Plastové hračky s nádechem

Výstava Hračky Libuše Niklové – 200 dm³ dechu v galerii Uměleckoprůmyslového musea v Praze podává obrázek nejenom o nezaměnitelném autorském výrazu designérky Libuše Niklové, ale i o touze překonat nedůvěru vůči novému a zdánlivě nepřívětivému materiálu.

Kurátoři Petr Nikl (výtvarník a autorčin syn) a Tereza Bruthansová připravili hravou expozici provázející kontextem i historií tvorby Libuše Niklové (1934–1981). Ve výstavním prostoru ožily nafukovací nebo pískající plastové figurky a zvířátka; instalace výstavy koresponduje se spontaneitou obsaženou v hračkách, jež na chvíli vystoupily z vitrín. Libuši Niklové se podařilo skloubit několik nesourodých jevů: v oboru dětské hračky uvedla do sériové výroby materiál umělých hmot, aniž by tím hračky ztratily kouzlo osobního rukopisu nebo taktilní atraktivitu; vložila do neosobního materiálu invenční prvky pro rozvoj dítěte, které v celkovém tvaru působí zcela přirozeně, a – vzhledem k významu a rozšíření jí navržených produktů – přispěla k tomu, že tyto hračky získaly neutrální sociální status.

Hrubé plasty pro všechny

Hračky pro děti byly dlouho především znakem postavení jejich rodičů. Kvalitní materiál a ruční výrobu nebylo možné skloubit s masovou strojovou produkcí. Tento jev se v českém prostředí intenzivně projevil v meziválečném období, a to v souvislosti se sdružením Artěl a také s tvorbou designéra Ladislava Sutnara. Tradice hračkové formy vycházela z řemeslného pojetí lidové tvořivosti, tedy především z dřevěných materiálů, kterým bylo dodáváno modernistické tvarosloví. Tato metoda se však vzhledem ke své finanční i výrobní náročnosti neuplatnila v průmyslu, zůstala v limitovaných edicích a modelech, a tedy opět v rámci jedné sociální skupiny.

Problematika použití plastových hmot v designu začala být aktuální v poválečné době, jelikož druhá světová válka urychlila výzkum plastů. Jejich základními výhodami oproti doposud používaným materiálům byly hygieničnost, ohýbatelnost a nízká cena. Zároveň se ale pro mnohé staly znakem populární, pokleslé kultury, nevkusného použití a ztráty „poctivého“ materiálu. Roland Barthes ve svých Mytologiích (Mythologies, Paris 1957, česky vyšlo v Praze roku 2004) odsoudil plast i produkty z něho vyráběné za imitaci skutečných látek a definoval jej jako hmotu s ošizenou substancí. Stejná látka může být použita na kyblík i šperk, jeho podstata je tedy zneuctěná vágní strukturou. Nicméně vlastnosti plastů umožňují dosažení tvarů, barev a povrchů v masovém měřítku: „Běžné hračky jsou vyrobeny z nevzhledné hmoty, jsou to produkty chemie, nikoliv přirozenosti. Mnoho z nich je nyní vytvarováno ze složitých látek, plastická hmota se zde jeví jako zároveň hrubá i hygienická, vymazává potěšení, něžnost, lidskost doteku.“

Vytvaruj si své zvíře

Paralelní světový vývoj v designu ale přinesl značnou oblibu tohoto materiálu a padesátá a šedesátá léta se označují jako éra plastů. Ty se široce prosadily i v odvětví dětských hraček: v roce 1949 začátek produkce Lega (Ole Christiansen), roku 1959 přichází panenka Barbie (firma Mattel), rok 1960 přináší nafukovací nábytek pro děti (Verner Panton).

Libuše Niklová používala plast od počátku, jeho technologii studovala na zlínské střední uměleckoprůmyslové škole. Poté pracovala ve výrobně Gumotexu Prostějov a později ve Fatře Napajedla. Výstava a katalog přehledně rozřazují její tvorbu do několika typů hraček: nafukovadla (1963–1981), gumáčci (1954–1964), hračky s varhánkovým trupem (1963–1965), kolekce pro Expo 1967, hračky zvukové a plněné vodou (1963–1966), pokojové sedací hračky (1969–1976), vodní objekty (1964–1981). Společným charakteristickým rysem těchto hraček je profesionální spojení znalosti vlastností materiálu s tvarem konkrétní postavičky, tedy co největší funkčnost doplněná designem vhodným pro určitý věk dítěte. Pro barevnost a stylizaci hraček vytvářela vzorníky a tabulky jejich kombinací, vymýšlela trefná zjednodušení. U hraček znázorňujících lidské profese zviditelnila atributy a zgeometrizovala anatomii těla, u zvířat zdůraznila synekdochické znaky. Stylizace Niklové se blížila daleko více abstrakci než reálné figuře. Ohebnost plastů, instalace interaktivních zvukových zařízení uvnitř hraček nebo jejich naplňování vodou přispívaly ke kreativnímu rozvoji dětských schopností a umožňovaly dětem provádět velké změny, například upravovat hračky do tvaru a vlastností zvířete nebo postavy.

Výstavou v Uměleckoprůmyslovém museu vystupuje Libuše Niklová z anonymity „průmyslových výtvarníků“, jak byli designéři za socialismu označováni. Výstava rovněž vybízí k uvažování nad originálním vytvářením aktivních podnětů pro děti, které může být inspirací nejen pro designéry.

Autorka je historička a teoretička designu.