Nakročeno

Výstava Horká linka kurátora Jana Zálešáka se koná jako poslední expozice uspořádaná nynějším vedením Špálovy galerie. Můžeme doufat, že tento prostor bude s příštím provozovatelem a sponzorem sloužit jako smysluplná galerie současného umění. Výstava samotná je v této situaci neplánovanou metaforou vývoje místa.

Hloubka hezkého umění?

Horká linka je mezigenerační výstavou, která autory pracující s formálními vlastnostmi obrazů a objektů propojuje s konceptuálněji uvažujícími tvůrci. U většiny děl je zřetelný úmysl působit prostřednictvím potěšení z barvy, kompozice a struktury materiálu, zatímco jejich obsahy zůstávají většinou v zákrytu za nimi.

Pozitiv/Negativ ze známého cyklu Jiřího Thýna 50% šedá, jehož část vystavoval na loňském pražském Bienále současného umění, vidíme ve vstupní místnosti. Zde také vytváří spolu s objektem Evžena Šimery Růžový stín úvodní pocit přílišné čitelnosti, který doprovází většinu prací na výstavě. Procházíme hezkou podívanou, a je tedy naplněn jeden ze záměrů kurátorské koncepce – vystavit „libidózně“ působící umění: „Horká linka je výstava pro diváka s romantickými kořeny, který v galerii hledá především estetický prožitek (a ideálně si je vědom toho, že i nezaujaté zalíbení má politický rozměr),“ píše v tiskové zprávě kurátor. Zálešák chtěl tedy nabídnout novou platformu pro konfrontaci obsahů prezentovaných děl a ptát se mimo jiné na jejich sociální relevanci, na druhé dno; chtěl tak zřejmě ukázat funkční konfrontaci uměleckých přístupů. V úvodním textu zmiňuje, že jeho cílem bylo vytrhnout některé autory z interpretačních schémat, „která by tímto setkáním mohla být revidována“.

Forma jako potěšení, nebo jako význam?

U některých autorů nalézáme jistou skepsi vůči formálnímu působení obrazu. Jan Nálevka ve své práci Můžeme ztratit všechno, jen ne čas imitoval strojové linky natištěného papíru ručním narýsováním šesti pětisetstránkových balení prázdného kancelářského papíru. Způsob Nálevkovy práce s dílem, u nějž nemůžeme necítit intenzitu dlouhé a zdánlivě nesmyslné činnosti (což autor zřejmě očekával), je podobný procesu tvorby obrazů Jiřího Matějů, který různými barvami nanáší na velká plátna úzké linky do pravoúhlé sítě. Je však daleko více karikujícím zopakováním nevědomého pohybu. Nálevkovo „ztrácení času“ v přízemí prorůstá do prvního patra ke Konci léta a Bylo toho dne nejen jako komentář a otazník po smyslu nutnosti zdlouhavého vzniku některého typu umění, ale i jako reakce na ekonomické apely zaznívající naší dobou.

V podzemních prostorách jsou také v jisté juxtapozici umístěni další dva umělci. Milan Houser zde uměle imituje zářivý a barevný nepořádek v ateliéru, rozlité plechovky vtékají do dřezu a ucpávají ho. Jeho kýčovitý objekt problematizuje téma plynutí a kumulace, odpadu a krásy. Ve vedlejší místnosti je – nepřívětivě k návštěvníkovi – v rohu naskládaná úhledná hromádka velkých dřevotřískových písmen. Slouží jako revitalizovaný fragmentární pozůstatek výstavy Placebo Jana Šerých, která zde proběhla v roce 2002. Osvědčený postup znovuvystavení věci v její již nerozluštitelné podobě využívá přenesení vnější reality do výstavního prostoru, podobně jako je tomu u rozlitých plechovek v předchozí místnosti. U Milana Housera znamená očekávání, že se znovu vyvolá, zintenzivní a zkreslí prožitá zkušenost, u Jana Šerých jde spíše o stažení se ze srozumitelné a konvenční reality, které samo o sobě je kritickým postojem k ní.

