Prezident Václav Klaus několikrát varoval svět před nebezpečím tzv. NGOismu, nadměrného vlivu nevládních organizací (nongovernmental organization – NGO). Jejich politická agenda je prý nelegitimní, neboť k ní není voličský mandát. Čímž ohrožují zastupitelskou demokracii. Tato výtka není bezpředmětná. Nejsou však „postdemokratické“ aktivity občanské společnosti spíš reakcí na selhávání demokracie než jeho příčinou?
Pojmy s předponou „post-” jsou přiváděny na svět truchlením či bezradností. Truchlení žaluje, že současnost není, co bývala; bezradnost konstatuje změny, ale nenachází smysl. Kdybychom měli dost odvahy, jasnozřivosti, inspirace, štěstí či smůly vidět přesně, byli bychom schopni dát současnosti správné jméno: zkušenost však zrušil spektákl. Mnozí z prázdnoty zkušenostního účtu čtou bankrot Apokalypsy. Proti nim jsou všechny „post-ismy“ výrazem zdrženlivosti – v tom, ale jen v tom, spočívá i morálka „postdemokracie“.
Formální demokracie
„Liviovy Ab Urbe condita libri,“ pravila filoložka s pohledem upřeným hluboko do očí, „jsou tím vůbec nejnudnějším dílem antické literatury.“ A měla pravdu. Pokus římského historika restituovat legitimizační sílu tradice v době neschopné snášet své chyby i léky proti nim postrádá zábavnost. O nápravě doby řeční dnes už jen Hamleti a odnese to Polonius, který si všiml, že ač mluví z cesty, přece je v tom systém. Vše marno: napříště platí, co funguje. Performativita – hodnocení z hlediska poměru vstup/výstup – spořádala jak legalitu, tak legitimitu. Úsilí věnované legitimitě bez ohledu na účinnost způsobí, že skončíte v posteli s prvními deseti knihami Tita Livia.
Dosud ještě chodíme plakat na hroby. Třeba na hrob „silného“ rozlišení mezi legalitou a legitimitou, které působilo v novověké politické teorii jako dynamit. V této verzi však nebylo soběstačné: ke svému účinku potřebovalo odkazovat na silný rozdíl mezi pozitivním a přirozeným právem, státem a občanskou společností, existencí a normou, na kategorie filosofie dějin – a naposledy na antropologickou konstantu. Jakmile však opustíme metafyzické zdvojování skutečnosti, můžeme legalitu od legitimity rozlišit už jen na základě perspektivy – systémová integrace versus sociální integrace. Proroci proměny liberalismu v tradici doufají, že obě uvedou v soulad balzamováním druhé, my je však na této cestě následovat nemůžeme. Legalitu tedy připíšeme akci, která vyhoví předepsané sociální konvenci v podobě ústavy, zákona, vyhlášky či jiného systémového předpisu, kdežto legitimitu akci veřejností uznané nebo nacházející se v procesu uznávání. Co je nadto, je buď tradicí nebo soukromým přesvědčením, které nemá se zakotvením ve struktuře současného sociálního systému ani s teoretickou zdůvodněností co dělat.
Jásat nad popsaným stavem by ovšem bylo stejně nemístné, jako je nepoctivé zapírat, že – řečeno s Toynbeem – většina občanstva dnes tvoří vnitřní proletariát. Formální zastupitelská demokracie je totiž tradiční, zděděnou politickou formou současné rizikové společnosti. Demokratická ideologie rousseauovského střihu, jež se odvolává na vůli lidu, tvoří další vrstvu a politické formě odpovídá jen coby zažité vyprávění o původu. Formální zastupitelská demokracie, v níž strukturálně depolitizovaná veřejnost jednou za čtyři roky vystaví elitě bianco šek k politickému handlování, nemá sama o sobě s obecnou vůlí občanstva mnoho společného.
Stát expertů
Ohrožení principu demokratické legitimity nespadlo z nebe. Ve výloze s nápisem „Boj proti komunismu“ prodělala demokracie nevratné změny, ale před pádem berlínské zdi se tomu věnovali pouze nemnozí. Již půl století je demokratická legitimita především ornicí, z níž čerpají živiny „demokratické elity“ a nátlakové skupiny – bez ohledu na rozvoj občanských práv a demokratizaci vzdělání.
V českém prostředí to byl v Miroslav Jodl, kdo již v šedesátých letech upozornil, že západní politické teorie spíše než „obecnou vůli“ zdůrazňují pojem právní ochrany, zavedený italským politologem Gaetanem Moscou. Právní ochrana znamená, že tvorba a výkon moci jsou ve společnosti regulovány zákony a závaznými morálními zvyklostmi. Jenom za těchto podmínek je jednotlivý občan chráněn před zvůlí držitelů moci a moc sama zůstává pod společenskou kontrolou. Podmínkou právní ochrany je ovšem rovnováha sociálních sil, argumentoval Mosca ve stopách Aristotela a Montesquieua. Kde totiž sílu nedrží na uzdě jiná síla, vzniká riziko mocenského monopolu a zatlačování až likvidace sil opozičních. Přibližná rovnováha sociálních sil na Západě existovala zhruba mezi lety 1945 a 1975, od té doby se však postupně rozpadá – a s ní se rozpadají i šance samotné právní ochrany.
