární teorie, která by nevycházela ze západních konceptů, ale z našich čínských. Je to vlastně retrográdní tendence, moderní literatura by neměla povrchně opisovat západní vzory, ale ani se nemůže vracet ke kapitolovému románu, to by nebyla moderní, ale tradiční. Já často říkám, že čínská literatura by měla završit svou vlastní východní modernizaci. Používám příměr k čínské kuchyni, která je vynikající, možná nejlepší na světě. Přitom spousta surovin, špenát, kukuřice, mrkev, pochází ze Západu. Myslím, že nejlepší je vařit z ingrediencí různého původu své vlastní jídlo. A to by mělo platit i pro literaturu.

Můžeme tedy Čtyři knihy považovat za takový pokrm čínské moderní literatury? Píšete v něm novým způsobem, který nazýváte těžko přeložitelnou slovní hříčkou „sakrealismus“, kombinující slova „duch“ a „realita“. Nemohla jsem si nevzpomenout na dílo Duch básnictví řezaný do mraků, kde se ve dvacáté šesté kapitole, Oldřichem Králem přeložené jako Imaginace, píše: „Myšlenkou si v literární formě wen se nejdál dostává duch shen.“

Vidíte, to mě nenapadlo. S pojmy je potíž, čínská kritika ve valné většině nerozumí do hloubky západním konceptům, pro nás je všechno nějaký realismus. A čínské koncepty zase nesedí na moderní tvorbu, takže rozhodně v tom nehledejte nějaký návrat k minulosti. Chtěl jsem nabídnout svůj vlastní termín, kterým bych označil psaní, jež nejde po povrchu děje, ale do hloubky, do spodních proudů. Oprostíte se od daných logických vazeb běžného života a vydáte se prozkoumávat jakousi „neexistující“, neviditelnou skutečnost, jež zůstává skryta pod všední skutečností. Ve spojení znaků pro ducha a realitu je slovo „duch“ prostředkem, „realita“ je cíl, duchem se dostáváme do hloubek skutečnosti, k pravdivému smyslu.

Ve Čtyřech knihách jsem použil velmi specifický, individualistický způsob vyprávění. Inspiroval jsem se stylem Bible, řeckými mýty i čínskými legendami. To ale neznamená, že tento konkrétní styl je to, čemu říkám „sakrealismus“, snažil jsem se jen určitými specifickými prostředky vystavět román v principu „sakrealismu“. A neznamená to ani, že by to byl nějaký nový vynález. Prvky toho, co já nazývám „sakrealismem“, najdeme v některých dílech jak tradiční, tak i moderní literatury, já jsem ho jen popsal a rozvinul. Jedná se vlastně o optiku, kterou nahlížíme realitu a kterou můžeme v tvorbě použít. Říkám, že chci být spisovatelem, který prošel světlem a dostal se do tmy za zářícím sluncem, tam totiž existuje možnost kontemplace a přemýšlení o světě ve světle. Dokud jste na výsluní, jen tančíte s ostatními.

Jaký máte vztah k postavě Spisovatele?

Čínští intelektuálové vždycky kritizují, obviňují, ale málokdy jsou schopni lítosti a omluvy za to, co udělali. Spisovatel je postava, která neustále donáší na své spoluvězně, udá dokonce i ženu, která se mu nejvíc líbí. Pak ale dojde do stadia, kdy svých činů lituje, později si i vyřízne kus masa z vlastního těla a uvaří jej svému spoluvězni, aby přežil. Je tam jedna scéna, kdy Učenec ve chvíli beznaděje zvolá: „Vzdělanci! Ach vzdělanci!“ Když jsem to doma psal, samotnému mi z toho bylo těžko a neubránil jsem se slzám. Spisovatel je velmi kontroverzní postava, je plný rozporů, které do jisté míry odrážejí i mé vlastní rozpory jakožto spisovatele. Ta postava není ani realistická, ale ani absurdní, vlastně sám nevím přesně, jak to popsat. Jsou tam různé detaily, o kterých si myslím, že by vzhledem k vaší minulosti mohly u čtenářů rezonovat, například když Spisovatel v touze dostat se ven z tábora zalévá vlastní krví pšenici, aby vypěstoval klasy se zrny velkými jako hrachy. Předpokládám, že český čtenář tyto věci pochopí bez vysvětlování.

