Současný český premiér ani v novém roce neztratil svou dřívější roztomilost, která nepřestává udivovat, ale i bavit. Když Mirek Topolánek po novoročním obědě s prezidentem vysvětloval, jak média překrucují vládní výroky a postoje, mělo to i jistý komický rozměr, zejména když předseda vlády tvrdil, že v souvislosti se stabilizačními opatřeními nikdy nepoužil slovo reforma, ačkoliv není problém zajít do archivu a příslušné výroky ihned vyhledat. Překrucování, zapomínání a vymýšlení není v české politice ničím novým ani výjimečným, takové maličkosti, jako že si premiér vymýšlí, už málokoho zvednou ze židle. O to zajímavější jsou širší souvislosti, v nichž se premiérovy výroky vytvářejí či z kterých přímo vyrůstají.
Topolánkova logika je přímočaře jasná. Zatímco vláda, případně on sám dělají kroky uměřené, koncepční a povětšinou čistě racionální, média je emocionálně přibarvují, záměrně destruují a posouvají jejich skutečný, pravý význam. A tak se ze zvedání daně z přidané hodnoty stává přehnané zdražování a ze stabilizačních opatření reforma. Premiér se nerozčiluje ani tak kvůli tomu, že někdo překrucuje pravdu, protože upřímně řečeno ani on sám často neví, co je a co není pravda, a jak se ukázalo v novém roce, velmi se mu plete, co fakticky řekl a co za něj řekli jiní. Topolánek zvedá káravý prst, protože se mu nelíbí, že mimo vládu existuje síla, jež vládní postupy a kroky neinterpretuje v souladu s představami členů kabinetu. Je to vlastně dlouhodobý Topolánkův spor – média neplní funkci, kterou by si od nich premiér přál. Nastavují příliš křivé zrcadlo, místo aby říkala, že vláda a její předseda jsou v zemi nejkrásnější, protože tak to z pohledu od kulatého stolu ve Strakově akademii skutečně vypadá (dodejme, že bez ohledu na to, kdo tam momentálně sedí).
Více či méně naštvané premiérovy projevy směřované na média mají i další, možná ještě závažnější vysvětlení. Dokumentují nespokojenost politika s tím, že politiku nedělá on, člověk k tomu předurčený a vyvolený, nýbrž někdo jiný. Není takové rozčilení politika spravedlivé? Nejsou mediální špílce a kritika opravdu něčím, co do politiky nepatří? Není to nakonec jen nepříjemný dusivý nános, který kalí dobře míněnou snahu lídrů země, kazí jejich záslužnou práci pro národ?
Proč bychom pro srovnání a lepší pochopení nemohli neotřele sáhnout k autoritě výtvarného umění Marcelu Duchampovi, který se mimo jiné proslavil i výrokem, že „obrazy dělají ti, kteří se na ně dívají“. Nakonec není to s politikou docela podobné? Nezlobí se český premiér právě proto, že to tak je i v politické branži? Obraz si při prohlížení dodělá každý sám, doplní si do něj svůj životní příběh, vlastní estetické a etické hodnoty, zkrátka předporozumění všeho druhu, s nímž zkonfrontuje přímou zkušenost. Teprve pak se ustavuje obraz, jeho význam, smysl, osobní přínos a nakonec i soud. Umění je nerovnoprávný vztah, v němž divák nečekaně tahá za svůj vlastní silný kus provazu. U politiky tomu není jinak. Politik sice rozhoduje, připravuje zákony, pracuje na různých změnách, ale skutečnou politiku dělají ti, kteří ji konzumují. Třeba i ti, kteří se na ni jenom dívají, aby mohli říct, že takhle to dál nejde.
Při jisté snaze o smíření by možná premiér Topolánek takovou tezi i přijal, ale zcela jistě by namítl, že to nijak neovlivňuje jeho výhrady vůči médiím. Naopak – podporuje to jeho tezi, že při přímém kontaktu s občany nemá s komunikací žádné problémy, protože občané svému premiérovi rozumějí. I sem se ovšem dá protáhnout paralela ke světu výtvarného umění. Média se přece dostávají do role kurátorů, kteří vybírají kusy, jež stojí za to pověsit na zeď. I jim ovšem jde o kvalitu, o to, aby se konzument, který sem přichází dělat politiku, měl na co dívat.
O tom, co je umění (co je politika), v první instanci rozhodují kurátoři (média), a to je to, co umělcům (politikům) vadí. Celá paralela se štěpí až ve východiscích. Zatímco kritizující umělec se může stát kurátorem, najít si svého mecenáše-fanouška nebo dělat věci pro sebe, jen tak do šuplíku, bez ohledu na kurátory, politik si nic z toho nemůže dovolit. První dvě možnosti porušují demokratické principy, třetí řešení ho zcela vylučuje z politické hry. Co v takové situaci poradit nespokojenému premiérovi? Moc toho nebude, snad jen - zkuste se vrátit do dílny a nabídnout jiné obrazy, aby kurátoři mohli konzumujícím vykonavatelům politiky nabízet jiné, řekněme lepší zboží.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.