Před pěti lety byla založena služba bloguje.cz, je tedy vhodná příležitost podívat se na to, co nám éra blogování přinesla. A co tedy můžeme mezi blogery najít ke čtení? Slovy klasika: Nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám třeba s tím výletem na Kokořín…
S blogováním se to má jako s érou hippies. Na počátku bylo pár nadšenců, kteří s sebou strhávali další a další, až najednou vzniklo celé hnutí. Většina z těchto (staro)blogerů nebyla moc zajímavá (ostatně velmi brzy začaly převažovat výlevy náctiletých slečen ve stylu: „Jsi pro mě hádanka,/ občas tě nepochopím,/ pomoz mi, ať netápu/ a ať ti porozumím“), nicméně o jisté autentičnosti nemohlo být sporu. A pak si nového fenoménu všimli obchodníci (rozuměj velká média), přežvýkali jej k obrazu svému a výsledek je, že podnětnější než číst domácí blogy je dívat se do hrnce plného polévky s játrovými knedlíčky.
Hledat něco smysluplného v blogerských textech iDnes, Lidovek, ale i Respektu či Aktuálně.cz je duchamornou činností. Zatímco dříve se hodně blogů zabývalo životem svého autora s případným souběžným komentováním věcí veřejných, u (novo)blogerů je to naopak – každý má především touhu vyjádřit svůj názor na zásadní společenská témata. A protože k nim je možné z podstaty věci zaujmout omezený počet stanovisek, které nám obvykle zprostředkují běžná média, jsme svědky totožných argumentů opakovaných do zblbnutí: u zelených je hloupý a) Bursík, b) Kuchtová, c) všichni; regulované nájemné je a) zlodějinou, b) dobrým opatřením, c) to je jedno, ti nahoře si to umějí zařídit, atd. atd.
Potíž blogování nechtěně odhalil jeden z bigblogerů Lidovek Michal Šroubek, když se bezelstně přiznal: „Celý den jsem trávil uvažováním nad tím, jaké zajímavé téma zvolit pro svůj historicky první (nebo druhý) blogpost.“ Na netu je podobných autorů většina – chtěli by něco říci, jenže moc nevědí co. A tak buďme rádi za různé „vizionáře“ a „básníky“, kteří vždy špatný dojem z blogů napraví. Tak kupříkladu Jan Mach nás na iDnes oblažuje takto: „Na uježděným sněhu/ vysáváš ze mne něhu// že vysáváš ji vkleče/ tak po bradě ti teče// malinkej skřítků duše/ mizej v tvý velký puse// že nevysáváš rychle/ máš promočený rifle// Na uježděným sněhu/ když vysáváš mou něhu.“ Pozitivní na tom všem je fakt, že není třeba stěn veřejných záchodků: pitomosti je už zkrátka možné psát úplně všude.