V Olomouci se vás zeptal jeden čínský student, kde berete odvahu psát tak otevřeně, když víte, že si tím vysloužíte útoky a urážky, a označil vás za pravého vlastence. Vás to velmi dojalo.

A odpověděl jsem, že se za odvážného nepovažuji, že nejsem žádný hrdina, že chci být jen upřímný, psát svou pravdu. Možná vám to bude připadat směšné, ale já ani po těch letech nemám hroší kůži a spousta věcí se mě dotýká. Čínský nacionalismus je známý, zvlášť mladí rádi povstávají na obranu své vlasti, vlastenectví je jedna z nejhlubších emocí, již současná moc udržuje při životě a rozdmýchává, kdykoliv je potřeba. Funguje to i na mě. Já většinou stojím na místě lynčovaného za zradu vlasti, zaprodanosti Západu, proto mě to dojalo. Ale jak říkám, já skutečně nejsem žádný hrdina. Současná mladá generace to má v jistém slova smys­lu ještě horší než naše. Nemají čas na nic, žijí v ustavičné honbě za uplatněním a existenčním zajištěním. Plní jen úkoly do školy, aby měli dobré známky a dostali se na vysokou, pak úkoly v práci, aby se zalíbili šéfovi a měli šanci na povýšení, mnozí ani nemají čas přemýšlet sami za sebe. Za posledních třicet let úplně zmizel smysl i prostor pro jakékoliv ideály.

A jak to vypadá na současné literární scéně? Co mladá generace?

To nejzajímavější se odehrává asi na internetu, v oblasti románu nebo krásné literatury se mladí spisovatelé ubírají převážně tou cestou, o které jsem mluvil, tedy cestou konformní a populární literatury, jež přináší slávu a úspěch. Stávají se z nich celebrity jako herečky nebo zpěváci. Ale existuje i menšina, která jde svou vlastní cestou, píše si po svém a píše o tématech, o kterých psát chce. Jejich životním ideálem je vytvořit si co největší prostor pro co nejsvobodnější tvorbu.

U nás v češtině vyšly v posledních letech Hovory se spodinou od disidenta Liao I­wua, teď nově i román Krev a mlíko Mo Jena. Mo Jen byl celý minulý rok Liao I­wuem napadán a označován za poskoka čínského režimu. Jaký je váš názor?

Liao I­wu se velmi zlobí a dává svému rozhořčení průchod, což plně chápu. Když si člověk projde tím, čím on, je to pochopitelné. Otázkou je – a to nedokážu posoudit, protože u nás nevychází a já jeho díla nečetl –, co z toho, co popisuje, se skutečně stalo a co je věcí jeho imaginace. A také, zda bude čtenář z jeho dokumentaristické formy schopen rozeznat, co z toho je autentická výpověď konkrétního člověka a co Liaova fabulace.

Také nevím, jestli Liao I­wu Mo Jenovy romány vůbec kdy četl, nebo jestli soudí Mo Jena jako intelektuála. Myslím, že ty dvě roviny musíme rozlišovat. Já mám Mo Jenovy romány rád, pro mě patří k jednomu z nejlepších současných čínských spisovatelů, často píše i o kontroverzních věcech či o negativních aspektech naší minulosti a současnosti. Jako intelektuál se ale drží oficiální rétoriky a obhajuje ji, chápu jej, chce mít svůj klid, i když s ním nesouhlasím. To z něj ale v mých očích nedělá špatného spisovatele. Čína dnes není zemí jako Severní Korea, ale není ani svobodná jako Česká republika. Spisovatel nemá naprostou tvůrčí svobodu, ale má možnost volby. Většina si volí bezpečnou cestu umělecké tvorby, jejich díla mají své literární kvality, ale je to svým způsobem únik. Já možná nejsem nejlepší čínský spisovatel, ale chci být tím nejupřímnějším a nejpravdivějším. Nemá význam se bavit o tom, co pravda vlastně je, pro mě to znamená být sám sebou, psát po svém, být upřímný. Nemám potřebu být největším nebo nejslavnějším spisovatelem. Čtyři knihy nejsou dokumentem, není to návod k chápání Číny, je to literární dílo a jako takové by mělo být čteno.