Nová zpráva o českém exportu zbraní přináší mírný pokrok v mezích usnesení vlády.
Na začátku srpna vyšla v České republice již třetí národní výroční zpráva o exportu vojenského materiálu a ručních zbraní. Náš stát se tím do jisté míry přiblížil standardu veřejné kontroly v západní Evropě. Zpráva je sice pravidelně publikována, ovšem vydávání národní výroční zprávy je podloženo jen usnesením vlády a záruku pokračování v publikaci dokumentu tvoří pouze očekávání partnerů v Evropské unii. V českém systému kontroly exportu nemá výroční zpráva žádné určité místo, protože dosud nevznikl plnohodnotný parlamentní orgán, který by se jí nestranně zabýval. Zřízení Podvýboru pro vnější ekonomické vztahy a kontrolu obchodu s vojenským materiálem, k němuž dne 2. června 2005 přistoupil Zahraniční výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zatím nelze považovat za zásadní průlom. Podvýbor byl v minulé sněmovně personálně obsazen vskutku prazvláštně (Jan Kavan, Vladimír Laštůvka...), silně zastoupeno bylo Kavanovo „levicové“ křídlo ČSSD a komunisté. Řada členů orgánu považovala přístup ministerstva zahraničí (MZV) k vývozům zbraní za zbytečně restriktivní a usilovala víc o získání možnosti spolurozhodovat při udělování licencí než o uplatnění transparentních kontrolních mechanismů. Deklarované záměry podvýboru spíše nasvědčovaly snaze cíleně podporovat konkrétní exporty. Nepřehlédnutelný aspekt vztahů mezi podvýborem a MZV v minulém volebním období navíc představoval spor dvou zahraničněpolitických orientací – kavanovského multipolarismu a svobodovského amerikanismu. Omezení obou lze dobře ukázat na selektivní benevolenci vůči problematickým exportům, kterou představitelé obou směrů uplatňují. Zatímco Kavan coby ministr zahraničí neváhal povolit prodej zbraní rasistické diktatuře v Zimbabwe, Svobodovi zase nevadí, že nákupy českých zbraní pro kolumbijské ozbrojené složky jsou hrazeny z americké pomoci, jejíž poskytování je podmíněno neuznáním mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny.
Formální zlepšení, trvající nejasnosti
Poslední národní zpráva v principu vychází ze společné metodiky EU, nicméně vykazuje jisté rozdíly. Český seznam vyvezeného vojenského materiálu se od společného seznamu EU liší, což srovnání se zahraničními dokumenty příliš neusnadňuje. Evropský seznam (ML) pracuje s 22 kategoriemi, český SVM s 24 – avšak přes větší podrobnost český seznam v jednom případě položky evropského slučuje. Nelze tak rozhodnout, zda bylo exportováno výrobní zařízení nebo technologie, což znesnadňuje kontrolu licenční politiky českých zbrojovek. Naopak SVM oproti ML umožňuje určit, zda v případě vývozu vojenské optiky šlo o fotografické a elektrooptické či infračervené zařízení. Posledně jmenovaný produkt je na společném seznamu vybavení zneužitelného k vnitřní represi schváleném EU, zatímco fotografická a elektrooptická zařízení nikoliv. Jiným přínosem českého SVM je vyčlenění kategorie služeb, která zejména zahrnuje výcvik zahraničních ozbrojených složek. Kategorie Zbraně a jejich speciálně konstruované součásti je v českém seznamu vojenského materiálu dodatečnou poznámkou definována tak, že do ní nespadá naprostá většina běžně užívaných poloautomatických vzorů vojenských pistolí. Odpovídající kategorie seznamu EU tuto chybu neobsahuje.
Důsledky nejasností v české kategorizaci ručních zbraní mohou být velmi významné. Jestliže totiž výroční zpráva uvádí, že v roce 2005 bylo do 34 zemí vyvezeno takřka 26 000 pistolí „pro lov, hobby nebo sebeobranu“, není z toho vůbec zřejmé, jakou část z nich tvořily potenciálně vojensky využitelné modely jako CZ 75 či Alfa Combat nebo Defender.
Ministerstvo zahraničí přehání, když v předmluvě vyzdvihuje jako hlavní přednost zprávy to, že obsahuje údaje o primárním konečném uživateli. S ohledem na stále větší roli prostředníků v obchodu se zbraněmi totiž přinejmenším u pistolí platí, že prodejce je vždy jistý, konečný uživatel však nejistý.
Problematické vývozy
Do Alžírska, kde podle Amnesty International i v roce 2004 docházelo k mučení, nezákonnému věznění a trval výjimečný stav vyhlášený v roce 1992, vyvezla Česká republika v roce 2005 fotografická a elektrooptická zařízení v hodnotě 2,265 milionu eur. Jakkoli podle seznamu EU nejde o materiál použitelný k vnitřní represi, charakter činnosti alžírských ozbrojených sil v posledních 13 letech vyvolává pochybnost o vhodnosti podobného vývozu. Z pohledu českých nevládních organizací zabývajících se kontrolou exportu zbraní však rozhodně nejde o jediný problematický vývoz.
„Zpráva MZV poprvé přináší některé informace, které představují pozitivní posun v kontrole exportu zbraní. České zbraně ale nadále končí i v zemích, které hrubě porušují lidská práva. Dodávky zbraní do zemí jako Etiopie, Angola nebo Sýrie v nás vyvolávají vážné obavy, že mohou být použity proti civilistům. ČR navíc nadále dodává zbraně do Číny, na kterou je uvaleno embargo EU,“ uvádí Eva Dobrovolná, mluvčí Amnesty International.
„Ministerstvo tvrdí, že většina vyvážených zbraní je primárně určena státním ozbrojeným složkám a že je tak zajištěna jejich odpovídající kontrola. Když se ovšem podíváme, jaké vlády jsou příjemci českých zbraní, ztrácí tento argument na váze. Jak chce ČR přesvědčit komunistickou vládu Vietnamu či vojenský režim v Pákistánu, aby nezneužívaly zbraně z ČR k porušování lidských práv? Jak chtějí české úřady zabránit vládním vojskům Srí Lanky, která právě nyní mají na svědomí desítky mrtvých nevinných civilistů, aby k vraždění nevyužívaly české zbraně? Až jako černý humor působí argument českých úřadů o ,odpovídající kontrole’ zbraní dodaných státním ozbrojeným složkám v případě vývozů vojenského materiálu válčícím stranám na Blízkém východě – Libanonu a Izraeli“, dodává k tomu Milan Štefanec z organizace Nesehnutí, která se staví proti obchodům ze zbraněmi.
Po selhání přehledové konference OSN o ručních a lehkých zbraních na přelomu letošního června a července lze očekávat, že i zářijová všeobecná konference OSN patrně skončí vítězstvím mezinárodní zbrojařské lobby. Úsilí o vyšší transparentnost kontrolních mechanismů musí tedy ve větší míře vycházet z národní a regionální úrovně. Česká výroční zpráva tomu může napomoci, pokud se konečně stane platným prvkem národního kontrolního systému a přestane být jen výkladní skříní určenou pohledům z Bruselu.
Autor je publicista.