Nejasná odpověď na časté otázky

Snaha revidovat a vyplést autory z jejich výstavních rybníčků je bezesporu příjemným, i když nikoliv ojedinělým počinem: formální rysy děl se pokouší reinterpretovat řada jiných výstav i kurátorů. Zmiňme například loňskou expozici Petra Vaňouse Černobílé zlaté město v Topičově salonu v Praze nebo klatovskou výstavu Die Gehilfen, uspořádanou Michalem Pěchoučkem a Edith Jeřábkovou v roce 2008.

„Malby Petra Písaříka (1968) mohou často provokovat svou přímočarou líbivostí. Povrchní? Možná, ale jde se snad do hlouby dostat jinak než přes povrch?“ píše v textu Zálešák. Zdůvodnění výběru Jana Nálevky a jeho díla je podobně tázavé a neurčité: „Jeho minimalistický kreslířský projekt lze číst jako dokonalé vítězství formy nad obsahem. I když ve skutečnosti to bude trochu složitější…“ Zálešákovo vysvětlení výstavy v úvodním textu je velmi opatrné a na výstavě již téměř není rozeznatelné. Odnáším si odsud neutrální dojem ustrnutí mezi nákrokem dopředu a zpět, co se týče jejího celkového sdělení i jejích dílčích částí a podnětů. Vizuální zážitek z Horké linky je tříštivě uspokojivý, u některých obrazů nebo objektů váháme, zda je nepoužít jako vzor pro tkaný koberec, dekorativní tapetu nebo tričko. Kde začíná a končí hranice mezi designem a volným uměním? Podobné otázky určitě výstava potichu klade. Činí to ale podobně neemotivním, formálním a předvídatelným způsobem, jaký lze připsat procesu vzniku většiny prací na výstavě. Ambivalence problémů, která byla zřejmě u zrodu výstavního záměru, nepůsobí jako podnět k diskusi, protože kladené otázky jsou poměrně známé a odpovědi spíše neurčité.

Post scriptum

Doufejme, že nakročený a nedošlápnutý krok, který činí prozatím poslední výstava ve Špálově galerii, neuvidíme i v jednání magistrátu, jehož úlohou by mělo být zachování zrekonstruované budovy jako výstavní platformy. Historie tohoto místa je pestrá a v blízké budoucnosti uvidíme, zda pro sponzory i magistrát má smysl podporovat nekomerční galerii současného umění. Městská část Prahy 1 vypsala výběrové řízení na provoz a výstavní činnost galerie (viz www.spalovka.cz). Termín podání žádosti je velmi krátký (vývěs 19. 2. – 22. 3. 2010), rovněž byly stanoveny pouze dvě půlhodinové prohlídky prostoru (uchazeč musí doložit čestným prohlášením, že prostory viděl a seznámil se s jejich technickými podmínkami). Výběr se prý bude v první řadě řídit předloženou koncepcí galerie, která má být vložena v samostatné obálce; v druhé obálce by pak měla být navrhovaná výše nájemného. Po zvolení vítěze se otevře obálka s navrhovaným nájemným, a pokud vybraný subjekt bude mít nižší sazbu nájemného než konkurenti, bude je muset buď dorovnat nebo od řízení odstoupit. Jaké bude tedy konečné nájemné, které dosud činilo 55 000 korun měsíčně, zůstává překvapením.

Díky vyčlenění galerie jakožto nebytového prostoru do přímé správy Městské části Prahy 1 (a tedy nezávislosti na dřívějších podmínkách Bytového podniku, kterému patřila předtím) by mohla být situace pro potenciálního provozovatele příznivější. Nastavení výběrového řízení ji ale příliš neusnadňuje.

Autorka je umělkyně a kurátorka.