Poezie německo-rakouského básníka Ericha Frieda (1921–1988) vykázala v německé jazykové oblasti neobyčejný úspěch, prodalo se jí statisíce výtisků. Už taková informace musí vyvolat alespoň špetku apriorní nedůvěry a otázku, jaký že to „fenomén“ máme před sebou – vždyť opravdu v případě národních lyriků seifertovského druhu narážíme na autorské typologie do jiného prostředí svízelně přenesitelné v celé výrazové plnosti a kontextuálnosti.
Friedova tvorba, jak se nám ukazuje v úhrnu sbírky Milostné básně (z autora zatím existují tři české výbory), si říká o řadu přívlastků: intelektuální, materialistická, konkrétní, analytická, rétorická, minimalistická, paradoxní. Schopnost být někdy rétor a jindy minimalista spočívá ve Friedově vztahu k jazyku – uvědomuje si nebezpečí jeho ritualizace, petrifikace a vyprázdnění, jež je jen obdobou a odrazem vyprázdnění života. Jazyk je třeba pravidelně očišťovat, znovu dávat význam zautomatizovaným spojením, prožít je, zamyslet se nad tím, co pro nás i druhé vůbec ještě znamenají. Fried odmítá realitu básněním ještě více zatemňovat, naopak si chce ujasnit základní pojmy a dokazuje, že hledání pevné půdy pod nohama, něčeho opravdu původního a bytostného, není o nic méně vzrušující. Například na člověka po uši v lásce, zamilovaného a milujícího, se už navěsilo tolik klišé, prefabrikátů a předsudků, že chápeme strach, aby pak nevznikla jen „hotová koupená píseň/ za níž se skrývám:/ sebe a svou slabost/ před svou slabostí!“. V básni Sním klade řetěz snových představ, jejichž předmětem jsou ty nejobyčejnější, reálné, možné a uskutečnitelné věci – ale v pointě autor odhaluje jejich neproveditelnost; právě takto se to nikdy nestalo a nestane, protože představy a realitu nemůžeme nikdy synchronizovat, přes zdánlivou blízkost se rozjíždějí do různých stran a představují dvě odlišné planety. Téma identity i identifikace Frieda eminentně zajímá – jak si můžeme být jisti, že naše Já (a v určitém smyslu i naše pojetí Ty) jsou nám vlastní, nejsou to jen unikavé a falešné projekce? Autor se někdy nebrání tendenci své vztahy k věcem, lidem i jazyku jen nekomplikovaně vyhlašovat spíš než subtilně preparovat, působí občas poněkud mechanicky, jako by si na prostotu hrál (možná je to jen vůle dobrat se elementární mimiky), rozpaky vzbuzuje přílišná doslovnost i péče o hladkost významového jádra, které báseň připravují o napětí. Fried buduje své texty ze základních kamenů, poctivých cihel slov, prakticky neužívá tropiku: místy se blíží až jakési dálněvýchodní dikci základního spočívání a rozpoznávání nejbližšího. Poezie obsažená ve sbírce je ovšem dosti různorodá, nalezneme zde kromě milostných veršů a intelektuálních křížovek i aforismy a zvukomalebné básně v duchu Ernsta Jandla – je to přehlídka různých způsobů, jak se dostat ke svému „miluji tě“ (Ženo? Lásko? Poezie? Živote?). V poslední instanci ale Friedovi přece jen vůbec nejde o nějakou racionalistickou lyrickou konstrukci – když předjímaje smrti píše: „A otevřu-li své srdce/ vypadne možná moje láska/ jako křehký/ vylisovaný čtyřlístek/ Už zanedlouho/ potom vás přijdu navštívit/ jako oblázek nebo moucha/ jež nikdo nerozpozná“, vzývá právě krásu závratně marnotratnou.
Autor je literární kritik.
Erich Fried: Milostné básně. Přeložil Ondřej Bezdíček. Agite/Fra, Praha 2007, 138 stran.