Živé české sklo

Výstava v pražské Husově ulici je upravenou a doplněnou reprízou putovní výstavy X let tavené skleněné plastiky, uspořádané v roce 2004 k desátému výročí založení železnobrodského sklářského studia Pelechov. Prostory Českého muzea výtvarných umění nejsou tak velkorysé jako v Moravské galerii v Brně či v Severočeském muzeu v Liberci, přesto tato výstava umí zhuštěně vypovědět, co řekla jinde. Nalezneme na ní tvorbu od dvou typů autorů. Jedni jsou skláři, dokonale ovládající technologie výroby a vytvářející design i umění. Druzí jsou nejčastěji sochaři, ale i architekti či malíři, kteří své skleněné plastiky realizují ve Studiu Pelechov. Zdeněk Lhotský, zakladatel a majitel tohoto studia, je také výrazným sklářem. Zdařile pokračuje v tradici výroby kvalitního a inovativního českého skla. Tušíme ale, co se vlastně dnes pod pojmem české sklo rozumí?

Tradice českého skla

Začátek vývojové linie světoznámé produkce skla z českých zemí bychom hledali již ve vrcholné gotice díky proslulému zeleně průzračnému „lesnímu sklu“. Zásadním prvenstvím se může pochlubit i dvůr Rudolfa II., kde kolem roku 1600 brusič drahokamů Caspar Lehmann poprvé použil techniku broušení skla. Po třicetileté válce se v českých zemích začalo tavit průzračně čisté sklo, označované jako český křišťál. Čeští skláři byli šiřiteli nových přelomových podnětů, myšlenek i výrobních postupů po další období baroka, rokoka, klasicismu, historismu i secese. V první polovině 19. století začal sklářský mág z Nového Boru Bedřich Egermann experimentovat s barevnými sklovinami. Svými technikami přehodnotil přístup ke sklu: povýšil je z užitého umění na artefakt. O sto let později na něj navázal dnes již legendární sklář René Roubíček. Ve čtyřicátých letech 20. století jako jeden z prvních umělců začal vytvářet skleněné plastiky. Byl za ně oceněn na Expu v Bruselu v roce 1958 hlavní výstavní cenou Grand Prix a ve své tvorbě pokračuje dodnes. V pojetí skla jako umělecké formy pokračovali i kongeniální tvůrci Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Jejich skleněné objekty prostoupené metafyzickými otázkami a existenciálními pochybnostmi jsou dodnes nepřekonaným dílem. Kromě osobitého obsahu, jejž vložili do svých plastik, objevili i novou techniku – tavené sklo. Stanislav Libenský se kromě umělecké činnosti věnoval i pedagogice a z jeho ateliéru vzešlo mnoho významných osobností. Jednou z nich je právě i Zdeněk Lhotský. Naučil se od Libenského a Brychtové výrobu taveného skla a zachránil před zánikem železnobrodskou sklářskou dílnu, která má několikasetletou tradici. V roce 1994 založil společně s Oldřichem Plívou Studio Pelechov, které umožňuje nejnáročnější realizace ve středoevropském prostoru.

Živá voda

Procházíme-li výstavou, máme po chvíli dojem, že jsme se ocitli ve světě zapomenutých předmětů a bájných zvířat. Objekty jsou na hony vzdálené tendencím současné malby či fotografie, prostupuje jimi aura přírodního klidu spojeného s dokonalým tvarem. Většina děl je inspirovaná organickými formami a principy anebo ztělesňuje myšlenky starých civilizací. Vlastnosti taveného, fúzovaného či lehaného skla vdechují do vystavených předmětů transcendentální atmosféru. Kurátor výstavy Ivan Neumann si byl dobře vědom účinků světla na sklo, proto buď důmyslným umělým nasvícením nebo vhodným umístěním plastik v prostoru podtrhl „rozměr“ většiny z nich. Semínko odkazu Libenského a Brychtové o zduchovňování skla vzklíčilo na úrodné české půdě. Některá díla mají nejen neuchopitelný tvar, ale i název, jak vidíme u plastik Jiřího Plieštika, například jeho Konjunkce anděla s měsícem. Většina z nich ale reaguje na svět živých tvorů: Jaroslav Róna vytvořil misku Opice, Čestmír Suška dal život průhledným živočichům – Měňavce a Hvězdici a Michal Gabriel zapustil plovoucí ryby do objektu Stůl. Právě poslední z nich vytvořil sochu s názvem Zelená voda, kdy v kombinaci skla a těžkého kovu dochází k téměř pohádkovému ztvárnění ducha přírody – živé vody.

Ohromné oko Zdeňka Lhotského

Rozdíl mezi sklářem a sochařem je vysledovatelný v jejich přístupu k materiálu. Zatímco sochař se snaží najít nejlepší tvar pro výslednou plastiku, sklář je stále pohlcen materiálem samotným a zkouší jeho možnosti. Proto jsou objekty sklářů technicky důmyslnější a jejich forma často vychází z užitého umění. Skláři používají více dekoru, vytvářejí design, který je plastikou, a obsah díla dokonale souzní s hmotou. Práce Zdeňka Lhotského se vyznačují elegantní důstojností, zakotvenou ve zdánlivě nemožné monumentalitě propojené s ladností. Mají dvě polohy – jednu užitou (misky, tácky a vázy) a druhou jako volné umění. Lhotský používá pro některé mísy techniku fúzovaného skla. Tvarem se od sebe příliš neodlišují, důležitý je ornament, který pomocí fúzování vznikne. Geometrický základ rozpitý do amorfnější struktury evokuje staré ruční zdobení. U velkých děl tento autor zdůrazňuje čistý povrch skla a svět, který se odehrává v masivní skleněné desce. Nejvýraznějšími objekty jsou Reliéfy I a II, které v metrovém rozměru znázorňují lidské oko vměstnané do velkého obdélníku. Tato díla vzbuzují ambivalentní pocity. Jednak se skrze ohromné oko díváme do známých, ale deformovaných končin, přičemž nám naskočí pořekadlo o očích jako oknech do duše, na druhé straně nás po celou prohlídku horního patra tyto dvě oči sledují jako v Orwellově románu o Velkém Bratrovi. Reliéfy I a II stejně jako Mísa-Mušle jsou zhotoveny z taveného čistého skla. Nebarevnost a průhlednost podtrhuje strukturu objektu i jeho nevinnost. Mušle působí svou velikostí natolik myticky, že jen čekáme, kdy z ní uvidíme vystupovat Venuši.

Mlčenlivá výstava

Tiché a chladné vylidněné výstavní prostory a zvědavé paní kustodky, které se překvapeně ptají, co si to zapisuji. Během celé mé návštěvy v neděli odpoledne nepřišel do Českého muzea výtvarných umění ani živáček. Přestože se skoro každý Čech rád pochlubí v zahraničí, že jeho země má velkolepou tradici skla, tak na výstavu nezavítá. Zřejmě má dostatečně ucelené znalosti z obchůdků kolem Karlova mostu. Smutný obrázek o expozici současného skla. Kurátor přes promyšlenou výstavní koncepci a citlivou instalaci objektů navíc neposkytl méně znalému divákovi žádné záchytné body, vysvětlení či popis jednotlivých sekcí a koutků. Nenalezneme ani životopis Zdeňka Lhotského či historii Studia Pelechov. Výstava je dokonale mlčenlivá. Promlouvají jenom samotné objekty, pokud ovšem porozumíme jejich řeči.

Autorka je studentka VŠUP, oboru dějiny a teorie designu a nových médií.