Někdejší dynamická rovnováha mezi prací a kapitálem bývala garantována státem – v podmínkách poválečného ekonomického boomu a tváří v tvář konfrontaci s komunismem. Jakmile však vyhlídky na neproblematické pokračování ekonomického růstu zpochybnila první ropná krize a jakmile „détente“ posvětila faktickou, byť navenek stále „nepřátelskou“ spolupráci obou vojenskopolitických bloků, kapitál tento rámec přestal respektovat. Bědování českého prezidenta a jeho intelektuálních satelitů, že demokracii ohrožují nevládní organizace, tedy vyrůstá v lepším případě z pokrytectví, v horším z naprosté ignorance. Nebyl to přece „NGOismus“, kdo zrušil poválečnou balanci sociálních sil; pokud vůbec existuje cosi jako „NGOismus“, jde nanejvýš o reakci na situaci, kdy vliv běžného občana na věci veřejné dlouhodobě klesá.
Stát, který řídí proces svého rozkladu, přitom situaci jen zhoršuje. Ve sporech s tradičním byznysem, ale i s rozvíjejícím se „ekobyznysem“ nevládní organizace vždy tahají za kratší konec. Jenomže čas od času přece jen reprezentují vůli občanů mnohem lépe než její „legitimní“ zástupci a vykonavatelé, což je vnímáno jako ohrožení vyprázdněného sociálního pořádku. No řekněte – kam bychom přišli, kdyby si voliči zvykli, že jejich názory mají významný vliv i mimo rytmus volebního cyklu?
Po druhé světové válce se na Západě minimální stát změnil ve stát sociální, který navíc převzal četné ekonomické funkce. Tradiční morální diskurs liberálně demokratické politiky nabobtnalou agendu už nevstřebal a političtí analytici začali mluvit o hrozící tyranii expertů. V odbornickém žargonu nezbývá místo pro příběhy o legitimitě, politik již sám není s to říci, co je z hlediska růstu svobody „dobré“ a co „špatné“. Snaží se tedy naslouchat těm expertům, jejichž rady podle jeho názoru po aplikaci fungují. Tak začalo pohlcování legitimity performativitou – zbytek historie si lze přečíst u J. F. Lyotarda. Opětovný ústup státu a jeho privatizace od konce sedmdesátých let nepřinesly už návrat přehlednosti, které se těšily předválečné liberální demokracie. Stát se nakonec zachytil v oblasti tvorby příznivého investičního prostředí („vzdělanostní společnost“, snižování daní pro korporace, daňové úlevy...) a v oblasti bezpečnosti (vnitřní i vnější, včetně ekologické a energetické). Otázka po smyslu změn, tedy po jejich legitimitě, míří do prázdna: adaptujeme se, abychom se adaptovali.
Most mezi veřejností a vrchností
Koncept rizikové společnosti Ulricha Becka zpochybnil systémové teorie společnosti především ve vztahu k jejich nárokům na funkčnost, nikoliv normativně. Vyjdeme-li odsud, nemusíme již podnikat taková kouzla, jako ještě v devadesátých letech Stanislav Hubík. Ten totiž neziskovým organizacím „věnoval“ sféru hodnotové racionality, aby odsud korigovaly účelovou racionalitu systému. Potíž je ale přece v tom, že účelová racionalita systému přestává fungovat – a cílem kritiky není odsouzení této skutečnosti, nýbrž náprava.
Kromě tržních fundamentalistů v zásadě každý připustí, že existují oblasti, o něž se „trh bez přívlastků“ dobře nepostará. Přinejmenším ve sféře charity s tímto pohledem na věc nemá problém takřka nikdo. Ekologické, lidskoprávní a jiné nevládní organizace prostě jen vyplňují další mezery v údajně dokonale fungujícím sociálním systému. Do některých záležitostí systém nepříznivě zasahuje silou nezamýšlených důsledků
svých „přísně účelných“ aktivit; často jde zároveň o ty oblasti, které z hlediska ziskové či byrokratické efektivity neumožňují, aby se jim systém obvyklým způsobem věnoval. Nevládní organizace se snaží sociální systém zbavit sklerózy, zvýšit jeho kapacitu učení; pokud se jim to nedaří, usilují o rozsáhlejší reformy. V principiální rovině tedy není třeba otázku legitimity nevládních organizací nijak zvlášť řešit, a v zemích s poněkud méně hysterickou politickou pravicí, než má Česká republika, po tom také nikdo nevolá.
Poněkud složitější je to s věrohodností prostředků, které nevládní organizace při dosahování svých cílů používají. Zde je nejvíce napadán lobbing a nejsilnější protiargument zní, že taková praxe podkopává demokracii. Kdyby volební programy stran skýtaly jednoznačné vodítko pro rozhodnutí v každé konkrétní situaci, kdyby navíc tyto programy v praxi skutečně zavazovaly, kdyby politik s průměrným rozhledem byl něčím víc než korkovou zátkou, s níž si pohrávají vlny aparátu a poradců, a konečně kdyby byznys neměl přesně vyčísleno, o kolik jsou investice do lobbingu výnosnější než téměř všechny ostatní – pak by měla taková námitka smysl. Tvrdit však, že je nepřípustné, aby nevládní organizace lobbovaly, aniž se zároveň navrhne způsob, jak účinně zabránit lobbování ze strany byznysu, je ukázkovým příkladem jednostranné a účelové kritiky.
Jediný způsob, jak lobbingu systémově bránit, by spočíval v předání všech důležitých rozhodnutí k všelidovému hlasování. Můžeme se však spolehnout, že jakmile přijde řeč na referendum, naši „obhájci demokracie“ se otočí na pětníku a začnou vysvětlovat, proč se něco takového vůbec, ale vůbec nehodí.
No dobře, krčí rameny jiní – ale smějí nevládní organizace dělat marketingové a mediální kampaně? Odpověď zní: Nic jiného jim přece nezbývá! Ti, kdo brojí proti „NGOismu“, by ovšem byli velmi rádi, kdyby se nevládní sektor spokojil s metodami z dob národního obrození a „odvážně buditeloval“ ve stylu Františka Jaromíra Rubeše. Žádné metody komunikace s veřejností nejsou pochopitelně vyloučeny, ačkoliv styl „osvětová činnost zapadlého vlastence“ se spíše nedoporučuje.
Média a marketing by rozhodně neměly tvořit jediný nástroj kontaktu s veřejností. Ale úplně je ignorovat? Problém je přece jinde: je třeba posilovat schopnost občanů pracovat s informacemi a tvořit si autonomně názory. To ovšem není úkol, který by měl kdokoliv právo přehazovat na „NGOisty“; primárním adresátem takového požadavku je vzdělávací systém. A ten, jak bylo nedávno zveřejněno, má u nás brzy srůst s byznysem. Nevšiml jsem si, že by „znepokojení demokraté“ tento plán nějak komentovali.
Nevládní organizace se ovšem musejí vyvarovat prosazování nějaké „skryté agendy“ kombinované s PR navenek. Věrohodnost si mohou zachovat jedině za podmínky maximální transparentnosti nejen v účetnictví, ale i ve sféře cílů a záměrů. Rovněž pokušení vystupovat jako autorizovaný zástupce „veřejnosti vůbec“ je velkým rizikem. V současné komplexní společnosti v naprosté většině případů existuje taková pestrost názorů, že možnost reprezentativní artikulace názorů veřejnosti jedním, dvěma či třemi subjekty je třeba považovat za něco zcela výjimečného. Fingování konsensu tam, kde neexistuje, je jen laciným trikem, který se záhy vymstí.
V situaci, kdy názory občanů rozhodovací sféru obecně příliš nezajímají, je nevládní organizace ohniskem artikulace alespoň části z nich – ničím více, ničím méně. Staví most mezi izolovanou vrchností a depolitizovanou veřejností – je to však jen úzká lávka, žádné spojení rozdělených kontinentů.
Takové normální Česko
Složitá historie českého nevládního sektoru vedla ke vzniku specifických problémů, které jako celek ještě zcela nepřekonal. České „nevládky“ až na několik výjimek v devadesátých letech nevznikaly autochtonně, ale čerpaly z bohatých zdrojů starších západních sester a z finančního pramene v podobě japonských, evropských, zejména však amerických grantů. S nadsázkou je možno říci, že v této zlaté éře stačilo vědět, jak správně napsat projekt – vše ostatní již mohlo běžet amatérsky. Protože chyběla vazba k veřejnosti, kterou pro existenci své organizace nepotřebovali, někteří si zvykli „lidi z ulice“ takřka nebrat na vědomí. Nové a nevyzkoušené aktivity vedly občas k přeceňování improvizace a k dojmu, že racionální dělba práce je zbytečným výmyslem ze světa byznysu (zatímco každý přece zvládne dělat úplně vše, když chce). Zpočátku takřka úplná absence informací o některých tématech nahrávala dokonce tendenci chápat roli NGO jako apoštolát. Zbytky tohoto mindsetu ovšem tají jako sníh v létě a ve většině českých NGO dnes najdeme prostředí nepříliš vzdálené běžnému byznysu.
Snad je na místě lehká pochybnost, zda vlastní étos nevládní organizace v několika příštích letech obstojí, pokud by opravdu všechny kulturní bariéry padly. Ale tak jako v jiných oblastech, ani zde nemá smysl nic jiného než hledání nových forem. Tradice devadesátých let by mohla pokračovat jen za cenu naprostého ustrnutí a izolace.
Sociologové tvrdící, že západní společnosti se jakožto společnosti rozpadají, netvrdí, že se tak děje v důsledku nějakého „NGOismu“. Na vině je spíše občanský privatismus, který byl často podporován z ekonomických důvodů, a stále větší nároky zaměstnání. S obojím má každý, kdo zažil proměnu normalizačního Československa v „takovou normální zemi“ všech těch Kožených, Krejčířů, Šloufů a Dalíků, zkušeností víc než dost.
Nejpozději po roce 1969 přece každý obyvatel české kotliny pochopil, že snaha nasazovat krk a existenci za jakousi fantazii „veřejného zájmu“ je čirým donkichotstvím. Generace „Husákových dětí“, k níž patřím i já, vyrostla pod vlivem všeobecně rozšířeného přesvědčení, že osud národního společenství byl fatálně zkurven a usilovat o nápravu, která je přece nemožná, může jen naprostý blb.
Na západ od nás musí katabolické procesy vytlačovat pozůstatky poválečného demokratického občanství. Takovým komplikacím se ovšem v České republice snadno vyhneme. Vrchnostenskému komandování atomizovaného stáda poddaných překáží snad už jen pár spolků a občanských sdružení. Nuže, hrr na ně!
Po ropném zlomu
Hlavním „hříchem“ ekologických nevládních organizací není vlastně nedostatečná legitimita jejich cílů, ale kacířství ve vztahu k náhradnímu náboženství ekonomického rozvoje, jež dosud vládne napříč politickým spektrem. Paušální odmítnutí zeleného „NGOismu“ si však může dovolit jen ten, kdo důsledně tvrdí, že žádné ničení planety nevidí a nikdy neviděl. Nic ve zlém, ale tahle pštrosí politika poněkud připomíná poslední žlučovité výlevy komunistické propagandy.
Vznikající problémy v dopravě a energetice plynoucí z nedostatku zdrojů totiž žádná ideologická cenzura ani štvanice na „NGOisty“ neodstraní. Už příští generace se bude muset obejít bez asijského zboží, jehož doprava se nevyplatí, a vystačit s třetinou současné energetické spotřeby. Kdo tvrdí něco jiného, měl by laskavě vysvětlit, jakým drastickým opatřením – tedy na čí úkor – toho při rostoucí světové poptávce a stoupajících cenách hodlá dosáhnout. Rádobyodvážné řečnění za peníze ropné lobby nic neřeší.
Je načase zahájit debatu o funkci státu v období po ropném zlomu, nikoli křičet, že nevládní organizace ohrožují demokracii. Úkolů je nepřeberné množství: snižování energetické náročnosti dopravní soustavy a závislosti na dovážených surovinách; decentralizace energetické soustavy; pomoc byznysu tlačenému cenovým vývojem na trhu s ropou ke zkracování přepravních vzdáleností a tím k výměně obchodních partnerů; forma podpory nezbytné renesance zemědělství; nový mix centralizace a subsidiarity ve státní správě atd. Nic z toho nevládní organizace neřeší ani řešit nemohou. Jsou schopny připravit některé expertizy, ale samotnou volbu je třeba provést teprve po důkladné celospolečenské debatě. Nutnost provést zásadní a bolestné změny je ale zároveň příležitostí, jak překonat depolitizaci veřejnosti a zapojit ji do rozhodování o opatřeních, která se jí významně dotknou.
Právě v tom snad můžeme vidět jedinou pozitivní stránku věci. Podmínkou strukturální depolitizace veřejnosti v pozdním kapitalismu byl přece příslib konzumního ráje, k němuž se prý blížíme mílovými kroky. Jakmile si s konečnou platností připustíme, že tento příslib je falešný, delegitimizovány nebudou NGO, ale formálně demokraticky či globálně ekonomicky ustavené elity. Bude to znamenat vědomí, že systém, který odboural každou jinou legitimizaci než performativitu, neumí dostát svým vlastním kritériím.
Machiavelli si při četbě Livia zapsal: „Lidské touhy jsou nenasytné a život z nich splní jen nepatrnou část. Tak se v myslích a srdcích rodí nespokojenost s tím, co je. Proto se člověk utíká k oslavě minulosti a k neoprávněné víře v budoucnost, ač k tomu nemá žádný rozumný důvod.“
Co napadlo vás?
Autor je filosof a sociolog. Pracoval pro několik neziskových organizací.